Odborník na extremismus: Efekt kampaní pro uprchlíky není přílišný. Napětí plyne i z toho, že je platí stát. Nálada se mění, humanisté ztrácejí své výsadní postavení

Znamenaly nedávné protestní akce v Praze a Brně nějaký posun v radikalizaci názorových proudů, jež reprezentovaly?

Už před těmito demonstracemi se objevilo více násilí, to souvisí i s případem pobodaného muslima, který je dodnes nedořešen. K tomu se přidalo napadení vozu Českého rozhlasu během demonstrací, kontroverzní případ údajných chuligánů, kteří se pokusili napadnout demonstraci a pak možná ti samí zaútočili na centrum Klinika. Tyto demonstrace byly tedy v médiích hodně zarámovány násilím a debata, která se toho týkala, překryla vlastní tematický obsah demonstrací. Diskuse o tom, že se vše radikalizuje, překryla i prvek transnacionálního propojení s dalšími akcemi v Evropě. Důležitý je i počet jejich účastníků. Dodnes se spekuluje, kolik lidí se jich zúčastnilo, mě osobně vysoké množství demonstrantů v Praze i v Brně překvapilo.

Jaký význam podle vás mají HateFree aktivity. Mají smysl a vedou k cíli, který si vytkly?

Příliš silný účinek to nemá, pro prouprchlickou scénu jde spíš o utvrzování ve vlastní pravdě, na druhou stranu to povzbuzuje k větší aktivitě a k internetovým přestřelkám s protiuprchlickou skupinou. Napětí plyne i z toho, že odpůrci migrace říkají, že se angažují dobrovolně a zdarma, kdežto HateFree kampaň platí stát. Díky HateFree kampani se ale přece jen občas podaří vyvracet v širší veřejnosti hoaxy a falešné zprávy. Někdy to ale k jasnému efektu nevede, jako třeba v případě současných sporů o reportáž TV Prima a toho, co kdo vlastně řekl. Efekt HateFree kampaně není asi takový, jaký by si její autoři představovali.

Jak pracují veřejnoprávní média? Vždy se v této souvislosti mluví o vyváženosti…

Reálně veřejnoprávní média u nás vždy měla blíže k tomu, co je někdy označováno za „pražskou kavárnu“, než k proudům, které jsou dnes hlavními tahouny protiuprchlické vlny. Snaží se nicméně zachovat názorovou pluralitu a snaží se zvát i lidi zastávající názory, jaké by se třeba v německé veřejnoprávní televizi neobjevily. Myslím, že pluralita v České televizi je u nás větší než v obdobných médiích na západě, i když ideální to není. Někteří lidé by samozřejmě chtěli, aby byla hlásána pouze jejich úzká propaganda, ale pokud má být zachována pluralita, není to možné. To se silně objevuje už od ukrajinské krize, kdy se na veřejnosti objevili proruští kritici veřejnoprávních médií, ale tady se musíme ptát, zda tito kritici jen nechtějí podobu vysílání vychýlit pouze na stranu své propagandy.

Lze vnímat útok na vůz Českého rozhlasu i další kritiku veřejnoprávních médií tak, že nespokojení členové skupin ze sociálních sítí mají silný pocit vlastní pravdy, který plyne ze života v „názorových bublinách“?

Na sociálních sítích se vytvářejí uzavřené skupiny, které se navzájem utvrzují v pravdě, ale mají omezený dosah, protože takovýchto skupin je mnoho a jejich členství je omezené. Padesát tisíc zhlédnutí nějakého postu má pořád menší dopad než zpráva v celostátně vysílající televizi. Zůstává tady silná určující role televize s tím, že soukromé televize se tolik nepouštějí do kontroverzních témat, zatímco ČT se snaží o větší pluralitu. Pozice veřejnoprávních médií je v současné situaci složitá a nevděčná, na druhou stranu v sobě nese Česká televize minulost, kdy se zapojovala do politických her a to jí škodí v tom, že je i dnes chápána jako spojenec jednoho politického proudu.

Jak je pro vás jako pro politologa a specialistu na extremismus důležité sledovat sociální sítě a internet? Lze mít kompletní přehled?

To je v současnosti v podstatě nemožné, všechny skupiny na Facebooku a dalších sítích nelze pokrýt. Jde o to zachytit hlavní tendence nebo to, co píší opinion leadeři skupin. Určitě je ale důležité sociální sítě sledovat. Objevuje se například nový fenomén vyhraněných youtuberů, kteří se profilují na politických otázkách, youtubeři se už tedy nevěnují pouze zábavě a komerci, ale třeba i protiislámské politice. Nesleduji ale jen to, co bych jednoznačně nazval extremismem, protože dnes už hranice mezi extremismem a tím, co k němu jen může směřovat, jsou rozvolněné. O to je současná situace složitější. Strach z islamizace například může být chápán jako obrana proti extremismu, který by se tady v budoucnu mohl rozvinout.

Jak se během loňského roku dařilo pracovat s protiislámskými a protiimigračními tématy těm, kdo s nimi přišli – tedy hnutí IVČRN a Dělnické straně sociální spravedlnosti (DSSS)?

Zpočátku DSSS trochu zaspala. Zatímco v roce 2009 se jí podařilo uchopit protiromské téma, a protiimigrační vlnu v roce 2013 ne, pak voličské hlasy nezískala a pak byla upozaděna Okamurovou SPD anebo přetvořeným Úsvitem. Mediálně viditelný je i Adam Bartoš a jeho Národní demokracie, ne že by za ním byly silné voličské skupiny, ale mediálně bere prostor DSSS. Během posledních měsíců se protiislámské a protiimigrační téma drží na silné vlně, od konce 2014 je na vzestupu na sociálních sítích a popularita IVČRN rostla zřejmě i na základě brutálních videí Islámského státu, pak přišel útok na Charlie Hebdo a uprchlická krize, a tedy odpor proti uprchlíkům. I proto byl například počet účastníků demonstrací v Praze vysoký, byť ten počet překvapil i mě.

Je možný nástup dalších subjektů s podobnou orientací, například Sládkovců?

Miroslav Sládek se znovu objevil, byl i na brněnské demonstraci 6. 2. v publiku a lidé se s ním zdravili, ale zatím zřejmě chce jít do politiky sám, protože ostatní subjekty s ním příliš spolupracovat nechtějí. Nebude tedy mít velkou šanci na úspěch, spíš jen přispěje k rozdrobení této části politického spektra. Jestliže proti sobě půjdou Okamurova SPD, Úsvit-Národní koalice, DSSS, Národní demokracie, Patrioti a ještě Sládek, budou se dělit o zhruba dvanáct procent potenciálních voličů, a to snižuje šance všech.

Svaz mladých komunistů Československa vystupuje proti odpůrcům imigrace, KSČM v debatě kolem migrační krize není příliš slyšet. Jak se vlastně profilují komunisté?

Je zajímavé, že mladí dogmatičtí komunisté, kteří se sami chápou jako revoluční předvoj, jsou na straně prouprchlické mládeže a zastávání se uprchlíků, zatímco starší generace komunistů z řad jádra voličů KSČM zastává odmítavé postoje a podporují prezidenta Zemana. To souvisí i s tím, že Zeman byl podporován v kampani proslovanskými organizacemi blízkými KSČM. Narazil jsem i na to, že někteří lidé z nevládní prouprchlické scény kritizovali, že na nástěnkách KSČM v regionech visí protiuprchlické materiály. Ideologicky by z principu proletářského internacionalismu mohla vyplývat i pomoc lidem z jiných kulturních okruhů, nicméně u nás starší komunistická generace kombinuje jakési dědictví vlastních životopisů z doby minulého režimu s národně socialistickými a proruskými představami, takže pravý marxisticko-leninský internacionalismus to už není. Prostějovská stránka Freikorps Tschechien podporující uprchlíky více vychází z proletářského internacionalismu, ale reálné postoje řady starších členů KSČM spíše z tradičního národovectví.

Objevují se u nás i islamistické extrémní projevy?

Ano, ale nejsou tak otevřené a počet lidí, kteří se toho dopouštějí, není veliký. Jsou známé případy jako třeba kázání v brněnské mešitě, kde se vyzývalo k protižidovské nenávisti. Jsou zaznamenány i nenávistné projevy před izraelským velvyslanectvím v Praze a některé protičeské projevy ze zahraničí. Objevují se i projevy islámského extremismu v češtině na internetu, u nich ale někdy není jasné, zda jsou pravé. Spekuluje se například o facebookovém profilu Český chalifát, kde může jít i o fakeový troll profil. Ještě loni existovala stránka Šaría pro Česko, která byla součástí celosvětového šaría hnutí.

V současné nervózní situaci se často používají historické paralely, jedna z nich mluví o podobné společenské atmosféře, jaká u nás byla po Mnichovu v roce 1938. Je na tom srovnání něco pravdivého?

Každá historická paralela kulhá, nicméně v současnosti u nás došlo k upozadění proudu, který sám sebe chápe jako humanistický a který se leckdy choval ne úplně tolerantně v dřívějších politických diskusích ke svým oponentům. Ten byl dominantní i za první republiky a za druhé byl hodně napadán. V současnosti se u nás hodně změnila celková společenská atmosféra a tento liberálně-humanistický proud ztrácí mediální prostor. Jeho doposud výsadní postavení je oslabeno a uvnitř něj samého to vyvolává srovnávání s druhou republikou. Zatím se ale nejedná o nic oficiálně diskriminačního a stále má silnou pozici například v akademické sféře. Svědčí o tom například nejnovější kampaň pražské filosofické fakulty ve prospěch centra Klinika. Paralely s druhou republikou zde tedy vidím, ale není zde žádný nástup autoritativního režimu, jako tomu bylo za druhé republiky, kdy bylo redukováno stranické spektrum, vydávány nedemokratické normy apod.