Včera jsme přinesli slova reportéra Českého rozhlasu Roberta Mikoláše. Ten uvedl o Saúdské Arábii, na margo jejího angažmá v Sýrii, následující: „Chce vytvořit ze Sýrie sunnitský radikální stát. Šíří nejnetolerantnější formu islámu. Má peníze na to, že nasazuje imámy od Tuniska přes Francii, Británii po Kosovo. Většinou to dělají pod rouškou humanitárních organizací, které jsou přímo řízené královskou rodinou. A to pokud nezastavíme, tak se to bytostně dotýká evropské civilizace.“ Inu, do jaké míry v tomto platí parafráze na nápis na naší prezidentské standardě „Pravda vyděsí“? Jak vysvětlit čtenářům podezření na určité finanční toky do západní Evropy, neřku-li k nám?
To nejsou žádná podezření. Faktem je, že Západ už dekády poskytuje útočiště nejrůznějším islámským fanatikům, včetně imámů, kteří v Bruselu či Londýně zcela volně kázali a káží o džihádu. Důvodů je spousta, ale hlavní budou nejspíš dva – samozřejmě miliardy od vládnoucích rodin Saúdské Arábie, Kataru a dalších teokratických monarchů z Perského zálivu, a to buď rovnou do kapes západních politiků, nebo ve formě investic. Před pár lety se s nadsázkou říkalo, že Katar v Británii nevlastní snad už jen Buckinghamský palác, a to jen kdoví jestli. Takže, když se nyní provalilo, že velkolepé oslavy královniných 90. narozenin z minulého týdne financovali vedle britských zbrojních firem také například králové z brutálního Bahrajnu nebo Ománu, vše tak nějak znovu zapadlo do sebe.
Druhou odpovědí je snaha Západu poskytovat azyl skutečným náboženským fanatikům v naději, že jejich prostřednictvím bude s to ovlivňovat vývoj v jednotlivých blízkovýchodních zemích. A kvůli tomu Západ byl a nejspíš do značné míry i stále je ochotný „přehlížet“ nejen hrozbu teroristických atentátů, ale i šikanu, pohrůžky smrtí a vydírání, které do svých arzenálů fanatičtí imámové v evropských metropolích zařadili vůči svým sekulárním krajanům. Drobná ilustrace: když egyptská vláda Muslimského bratrstva před třemi lety začala vážně přemýšlet o tom, že dívkám zakáže chodit do škol, byla to pro Egypťany poslední kapka a mohutná vlna smetla fanatiky a do čela státu dosadila armádu, se všemi plusy a mínusy, které z takové vlády vyplývají. A vedení egyptského Bratrstva, které stihlo uprchnout před zatčením, se i se svými tálibánskými ideály usalašilo v Londýně. A z logiky věci tam podle všeho spolupracuje s britskou tajnou službou. Divné, ne? Na jedné straně boj za vzdělávání muslimských dívek oceňujeme nobelovkami, na straně druhé šiřitele tmářství hájíme…
Otázkou dnes jen je, jak dlouho toto propojení mezi západními politickými a obchodními „elitami“ a ropnými středověkými monarchiemi Perského zálivu bude trvat. Jen sama skutečnost, že od nich západní politici „berou“ miliardy, totiž neznamená, že by monarchové mohli brát vše jako navždy jisté. Stačí vzpomenout na Saddáma Husajna, který ve službách Západu vedl osm let trvající válku proti Íránu, nebo na Muammara Kaddáfího, který podle dostupných údajů poskytl zhruba 40 milionů dolarů na kampaň francouzského prezidenta Nicolase Sarkozyho. Oba už jsou pryč, což znamená, že se ve své politice „přátelství vůči Západu“ šeredně přepočítali. Čili naši politici sice prachy hrabou vidlemi, ale věřit jejich slovu se nedá. Mimochodem, na Blízkém východě to vědí všichni a podle toho se na nás také dívají.
U nás je to přece jen jiné. Vliv České republiky v rámci Evropy je takový, jaký je, a tak se Saúdům nebo Katařanům ani nevyplatí sem vysílat zaslepené imámy, natož ještě stavět mešity, v nichž by něco kázali. Takže, zatím dobrý.
Jednání o osudu Sýrie se ubírají prapodivným způsobem. Zatímco Američané a jimi podporovaná opozice naříkají, že nikam nevedou a že „Asad musí jít“, Asad s pomocí Rusů zaznamenává úspěchy. Přičemž agentura Reuters referuje, že Asad bojuje proti Daeši a Frontě An-Nusrá, tudíž proti oficiálně uznaným teroristům. Je to tedy tak, že Američané budou čekat a Rusové s Asadem mezitím dobudou kus Sýrie? Je to čestné?
Hodně se mi líbí, že do mezinárodní politiky podsouváte pojem „čestnost“. To by bylo opravdu dobré, kdyby se s podobnými vzletnými pojmy dalo operovat, natož se na ně třeba spolehnout. V reálu se ale zdá, že jste jen větší cynik než já.
Nicméně, k té Sýrii. Po posledním, středečním kole vídeňských jednání bylo asi důležité, že USA už nepoužily formulku „Asad musí jít“ a Rusko nijak netrvalo na tom, že zrovna Asad musí zůstat v čele státu, i když tohle až tak velké překvapení není, protože Rusko opakovaně tvrdí, že brání legitimní režim a nikoli jednotlivé osoby. Do toho Saúdy placená „syrská opozice“ vyzvala „svět“, aby s tím Asadem už konečně „něco udělal“, a „svět“, tedy Saúdská Arábie, se zavířila potěšeně, že po ní někdo něco chce, a slíbila, že Asada svrhne, ať už vojensky nebo politicky, a to dřív nebo později. Je to fakt legrační obrázek: Saúdové své „syrské opozici“ nařídili, aby vyzvala k pokračování války, a pak ji „na její přání“ ujistili, že se budou snažit. Jako kdyby loutkovodič cosi předepsal loutce, ta pod jeho vedením požadované vyplnila a loutkovodič je šťastný, že to nemusel říkat sám…
Pokud ale necháme tragikomedii stranou, tak to ze všeho nejvíc napovídá, že se Spojeným státům už Saúdové zcela vymkli z kontroly a jedou si „neřízeně“ na vlastní pěst. Z hlediska míru v Sýrii je to samozřejmě problém, ale na druhou stranu není jasné, co tím saúdská královská rodina vlastně sleduje a zda si může takovou politiku vůbec dovolit. Ratingové agentury jejímu království neustále snižují hodnocení, ekonomika se propadá, plány na obnovu jsou terčem posměchu, válku proti chudičkému Jemenu také prohráli, a tak se zdá, že je to ze všeho nejvíc jen aktuální potřeba tvářit se silácky a připsat si alespoň nějaký „sakra úspěch“, aby předešla případnému palácovému převratu, protože důvodů k němu je spousta.
A ještě je tu jedna věc, kterou nelze nijak jednoznačně uchopit, a to je Evropská unie a její „výkřiky“ z posledních dnů, že bychom se rádi přidali k „mírovému procesu“. To by podle mého byla rovnou katastrofa! Představte si EU třeba jako fotbalový tým. Jedna část realizačního týmu a fotbalistů vyjednává se soupeřem, kterého jim dohodilo vedení ligy coby jediného a hlavního nepřítele, kterému je třeba dát aspoň bůra. Další část sice sedí kvůli slabým výkonům jen na lavičce, ale zato by namísto fotbalu radši hrála rovnou ragby a pokud by to bylo málo, tak klidně kývnou i na americký fotbal. A další si stěžují, že vlastně hrát ani nechtějí, protože je jednak nezajímá soupeř, a k tomu nemají ani na gumové kopačky. Bafuňáři sice pořád tvrdí, že jsme fotbalový tým, ale dokázat to nijak nemůžou, a tak se tváří, že je všechno v pořádku, jen si občas ve slabé chvilce breknou, že to všechno stojí za houby… A kdyby tahle kakofonie, která neumí řešit ani problémy mančaftu, začala zaznívat i v rámci syrské budoucnosti, tak by to pro Syřany bylo opravdu špatné.
Tož uvidíme.
Jako kdyby se na Baracka Obamu domluvili... Přibývají hlasy obviňující dosluhujícího amerického prezidenta ze slabosti. Jistě by mnozí byli rádi, aby do toho „praštil“ i v Sýrii a rozházel Rusům na stole dobře rozehranou karetní partii. Učiní tak Obama? Jaká jsou jeho pro i proti? Může vojenský zásah v Sýrii zvrátit hru ve prospěch USA?
Obviňovat mírového nobelistu Baracka Obamu z toho, že je slaboch, je obyčejná sprosťárna. Projev neúcty k jeho činům. Vždyť vedl mnohem víc válek, než jakýkoli jeho předchůdce: Byl u zničení Libye, pokračuje v okupaci Afghánistánu, pomáhá Saúdům v agresi proti Jemenu, vrací vojáky do Iráku, financuje a vyzbrojuje džihádisty v Sýrii, dál tam odmítá splnit slib, který dal Rusům, tedy, že „své“ džihádisty „odpojí“ od Daeše nebo Al-Káidy, aby se dva zmíněné „legitimní terče“ daly „vymazat“ z povrchu syrského. Vysílá válečné lodě k čínských břehům, aby jim „ukázal“, kdo vládne čínskému příhraničí, a vysílá jednotky k ruským hranicím, aby ukázal, jak na „ruskou agresi“… Mimochodem, připadá mi fakt neuvěřitelné, že si pak Pentagon pokaždé stěžuje, že čínské nebo ruské letectvo nemá žádnou úctu k americkým špionážním letounům u svých území, a prý vůči nim postupují „nebezpečně“. Navíc nechal odsoudit víc whistleblowerů, než jakýkoli prezident před ním, aniž by přitom dopustil, aby před soudem stanul jediný psychopat z Wall Streetu. Tohle jestli je slabost, tak nevím.
Jasně, že – především v časech předvolební kampaně – v USA zaznívají kdejaké hovadiny a k nim se řadí i výzvy k vyslání jednotek do Sýrie, ale osobně bych na to nesázela. Obama je totiž zároveň prezident, za jehož vlády nejvíc vzrostl – beztak už dávno nesplatitelný – dluh Spojených států, a Obama nejspíš bude chtít skončit jako skutečný „mírotvůrce“, tedy že dovede syrskou kauzu k nějaké alespoň trochu řešitelné situaci. Osobně si myslím, že píáristé v Bílém domě už nějakou dobu přemýšlejí, jak přijatelně „prodat“ veřejnosti, že Asad zůstane, zatímco Obama odchází… Utopit se v syrské válce, v níž nejsou jen Saúdy a Tureckem placení a vyzbrojovaní džihádisté, ale i Rusko nebo Írán, by pro Ameriku bylo bláznovstvím. Pokud zrovna v USA nevlastníte zbrojovku, tak to pochopíte.
Zatímco Obamu trápí jakási vzdálená Sýrie, Angelu Merkelovou tíží žhavá blízkost v podobě dohody s Tureckem. Díky ní sice klesl počet migrantů přes Egejské moře o 90 %, ale Erdogan může stavidla kdykoliv zdvihnout. A to mu ještě Německo částečně podkuřuje stíháním nezbedného satirika. Nuže, kdybyste byla na místě Angely Merkelové a ocitla se sama v místnosti s Erdoganem, co byste mu pověděla a jak byste se k němu zachovala?
Legrační představa – sama s Erdoganem. Fakt nevím, protože všechna sranda už dávno skončila. Erdoganovi lidé Evropě obden připomínají, že to oni mají prsty na migračním kohoutku; a když už jsme nechali vše dojít tak daleko, že už se EU před svým „parťákem“ z NATO ani nemá jak bránit, tak co by kdo chtěl ještě říkat? A mezitím se hroutí veškeré „migrační plány“ Bruselu a migranti se hromadí v Řecku, aniž by jich bylo šest set denně převáženo někam jinam do Unie, jak se původně slibovalo… Čili na první pohled se situace sice pro většinu kontinentu jakoby zklidnila, ale podle mého se jen potichu nafukuje bublina problému a je jen otázkou, kdy – a z jakého důvodu nebo z čí iniciativy – praskne. Nejlepší bude prostě jen zadržet dech a čekat, jaké jobovky na nás dopadnou.
Ukrajinci se radují z vítězství krymsko-tatarské zpěvačky Jamaly v eurovizní soutěži. Víme, že vy preferujete tvrdší hudební styl, nicméně, když sledujete radost ohledně úspěchu písně pojednávající o vyhnání Tatarů z Krymu, doprovázenou slovy typu „Chtěla bych, aby příští Eurovize proběhla na Krymu“ či „Jsem šťastná, že se krymská otázka opět dostane na první strany novin“... Co k tomu říci? Zdůrazněme, že šoubyznysová stránka zde prorostla do politiky tak silně, že mladá Jamala byla jmenována národní umělkyní Ukrajiny.
Koncert jsem neviděla, ale šrumec kolem mě baví. Překvapuje hlavně svou dětinskostí, jestli je to správné slovo.
Evropská unie nebo USA spolu se „svými“ Světovými bankami a Mezinárodními měnovými fondy už nechtějí do Ukrajiny strkat snad ani dolar, protože už mají potvrzeno, co předtím museli tušit, tedy, že se vše rozkrade. Největší panika v Evropě nastává vždy ve chvíli, kdy přijde na stůl otázka, kdo za naše demokratické kyjevské kleptokraty zaplatí tyhle miliardy nebo jiné miliardy. A když nyní německé konsorcium vyhlásilo tendr na pokládání potrubí pro Nord Stream 2, který za tři roky plynem obejde Ukrajinu a připraví ji o tranzitní poplatky a související vyděračskou kapacitu vůči Rusku i EU, Washington se sice vzteká – musel by ušlé zisky nahrazovat Ukrajině sám – ale německá vláda už podléhá tlaku energetických koncernů a celou tu protestující partu „přátel“ odkazuje do příslušných mezí. Nebo když se neustále odkládá rozhodnutí o bezvízovém styku, v jehož rámci bude Evropa zaplavena i z východu, tedy miliony Ukrajinců, kteří ve zkrachovalém státě, v němž se nedá žít, sní o tom, že na „Západě“ najdou práci a odpovídající západní mzdu (a s nimi i „azovští“ a jim podobní najdou terče k vykrádání a olupování). Právě bezvízový styk byl přitom hlavním argumentem, proč měl Majdan takovou podporu – všichni chtěli legitimně zdrhnout.
A když se Západu už nechce strkat peníze do černé díry, tak alespoň Kyjevu předhodil vítězství v Eurovizi a především triumf nad Ruskem. Paráda! Podle nadšení, které v Kyjevě nad tímto „úspěchem dekády“ zavládlo, se zdá, že tahle „duševní strava“ tamním nacionalistům naprosto postačuje. Legrační je pak už jen jejich důvěra v to, že příští kolo celé té megašou, která se podle regulí má konat v zemi vítězů, zaplatí cele Evropská unie, protože kyjevská vláda na to nemá, jak sama už dopředu varuje. Pokud to ale povede k uklidnění nacionalistů a k odpoutání jejich pozornosti od naší další neochoty s nimi hrát podle jejich pravidel, rádi těch pár peněz někde vyhrabeme, to jsem si jistá.
A pak mě pobavila reakce lvovské Svépomoci, tedy strany, která zastupuje tu menšinu haličských „echt Ukrajinců“, která je vzteklá z toho, že jacísi Krymští Tataři zastínili všechny skutečné Ukrajince… Čili ta slečna možná dostane „národní umělkyni“, ale pro některé Ukrajince je vlastně zrádkyní...
Otázka trochu „mimo soutěž“, ale když už je řeč o Ukrajině: Kde je Arsenij Petrovič Jaceňuk?
To opravdu nevím. Čas od času nechá na svém facebooku vyvěsit nějakou dětinskou fotku – třeba jako americký voják v plné polní – ale jinak se tváří záhadně. Ale upřímně, nijak mi nechybí. Nezapomínejte, že na kšeftech s ropou a zemním plynem si tenhle demokrat během necelých dvou let v čele ukrajinské vlády vydělal přes miliardu dolarů, takže bych se o něj až tolik zase nebála.
Příští týden bude velká sláva, naší zemí znovu projede vojenský konvoj USA. Vám to loni bylo poměrně „šumák“, změnilo se na tom něco?
Furt šumák. Dokud jsme členy Aliance, tak jsou průjezdy normální. Samozřejmě, pokud tudy nebudou projíždět třeba turecké oddíly, které masakrují Kurdy, nebo americké oddíly, které mají na rukou krev jiných národů. Nic by se tím v praxi sice nezměnilo – věděli jsme přece, do jakého společenství vstupujeme – ale úhel pohledu by byl přece jen jiný.
Konvoj nekonvoj, Američané oficiálně „inaugurovali“ svou radarovou základnu protiraketové obrany v Rumunsku. A Putin zase oznámil, že obnoví raketovou základnu na Krymu. Nehledě na to, že je to blízko, tak... Co to znamená?
Nevím, co to znamená, ale je jasné, že obkličujeme Rusko ze všech stran a přitom tvrdíme, že to Rusové jsou agresivní. Vím, že je tady u nás spousta lidí, kteří mají neomezený přístup do médií a neustále mohou tuto „hrozbu“ omílat. Na druhou stranu vím, že je tu u nás mnohem víc lidí, kteří už podobným řečem nevěří ani za mák, právě proto, že jsou úplně hloupé. A navíc povědomé. Komunistické. A tak mám občas strach, aby všichni ti „hroziči“ ve službách NATO a EU neskončili jako ten „kůl v plotě“. Protože už dnes jen opakují práci ideologického oddělení ÚV KSČ…
Na závěr tradiční otázka: Co dalšího bychom příští týden měli sledovat?
Nic konkrétního bych tentokrát vypichovat nechtěla, „sype“ se to na mnoha stranách, a tak si každý může vybrat své téma ke sledování. A kdyby nad vším zvítězil hokej, bylo by to nejlepší.
Kronika doby - Okno do světa Terezy Spencerové:
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Martin Huml
