Do již tak živého dění na Blízkém východě vstoupil Izrael, který si zastřílel nejen v Sýrii, ale i v Libanonu a v Iráku. Což například Iráčany poměrně rozčílilo. Že Izrael může cokoliv, jste už kdysi konstatovala. Co bylo důvodem těchto akcí a k čemu povedou?
Ano, tři útoky proti svrchovaným státům a na mezinárodní scéně, která se jinak zaštiťuje tunami nejrůznějších vzletných sloganů, panuje naprostý klid. Mimochodem, americký profesor libanonského původu Asad Abukhalil, který přednáší na Kalifornské univerzitě, tuhle v jednom rozhovoru vypočítával, že za jeho života – je šedesátník – už Izrael útočil na Tunisko, Egypt, Sýrii, Libanon, Jordánsko, Palestinu, Súdán, Jemen, nemluvě už o útocích na jiné a nejen arabské cíle… Mlčet k tomu je ale už tradice, která ovšem na druhou stranu v očích většiny světa, nejen toho arabského, notně „znehodnocuje“ veškeré situace, v nichž se Západ „spravedlivě rozhořčí“ nad akcemi někoho jiného. Ale nešť.
Nynější útoky byly vedeny prý na „íránské cíle“, což je mělo podle všeho ospravedlnit v očích přinejmenším USA, a lze předpokládat, že k nim USA daly i souhlas. A nejen USA, klidně si lze vsadit, že v zákulisí vše odkývalo i Rusko, které se s Amerikou o vliv v Izraeli přetahuje. Jinak by asi nebylo možné, aby si „nikdo nevšiml“ útočících izraelských stíhaček F35, i když jsou prý „neviditelné“. Otázkou samozřejmě je, kudy vlastně Izrael útočil. V případě náletů proti Iráku by totiž v „základní verzi“ musely jeho stíhačky proletět syrským, jordánským a saúdským vzdušným prostorem, ale ani při americko-ruské shodě není příliš pravděpodobné, že by třeba alespoň Sýrie nebo Jordánsko nezaprotestovaly. Pravděpodobnější proto je, že izraelské stíhačky použily saúdský vzdušný prostor, což lze vzhledem ke stále hlubším vztahům mezi oběma zeměmi – a jejich společné nenávisti vůči Íránu – i chápat. Totéž platí i pro Kurdy, na něž Izrael už dekády sází jako na „klín“, který lze vrazit do arabského světa, a tak s nimi udržuje tradičně nadstandardní vztahy. Irácká tajná služba totiž tvrdí, že druhá vlna útoků přišla ze základen „amerických“ Kurdů na východě Sýrie.
Možná se časem dozvíme, jak to bylo, i když je to vlastně otázka jen pro vyložené „fajnšmekry“. Důležitější je, že izraelský premiér Netanjahu k útokům proti třem státům přistoupil zhruba tři týdny před druhými předčasnými volbami, podle všeho s přesvědčením, že vize války s Íránem nějak osloví nerozhodnutí voliče a nažene jeho koalici nějaké hlasy. Nutně potřebuje zvítězit, protože jinak mu reálně hrozí vězení kvůli korupci.
Uvidíme, jak to dopadne, už nyní je ale jasné, že celá tato svérázná „předvolební kampaň“ nese fakt shnilé ovoce – především pro USA. Americký ministr zahraničí Pompeo například izraelské útoky na Irák okamžitě podpořil, ale Pentagon už se od nich distancuje, protože v Iráku sílí tlaky na okamžité vyhnání amerických vojáků. Šíitské milice Američanům hrozí útoky, pokud rychle neodejdou, pro odsun už se vyslovila většina poslanců tamního parlamentu… Zkrátka, Netanjahuovy předvolební agresivní „hrátky“ mohou udělat pořádnou díru do amerických beztak už chaotických strategických plánů pro Blízký východ.
A pobavil mě libanonský Hizballáh, který podle všeho zlikvidoval dva izraelské „sebevražedné“ bezpilotníky nad jižním Bejrútem a jeden z nich ukořistil v celku zachovalém stavu, aby jej mohl pečlivě prozkoumat. Slibuje totiž Izraeli „kalkulovanou odpověď“, která „nevyvolá válku“. Co by to tak mohlo asi být? Cynik by si mohl vzpomenout na to, že Hizballáh je údajně největším dodavatelem hašiše a marihuany do Izraele – pašují se desítky tun ročně přes jednu z nejpřísněji střežených hranic světa, protože válka a nepřátelství jsou sice válkou a nepřátelstvím, ale kšeft je kšeftem. A třeba si teď u Hizballáhů řekli, že dodávky zastaví, vyvolají především mezi mladými Izraelci masový absťák, který ve finále Netanjahuovou pozicí notně otřese… To jen takové myšlenkové cvičení pro legraci.
Připomeňme čtenářům: Kolik Američanů nyní v Iráku je? Jaký politický vliv na dění v Iráku Američané mají? A až odejdou, „schramstne“ zemi, kterou USA už 16 let demokratizují, Írán?
V Iráku je aktuálně asi 5 200 amerických vojáků, což je notný „sešup“ z někdejších 117 tisíc v někdy v roce 2010. Část z nich oficiálně „bojuje proti Daeši“, část se podílí na výcviku irácké armády. Podle všeho jsou tam v zásadě poloilegálně, protože pro jejich setrvání údajně neexistuje psaná, a hlavně podepsaná dohoda. Ale nikdo je přesto dlouhé roky nijak „nehonil“. Nejspíš proto, že americký vliv na politickou situaci v zemi beztak v důsledku iráckého i regionálního vývoje notně uvadá.
Ale současně bych ani netvrdila, že s jejich odchodem nějak zásadně vzroste vliv Íránu. Teherán má v Iráku samozřejmě silné pozice, protože šíité tvoří většinu obyvatelstva, a poté, co Západ svrhl protiíránského sunnitského fanatika Saddáma, otevřel jim dveře k cestě k moci. Na druhou stranu ale platí, že iráčtí šíité jsou sice šíité, ale mezi jejich politickými i náboženskými špičkami vcelku bují nacionalismus, který jim velí budovat sebevědomý Irák a nedělat z něj jen nějakou íránskou kolonii. Projevuje se to ostatně už v různých diplomatických iniciativách, jejichž prostřednictvím se chce Bagdád proměnit v jakýsi regionální „diskusní klub“, do něhož jsou přizýváni současně Íránci i Saúdové. A některé akce se v tomto směru už i povedly. Teheránu může taková situace obecně vyhovovat, protože svůj určitý vliv má, a dokud nebude Irák znovu vyhroceně proamerický a současně protiíránský, je z hlediska Íránu vše v pořádku.
Myslím, že je ironií, že zrovna Izrael, hlavní americký spojenec v regionu, svými akcemi vlastně nutí Irák zaujímat rozhodnější stanoviska, včetně těch protiamerických.
Nějakou dobu není slyšet o postupu stažení jednotek USA z další dlouhodobě „demokratizované“ země, z Afghánistánu. Usnula celá věc, nebo pokračuje?
Smlouva je podle posledních zpráv už hotová a podrobnosti mají být zveřejněny už během pár dní. USA si totiž údajně vyžádaly nějaký čas, aby o budoucnosti informovaly kábulskou vládu. Jak se „o ní bez ní“ s Tálibánem dohodly. Nevím, proč se mi nejen kolem syrských Kurdů, ale i v souvislosti s kábulskou vládou vybavuje slavná poznámka Henryho Kissingera, který k americké válce ve Vietnamu prohlásil, že „být nepřítelem Ameriky může být nebezpečné, ale být jejím spojencem je fatální“… Uvidíme.
Erdogan vyrazil nakupovat zbraně do Moskvy. Česká média si všimla hlavně toho, že „nafasoval“ zmrzlinu, nás by spíš zajímalo, jak moc se touto cestou náš „partner v NATO“ vzdálil Západu? Znamenají tyto kontakty, že džihádisté ukrývající se v Idlíbu mají už vážně smůlu?
O konkrétních výsledcích Erdoganovy cesty do Moskvy toho zatím moc známo není. Zajímal se o stíhačky Su 57 a řekli mu, že si je může koupit. Zajímal se i o další typy letadel, včetně Migů 35, které vstupují do sériové produkce, nebo o spolupráci ve zbrojním průmyslu a taky mu řekli, že ano. Bude to nejspíš valná část ze 100 miliard dolarů, což je objem vzájemného obchodu, k němuž chce Ankara v dohledné době dojít. Přitom ale úplně „přehlédli“ jeho námitky vůči syrské ofenzívě v Idlíbu, veřejně ji naopak podporují a posílají do Sýrie další zbraně. Zkrátka, ta zmrzlina byla to jediné, co v Moskvě dostal zadarmo. Ostatní si bude muset zaplatit, nebo na to zapomenout, jako třeba na nějaké další ruské lavírování kolem Idlíbu. Koneckonců, Turecko už skoro rok neplní své závazky, které slíbilo vůči džihádu v Idlíbu uplatnit, a tak už asi další námitky nikoho nezajímají…
Přesto se zdá, že Erdogan v těsné vazbě na Rusko zůstává. Spojenec náš milený, alianční. Šéf Pentagonu Mark Esper včera totiž znovu nabídl Turkům možný návrat do projektu amerických stíhaček F35, pokud se Turci vzdají ruských protiraketových systémů S400, a odpovědí mu bylo jen další nepříjemné „upozornění“, že Ankara nebude tolerovat žádné prodlevy v naplňování fakticky protikurdské „bezpečnostní zóny“ na severovýchodě Sýrie…
Svět roní slzy za deštné pralesy v Amazonii, nicméně podle celosvětové mapy požárů hoří prakticky celé území od Angoly po Mozambik. Proč nás trápí zrovna ta Brazílie?
Netuším, proč nás trápí zrovna požáry v Brazílii. Bezpochyby jsou ale pro politiky a jejich mediální vystupování jistě mnohem „vděčnější“ než nějaké požáry v „nějaké černé Africe“…
Na Ukrajině rozjeli vyšetřování někdejšího předsedy parlamentu Parubije za upálení 50 lidí v Oděse v roce 2014. Je to „na oko“, nebo míněno vážně? Když už jsme u těch vyšetřování: Vyšetřuje se stále krvavý závěr Majdanu roku 2014? Vyšetřuje se stále Petro Porošenko za korupci? A vyšetří se nějak aktivity Joea Bidena?
Parubij měl z titulu funkce šéfa státní bezpečnostní rady organizovat bojůvky v Oděse, připravovat je na střet v ulicích, který se ve finále opravdu konal a skončil masakrem v Domě odborů. Tak praví obžaloba, ale teprve začne vyšetřování, a s přihlédnutím k tomu, že do dneška se nevyšetřila ani střelba na Majdanu, která svržení Janukovyče a jeho vlády vlastně umožnila, tak bych na nějaký reálný soudní verdikt nesázela ani v případě Parubije. A totéž se týká i Porošenka a jeho korupčních schémat, přes která podle některých zdrojů ze země jen během prezidentování vyvedl snad až osm miliard dolarů. Možná se něco stane v případě Joea Bidena, ale jen za předpokladu, že trumpovci „přetlačí“ Demokratickou stranu a přitom ukrajinským oligarchům, skutečným vládcům země, zaručí nejen beztrestnost, ale i adekvátní prebendy. Aktuálně Trump prý „zmrazil“ vojenskou pomoc Ukrajině, aby získal čas „přehodnotit“, jak efektivně je s ní nakládáno. To je pro kyjevské hodně velká „pobídka“, aby začali spolupracovat…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Budou třeba volby v Sasku a Braniborsku, v nichž má naději AfD, takže to bude zajímavé, zajímavé budou i důsledky mocenských šachů v Itálii, které mají dostat Salviniho ze hry…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
