Premiér Andrej Babiš byl v minulých dnech na konferenci v Palermu, kde se řešila otázka Libye. Zkusme se věnovat OPRAVDU té konferenci... K čemu dospěla, když na ni nebyl mocný maršál Haftár podporovaný Rusy? K čemu dění v Libyi směřuje?
No, maršál Haftár tam byl. Přijel sice až druhý den, odmítl se zúčastnit oficiálního programu a místo toho vedl jen separé rozhovory s vybranými delegacemi, ale byl tam. A před Palermem se opravdu na otočku zastavil na finální „nalejvárnu“ v Moskvě, ale současně je faktem, že za ním kromě Ruska stojí i Francie s Itálií a taky Egypt se Spojenými arabskými emiráty a taky třeba vlivné Alžírsko… Některé státy chtějí omezit migraci přes Libyi, jiné chtějí sekulární diktaturu, která by potlačila radikální islám, další zase chtějí potlačovat konkrétně Muslimské bratrstvo, všichni společně navíc chtějí libyjskou ropu kupovat nebo ji přímo i spoluvlastnit. A Haftár je průsečíkem všech jejich snů a přání.
Fotogalerie: - Kuberovo vítězství
Co soudíte o Miroslavu Kalouskovi?Anketa
Nicméně, problém je pořád v tom, že Západ a OSN si za legitimní vládu v Libyi odhlasovali takovou podivnou partu islamistů z Tripolisu, která se sice nechá skvěle uplácet a papouškuje i všechny ty naše teze o demokracii a svobodě, ale jinak je naprosto neschopná. A neovládá vlastně ani ten svůj Tripolis – na to si platí džihádistické milice. A Haftár, který by celé území Libye nejspíš – kór s ruskou, francouzskou a další vojenskou pomocí – dostal pod kontrolu a zemi by tak stabilizoval, je oficiálně vlastně pořád jen jakýsi „vzbouřenec“. A podporovat ho sice jde, ale už je horší s ním svrhávat „legitimní“ vládu, i když by to třebas bylo i pro nějaké realpolitické „dobro věci“. Mám teď na mysli například „zpevnění“ Libye a přerušení migračního toku ze subsaharské Afriky.
Za takové situace vlastně ani konference v Palermu s ničím kloudným přijít nemohla, a tak jediným výsledkem je jakási vágní shoda na jakýchsi volbách, které by se prý mohly tentokrát konat příští rok na jaře, ale… Haftár alespoň neochotně slíbil, že snad i počká do těch voleb, než tripoliskou vádu svrhne, nebo tak něco. Uvidíme. Zatím se to ale všechno – z hlediska nějakého komplexního řešení – jeví dost bezvýchodně. Politika vnějších sil zkrátka ochromuje Libyi ještě sedm let po ubití Kaddáfího a zničení státu. A bude ji ochromovat ještě dlouho.
Jednání o Brexitu je u konce. Může si Theresa Mayová oddychnout? A jak vnímat informace z amerického Muellerova vyšetřování, že zvláštní vyšetřovatel prošetří, jak Rusové ovlivnili referendum o Brexitu? Jde o PRovou hru, nebo by se Brexit třeba i tím mohl zvrátit?
Nevím, dohoda o Brexitu je „na stole“, tak ji už asi nikdo „zvracet“ nebude. Nicméně, vzhledem k tomu, že Mueller vyšetřoval a vyšetřoval „ruské vměšování“ do amerických voleb a s žádnými důkazy nakonec – ani po skoro dvou letech – nepřišel, vsadím se, že pokud by „skočil“ na Brexit, bylo by to stejné. Tuny palcových titulků, haldy „zásadních“ politických prohlášení, myšlenkoví tankisté by pálili ze všech svých možných i nemožných hlavní a skutek by nakonec zase utekl. Jiné by to bylo snad jen v tom, že opakovaný vtip už není vtipem a po milionté opakovaný vtip už vyvolává jen bolení hlavy. Už je to všechno fakt k zoufání.
Jak se Donald Trump stabilizoval po nedávných volbách do Kongresu? Vypadá to, že celkem ano, protože se údajně zase chystá vyhazovat. Mimochodem, zlou krev dělá vztah Macrona s Trumpem a též snaha Francie budovat evropskou armádu. Trump Macronovi vzkázal, ať nejdřív platí do rozpočtu NATO, co bylo slíbeno. Můžeme se bavit o skutečném rozkolu mezi USA a Francií?
S tím konfliktem mezi Macronem a Trumpem je to podle mého těžké. Trumpovic Bílý dům na jedné straně razí „Ameriku především“, čímž vcelku logicky ztrácí zájem o dění ve světě, přinejmenším v té míře, v jaké jsme byli od Spojených států po uplynulé dekády zvyklí. A tím, že „odchází“, vytváří volné prostory pro vznik nových mocenských center. Evropa v tomto není žádnou výjimkou – najednou zjišťuje, že se musí začít v mnoha ohledech starat o sebe, a v některých otázkách se musí bránit dokonce i před tlakem právě spojeneckých USA. Týká se to třeba i té bezpečnosti. USA chtějí, aby evropští členové NATO utráceli násobně víc za americké zbraně, ale jedním dechem zpochybňují smysl beztak nezávazného 5. článku charty NATO. Jako že by nám beztak nemuseli přijít na pomoc. Z tohoto pohledu je ustavení evropské armády, o níž mluví Macron, poměrně logické, i když je jasné, že celá idea naráží na setrvačnost a pohodlnost většiny evropských politiků navyklých spokojeně a bezmyšlenkovitě žít pod americkým „vedením“. A co víc, s postupným „odcházením“ Angely Merkelové je vcelku přirozené, že by Macron chtěl zaujmout její místo „lídra Unie“. Takže potud je vše vcelku logické.
Potíž je ale v tom, že Trump současně s tou „Amerikou především“ požaduje, aby ho celý svět dál poslouchal. A proto mu nápad s evropskou armádou, která by nota bene pořizovala evropské zbraně, musí připadat jako nebetyčná drzost. Možná rovnou jako zrada. Ale pokud bude dál hájit jen své zájmy a přitom od ostatních vyžadovat poslušnost, tak lze očekávat, že tím bude jen posilovat ten multipolární trend současného světa. Evropa se tomu trendu vyhnout nemůže. Nenazývala bych to ale nějakým dramatickým rozkolem, protože je to spíš záležitost přirozeného vývoje. A to, že si někdo s někým v něčem nerozumí, přece ještě nemusí znamenat, že jsou hnedka nepřáteli na život a na smrt. Svět není černobílý, i když ho aktuálně spousta propagandistů právě černobíle vykresluje. Macron to včera, mimochodem, označil za rozdíl mezi spojenectvím a vazalstvím.
Bašár Asad vyzval syrskou menšinu Drúzů, aby se chopily zbraní a bojovaly za Sýrii. Když se zeptáme na rovinu, do jaké míry Asad potřebuje ,,kanonenfutr“ a do jaké míry lze říci, že by noví branci mohli být v dohledné době členy skutečně vítězné armády?
Asi máte na mysli Asadovu výzvu, aby Drúzové vstoupili do armády. To je potřeba trochu povysvětlit. Drúzové jako nábožensko-etnická menšina, která žije vesměs v Libanonu, Sýrii a Izraeli, tvořili před válkou asi tři procenta všech obyvatel Sýrie, což bylo odhadem asi 700 tisíc lidí. Když v roce 2011 propukla válka, většina Drúzů odmítla povolávací rozkazy do syrské vládní armády, a místo toho ve svých oblastech, vesměs jihozápadně od Damašku, začala utvářet vlastní milice k obraně „svých“ regionů. Vzhledem k tomu, že většina z nich proti syrské armádě nebojovala a zaměřovala se na obranu svých měst a vesnic proti džihádu, tak ani syrská armáda nezasahovala proti nim. Takže lze konstatovat, že v drtivé většině případů vládní a drúzské jednotky působily vedle sebe a někdy i spolu. A vámi zmíněná výzva ke vstupu do řad vládních sil zazněla před pár dny, při ceremoniálu, na němž drúzští zástupci v Damašku děkovali za záchranu posledních několika desítek svých rukojmí, žen a dětí, ze zajetí Daeše. Nemyslím si, že tím Bašár Asad dává najevo, že potřebuje mladý a nový kanonefutr, ale spíš to byl jakýsi apel, který souvisí s konsolidací moci po více méně vyhrané válce – v této situaci by asi žádný stát nechtěl, aby mu po území „pobíhali“ nějací „partyzáni“, i kdyby primárně nebyli nepřátelsky naladění.
To je ale obecnější problém, který se netýká jen Drúzů, ale bezpočtu různých lokálních menších, ale i opravdu početných milicí, které lze najít od Damašku po Aleppo. Během války bojovaly na straně vlády a měly za to třebas volnou ruku při různých „pobídkách“, jako například výběr „daní“, mýtného a tak podobně. Vláda se je snaží všechny „nahnat“ do řad své armády a ten chaos, který ve válce vznikl, aspoň trochu zpřehlednit, ale naráží na problém. Příslušníci mnohých milicí si během války zvykli na zajímavé „prebendy“ a zisky a obyčejný žold je do řad vládní armády nějak neláká. I když v zásadě asi proti Asadovi nic moc nemají, chtějí si nechat pořádně zaplatit. A stát na to nemá. Ale to je jen jeden z bezpočtu problémů, které aktuálně Sýrie řeší. Uvidíme, jak se nakonec Damašek s různými milicemi dohodne. V případě nějaké míry decentralizace moci si umím vcelku představit, že by se z některých milicí mohly stát základy třeba nějakých lokálních policejních sil. Nicméně, je tu pořád jejich návyk z války, během které se uměly se zbraní v ruce postavit džihádu, ale současně si „za to“ i dobře vydělat na svých spoluobčanech…
Mnohé diváky ČT zneklidnily zprávy o „táborech“ pro ukrajinské děti, kde Ukrajinci své ratolesti učí zacházet se zbraněmi. Lze to považovat zkrátka jen za brannou výchovu? A jinak, jak se má Ukrajina v předvečer voleb, které může vyhrát Julie Tymošenková?
Pokud jsem to dobře pochopila, jde o tábory několika tamních radikálních – někteří by nejspíš řekli „neonacistických“ – organizací, které cvičí děti k boji. A myslí to vážně, neboť v rámci výcviku nejde jen o boj jako takový, ale i o cílenou psychologickou dehumanizaci budoucích obětí, což pak samozřejmě usnadňuje budoucí zabíjení. Pokud v určitém člověku nevidíte člověka, ale jen cosi podřadného, co si nezaslouží žít, zabíjí se vám pak o to snáz. Ano, ukrajinská média se tímto tématem čas od času zabývají, ale nemyslím si, že by to byl nějaký masový fenomén. Drtivá většina Ukrajinců jsou naprosto normální a slušní lidé. Což ale samozřejmě neznamená, že i pár zfanatizovaných, Banderovských šílenců nemůže napáchat spousty zla a prolít hektolitry krve.
A jak to vypadá před volbami? Myslím, že v posledních třeba dvou letech je stav setrvalý. Stát se uměle drží nad vodou v situaci, kdy by už dávno měl vyhlásit bankrot, nervozita Západu ze zkorumpovanosti a bezohlednosti „jeho“ ukrajinských elit sílí, ale musí mlčet, protože si je vybral do čela Kyjeva sám, a tak vše vesele spěje kamsi… k budoucnu. A jestli vyhraje v prezidentských volbách Julia Tymošenková? Nezapomínejme, že jednou už u kormidla byla – po první, tzv. oranžové revoluci, se stala premiérkou. A zároveň se ve funkci dokázala stát i dolarovou miliardářkou. Čili, žádnou zásadní – natož pozitivní – změnu pro obyčejné Ukrajince bych od ní rozhodně nečekala.
Zemřel vážený a zkušený novinář Jan Petránek. Jak na něj vzpomenout? A jak vnímat hlasy, které šeptem zazněly ze sociálních sítí, že pan Petránek na stará kolena „až moc fandil Rusku“? Ono to znělo i jinak, ale to se nesluší psát.
Honzy Petránka jsem si vážila. Zbude po něm prázdný prostor, který se jen tak nezaplní. A co si o něm „špitají“ sociální sítě nebo různé dezinformační weby, je mi fakt šumák. Vypovídá to mnohem víc o jejich mentální úrovni, než o panu Petránkovi. Bude mi tu chybět.
Nelze si to odpustit... Jak vnímáte současný rozruch kolem syna Andreje Babiše a zejména to, co se strhlo v českých médiích a prosakuje to i do médií zahraničních? Asi se 17. listopadu zase bude demonstrovat. Půjdete?
Ten politický a mediální humus, do něhož jsme po skoro třiceti letech budování – a nyní i při „ochraně“ a „obraně“ – demokracie „svobodně“ dokráčeli, je neuvěřitelný. Najednou je to tu dokonce jeden odborník na schizofrenii vedle druhého. To by mně nenapadlo ani v nejšílenějším snu.
Jedna obří nevolnost. Demonstrovat nepůjdu.
Co bychom měli v příštích dnech sledovat?
Nic konkrétního mě nenapadá. Ale ono se určitě něco zajímavého schumelí.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
