„Byla to spíše agitační kampaň než vzpomínání. A jak to u takového snažení bývá, prolínalo se v ní podstatné s nepodstatným, pravda a lež, vzpomínání a zapomínání,“ komentuje pojetí výročí 50 let od sebeupálení Jana Palacha politolog Zdeněk Zbořil. „Začalo to článkem Jiřího Přibáně v Salonu Práva, pokračovalo až nechutnými exhibicemi v ČTV, kde vystupovala „učitelka Jana Palacha“, která jí nebyla, a pokud mne paměť nemýlí, cestovala tehdy za peníze od J. B. Tita z rekreace na Pelješaci do Vídně (ale možná byla po Vánocích v Praze) a naopak se zapomnělo na učitele Vladimíra Kašíka, dnes už nebohého, který měl dva Palachovy texty, které mu jeho student Palach přinesl na jeden z mála seminářů, které se na FFUK konaly na podzim 1968,“ dodal.
Tento článek je uzamčen
Článek mohou odemknout uživatelé s odpovídajícím placeným předplatným, nebo přihlášení uživatelé za Prémiové body PLPráce autora se řídí redakčními zásadami ParlamentníListy.cz.
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Přidejte si obsahový box PL do svých oblíbených zdrojů na Hlavní stránce Seznam.cz. Děkujeme.
