Tak se nám globální realita, o které jsme si vždycky četli a psali, jaksi vloupala do našich domovů. Které nyní kvůli karanténě nesmíme opustit. Jak je na tom dle vás český občan ve srovnání s jinými evropskými zeměmi, pokud jde o restrikce svého života kvůli koronaviru, ale i šance, že bude žít časem normálně?

Je vcelku jasné, že ve srovnání s Itálií, Španělskem nebo Německem jsme na tom velmi dobře, a to především proto, že česká vláda začala jednat vcelku brzy. (Teď podle mého ještě navíc není čas, abychom reálně hodnotili vládní chyby a chaos. Počkejme, až bude po všem.)  Úplným extrémem je Británie, kde nejdřív dlouho spoléhali na „imunitu stáda“, a teď počítají rostoucí počty mrtvých, nemají dostatek lůžek ani ventilátorů – a přešli k teorii, že „sociální distancování“ čili „nespolčování se“ s ostatními lidmi, bude povinné klidně ještě rok nebo víc, zkrátka do chvíle, než bude po ruce skutečná funkční vakcína proti koronaviru. Takže ano, myslím si, že jsme na tom ve srovnání s „vyspělým Západem“ dobře. 

Nevím, co myslíte tím „opětovným normálním životem“, ale myslím si, že i když se za tři čtyři měsíce může život vrátit plus minus do normálu, všem nám zůstane ta vzpomínka někde vzadu v hlavě viset. Přemýšlela jsem zrovna tuhle při venčení psa, jak dlouho po epidemii na sebe lidi na ulici budou zase koukat jako na lidi a ne jako na přenašeče nákazy. Kdy se zase vrátí nějaká důvěra. Nějakou dobu to určitě potrvá.