„Ukázalo se, že po třiatřiceti letech existuje až příliš mnoho názorů na vše, co se okolo nás a v nás samotných děje a že si s tím nevíme rady,“ vrací je ještě k událostem uplynulých dnů a průběhu letošního 17. listopadu politolog Zdeněk Zbořil. „Nová politická generace usiluje o to, aby byla veřejností potvrzena a uznána její legitimita, ačkoliv je dána výsledky voleb. K tomu se tato příležitost hodila ideálně. Občané a voliči zase jako kdyby nechtěli věřit, koho si vybrali, anebo kdo jim byl vybrán, za svoje reprezentanty. A jsou naplněni očekáváním, co se z toho ještě vyvrbí,“ dodal.

A přidává další poznámku: „Zřejmě s touto nejistotou mají problém i zahraniční zpravodajové, protože kdo může, mohl sledovat na TV al-Jazeera téměř čtvrthodinový program z Prahy. Byl to obrazový záznam z ‚Pochodu na ČT‘ snímaný tak, že v kontextu s jinými reportážemi v bouřící se Evropě to vypadalo jako začátek nějaké blížící se a opět ‚velké‘ revoluce.“
Pokud jde o domácí zpravodajství, byla podle Zbořila nepřehlédnutelná snaha různých politiků demonstrovat, co považují za odkaz „Velké sametové“ a představovat se jako aristotelovští „hybatelé dějin.“ „I když jejich vzpomínky nebyly už dávno svěží a oni sami nevypadali jako že by mohli něco pamatovat,“ podotýká Zbořil.

„Kdybych mohl parafrázovat alespoň jednu myšlenku z Kunderovy Nesmrtelnosti (1990), i dnes je snadné být mediálně úspěšný. Stačí k tomu nestydět se za svou nevzdělanost, umět používat asi 200 slov (včetně dnes nepostradatelného ‚nicméně‘) a stále je opakovat. Ona z tohoto eintopfu nějaká pravda už vznikne,“ dodává politolog.