Z blogu Jiřího Pehe

Kdybychom přijali provokativní tezi prezidenta Václava Klause, že idea globálního vládnutí je „totální levicový kosmopolitní nesmysl", museli bychom odkázat do říše totálních levicových kosmopolitních nesmyslů celou řadu prestižních institucí a respektovaných osobností, od nejrůznějších zcela nelevicových think-tanků až po prestižní západní univerzity a profesory, jakož i některé státníky. 

V řadě děl, která byla na téma globálního vládnutí publikována, jen málokdo sní o globální vládě (global government), což je pojem, jenž Klaus, jak se zdá, směšuje s pojmem global governance, který se do češtiny nedá přesně přeložit a o který v současné diskuzi především jde. Nejlepší by asi byl český výraz „globální správa".

Před několika lety definovala některá dilemata globální správy velmi precizně například profesorka z Princetonské univerzity Ann-Marie Slaughterová v knize Nový světový pořádek. Mimo jiné napsala, že mezinárodní společenství už nějakou dobu nefunguje primárně jen jako systém vztahů mezi vládami národních států, ale také jako globální systém horizontálních sítí, jež vytvářejí především různé složky vládní moci v národních státech a nevládní organizace. Globální spolupráce těchto jednotlivých složek státní moci se stává důležitější než je spolupráce centrálních vlád. Doplňuje ji i stále robustnější síť nevládních aktérů.

V kontextu „global governance" se tak mluví o nejrůznějších modelech. Některé vskutku kladou důraz na posilování stávajících mezinárodních institucí jako je OSN, jiné mluví o globálních sítích, v nichž hrají primární roli nadnárodní občanská společnost a jasnější i lépe vynutitelná pravidla fungování mezinárodního společenství. 

Je dobře, že se tato debata přenesla z roviny teoretických diskuzí na půdu OSN. Nebyla tam přenesena proto, jak naznačil Klaus, že právě OSN usiluje o globální vládnutí, či v něm dokonce chce hrát ústřední roli. OSN se stala přirozeným fórem pro takovou debatu, protože je to jediná skutečně globálně fungující mezinárodní organizace, jakkoliv má mnoho nedostatků.

Klaus ve svém ekonomizujícím pohledu na svět například směšuje zcela legitimní debatu o „global governance" se snahami čelit světové ekonomické krizi větší regulací trhů. I proto o této věci v souvislosti s diskuzí o „global governance" mluví, ačkoliv souvislost je v tomto případě jen mlhavá. 

Na regulačních opatřeních se totiž dohodla nikoliv nějaká posílená verze OSN nebo globální občanská společnost, ale zcela konkrétní státy ve zcela konkrétních uskupeních jako jsou G20 či G7. Tato uskupení se vyznačují i tím, že v nich není zastoupena Česká republika. 

Chceme-li tedy mít na zásadní rozhodnutí s globálním dopadem alespoň trošku vlivu, bylo by záhodno přenést je v rámci nějakého nového modelu globální správy například na reformovanou OSN, v níž může Česká republika alespoň něco ovlivnit. Jediným důsledkem případného neúspěchu vytvoření systému alespoň jakési globální správy, například právě skrze OSN, bude, že se budou dále posilovat uskupení jako je například G20, takže se budou rozhodnutí, jež naše životy přímo ovlivňují, dělat bez nás. 

Český prezident naznačuje, že kdosi usiluje o zavádění více byrokracie či vznik nových státních či nadnárodních institucí nebo přímo o globální vládnutí. Podle něj by ale naopak mezinárodní organizace, včetně OSN, prý měly snižovat své výdaje, zmenšovat počet svých úředníků a ponechat řešení na vládách členských států, které jsou občanům těchto zemí přímo zodpovědné.

Těžko říct, jak to český prezident vlastně myslí. I on totiž jistě ví, že svým občanům jsou odpovědné přinejlepším jen vlády demokratických zemí, a že kdyby mezinárodní společenství ponechalo vždy „řešení na vládách členských zemí", asi by se ještě teď vraždilo v bývalé Jugoslávii, Rwandě, Dárfúru i jinde. A miliony lidí by hynuly na nejrůznější hladomory či v důsledku katastrof, s nimiž si prostě vlády řady členských zemí nevědí rady.

Jinými slovy: Klausova ideologie „neviditelné ruky" aplikovaná na fungování mezinárodního společenství by byla nejrychlejší cestou k nějaké další globální katastrofě. Genocidy a podobné události mají totiž, pokud se proti nim včas nezasáhne, tendenci přerůstat národní hranice a měnit se v mezinárodní krize, obzvláště v době, kdy globalizace svět stále více propojuje. Už proto by OSN měla být dozajista reformována tak, aby byla silnější.

K tomu nebude stačit, jak navrhuje Klaus, na jedné straně OSN zeštíhlit, na druhé straně reformovat Radu bezpečnosti, aby lépe odrážela podmínky ve světě v 21. století. I proto je otevřená diskuze o „global governance" na poli OSN zcela legitimní.

Co není legitimní, je vystupování českého prezidenta v kontextu českého ústavního systému. Klaus si opakovaně plete svoji pozici intelektuálního provokatéra s pozicí prezidenta. Koho ony teze, které prezident prezentuje, vlastně reprezentují? Byly nějak předjednány s vládou? Nevadí ministru zahraničí a premiérovi, že je i Českou republiku mohou ve světle Klausových hloupých provokací považovat ostatní státníci za partnery, s nimiž nemá smysl vést vážný dialog?

Navíc jsou Klausovy výroky urážlivé. Jestliže o „global governance" vážně diskutují na půdě OSN političtí vůdci demokratických zemí, tedy našich nejbližších spojenců v EU i Americe, a český prezident v téže době exhibuje s výroky o „totálním levicovém kosmopolitním nesmyslu", vlastně Česká republika ústy svého prezidenta říká těmto politikům, že jsou to hlupáci, kteří jsou v lepším případě oběťmi jakési levicové propagandy, v horším ji sami aktivně šíří.

Jistou útěchu lze, stejně jako v minulosti, naštěstí nalézt v tom, že současného českého prezidenta na mezinárodní politické scéně nikdo, ale opravdu nikdo nebere příliš vážně.