Odpovědnou funkci převzal po uctívaném Klausovi – jehož bychom se teď, po nové stoleté vodě, mohli ptát, jak že je to s těmi změnami klimatu – a po rázném, ač nebystrém Topolánkovi. Při svém osobnostním formátu pak ovšem nemohl coby stranický lídr nezklamat a ODS průběžně chřadla.

Do spojité nádoby premiérství se Nečasova svrchovaná nezpůsobilost přelila vrchovatě. Kabinet plus jeho sněmovní podpora byla slátána z neuvěřitelných výlupků, včetně politické divize bezpečnostní agentury. Postupně došlo i těm pomalejším voličům, jaká bezmyšlenkovitost je mohla dovést k víře, že Miroslav Kalousek zabojuje s korupcí či zvelebí veřejné rozpočty. Nebo že jím za ruku vedený Karel Schwarzenberg hodlá důstojně obhajovat národní zájmy.  

Ano, Nečasovo vládnutí ztělesňovali hlavně představitelé menší koaliční TOPky a on byl zpravidla ten slabší vzadu. Pan Nejistý, nedochůdče, které užívalo údernou slovní „pyrotechniku“, ale podprahově vysílalo signály slabosti a křeče.

Přes průšvihy, co by v demokraticky vyspělé zemi zničily třikrát tři vlády, se přeci zdálo, že ke zrůdnosti „přenošený“ spolek dovládne své čtyři roky. A na Nečase se bude nakonec vzpomínat jako na mátožného, leč přeci premiéra. Nikoliv jako na kdysi ostudně vymeteného Vladimíra Špidlu, s nímž byl nemálo srovnáván.