Nervozita po Brexitu stále cloumá Evropou. Mluví se o tom, že šéf EK Juncker ztrácí důvěru Merkelové. Jeho autoritě neprospívají ani zkazky o alkoholismu. Obě hlavní britské politické strany jsou značně rozkymáceny a evropští politici vyzývají Londýn, ať aktivuje článek 50 Lisabonské smlouvy a tím oficiálně začne jednat o vystoupení z EU. Londýnu se jaksi nechce. A do toho z Bruselu zaznívají hlasy, že se vlastně nic nestalo a že britská vláda může na hlas voličů „hodit bobek“. Nu, co se z toho všeho líhne?

Fakt nevím, co se z toho všeho líhne. Po Brexitu se EU ocitla na naprosto neznámém území a většina politiků a médií jen prostě něco plácá nebo si vymyslí nějaké téma, o němž pak o sto šest spekulují; ostatní média nebo politici se toho chytají a reagují a komentují, čehož se chytají další spolu s těmi prvními… A vzniká tak obsahově vyprázdněná, ale o to hlasitější kakofonie, v jejímž hukotu se nabízí jen pohled na naprostou marnost. Co s tím, že Juncker prý ztrácí důvěru Merkelové? To jako že s jeho pádem se všechno obrátí k dobrému, protože jen on může za všechno špatné? A to už jsme jako zapomněli na toho Putina, nebo co? 

Ne, vážně. Chápu, že si tradice západní politiky ve chvílích totální krize, do níž byla společnost kolektivně zavedena, žádá najít a exemplárně potrestat jednoho viníka, a že se nyní opravdu zdá, že za obětního beránka byl kýmsi vybrán zrovna Juncker. Koneckonců, je na ráně, tak proč ne? Pokud padne, nebude ho v praktických ohledech žádná škoda, stejně jako ale bude vcelku jedno, jestli zůstane, protože to beztak nebyl on, kdo vymýšlel a určoval směry dalšího vývoje Unie. Zajímalo by mne, kdo konkrétně nad Junckerem onen ortel vynáší – Merkelová nebo další evropské vlády to asi nebudou. Neměly v posledních dekádách zásadní vliv ani na to, kdo v čele EU bude, tak nemohou mít vliv ani na to, kdo v čele nebude, potažmo kým bude nahrazen. A taky by mne zajímalo, jestli si ti, kdo rozhodují, opravdu a zcela vážně myslí, že škrtnutím jednoho Junckera – klidně i s Tuskem a půltuctem dalších byrokratů jako nádavkem – přesvědčí Evropany, že od zítřka se vše zlé promění v dobré a že těm novým krásným vůdcům bude možné znovu začít důvěřovat. Ti noví přitom nejspíš vzejdou ze zástupů těch, co nyní vedou (stále ještě) členské státy EU a jako takoví jezdí do Bruselu naplňovat příkaz doby a tím je aktuálně rozhodný požadavek „reformy“, jakéhosi „navrácení důvěry lidu“ a podobné bla bla bla…