Miroslav Kalousek jde na věc většinou od podlahy. Bezmála způsobem „džentlmenů“ divokého Západu, jak se o tom zpívá v parodii Limonádový Joe. Například hrubiánů mravy šlechtí ne sice pěstí, ale věru taktéž rázně. Po našem. Ne nadarmo v jiném filmu, o nenasytné, chapadlové Adéle, co ještě nevečeřela, pronáší znalec Prahy, policista Ledvina, že my u nás „neboxujeme, my se fackujeme“.

Platí to plně i pro naši politiku. Namátkou si připomeňme slavnou "podsedickou fackovačku" mezi sociálními demokraty, dále konflikt pánů Macka a Ratha, nebo v neposlední řadě nepříjemný zážitek Jiřího Paroubka, „pro zábavu“ inzultovaného opilým kolemjdoucím.

Také šéf státní kasy Kalousek ví, o čem se mluví. Onehdy zpolíčkoval mladíka – jednotlivé rány měl i řádně spočítané (!), neboť dotyčný mu sliboval šibenici za to, že je prý zloděj. Ministr financí, který v mnoha kruzích „požívá“ obdobné pověsti, jakou mu přisoudil onen agresivní občan, nezaváhal s povahou reakce. Své „ručně – stručně“ chlubně zdůvodňoval médiím potřebou vychovávat nevychovance.