Erdogan vstoupil do Sýrie. Sice jen do pohraničí, ale vstoupil. A v tom pohraničí žijí Kurdové, tudíž nás čtenáři zásobují rozhořčenými komentáři, že „Erdogan vtrhl na Kurdy a Amíci ho v tom podporují“. Je tomu tak? Jak celou věc chápat? Na druhou stranu turecký premiér Yildirim dal najevo, že by se s Bašárem Asadem mohlo nechat jednat. Jaký posun. Je to výsledek „rapprochementu“ s Ruskem?

Pravdou je, že turecká armáda a letectvo na severu Sýrie útočí na Daeš a současně i na Kurdy – už po prvních hodinách bylo hlášeno na třicet zabitých kurdských civilistů – ale nejsem si až tak jistá, do jaké míry platí, že je „Amíci podporují“. Vždyť Kurdové jsou jedinými přijatelnými americkými spojenci – kromě nich už Západu v Sýrii zbývá vlastně jen Al-Káida a další fanatičtí islamisté. Turecko konstatovalo, že USA o útocích dopředu informovalo, přitom třeba Írán uvedl, že s ním, Ruskem nebo se Sýrií byl útok „předem konzultován“. Wall Street Journal v noci na dnešek informoval, že americké drony Turkům poskytly leteckou podporu, nejspíš ale současně dohlížely na to, aby se nestalo nic nepředvídatelného. Kurdům pak prý Pentagon nařídil držet se západně za Eufratem, jinak ztratí veškerou americkou podporu…

Čili namísto o americké podpoře tureckému útoku bych mluvila spíš o snaze řízeně minimalizovat případné škody a přitom se snažit naštvané Turky uklidňovat určitým appeasementem. Přitom lze považovat za obří diplomatickou facku, že atak na americké spojence Turci zahájili ve chvíli, kdy do Istanbulu přiletěl „napravovat vztahy“ z uplynulého postpučového měsíce osobně viceprezident Biden. Ankara tím dala jasně najevo, v jakém „rozpoložení“ se aktuálně stále nachází; a když k tomu přičteme turecká varování, že „odejdou z NATO“ nebo alespoň „navážou vojenskou spolupráci s Ruskem“, není divu, že se Washington cítí být zahnán do svého druhu kouta a vlastně ani nedutá. Omezuje se na konstatování, že podporuje tu část turecké ofenzívy, která je namířená proti Daeši.