Která skupina europoslanců dělá v Evropském parlamentu svou prací největší čest České republice?Anketa
Rusové svou bombardovací kampaň v Sýrii očividně myslí vážně, ale jako vždy, oni i Američané nám ukazuji jiné snímky a jiná data o tom, komu to vlastně Moskva sype na hlavu. Čili, ničí Rusové pozice Daeše, nebo někoho jiného? A máme toho „někoho jiného“ litovat? Jakého výsledku na místě mohou dosáhnout?
Podle hlasitosti kritiky ze Západu se zdá být očividným, že ruské bombardování naplňuje Putinovu tezi „války proti všem teroristům“, tedy, že likvidují cíle nejen Daeše, ale i Západem podporovaných džihádistů. A to spektrum je opravdu široké, protože v USA například sílí hlasy, že je třeba se spojit s al-Káidou, neboť je oproti Daeši vlastně „umírněná“, a tím pádem přijatelná. Zkrátka, jako by Západ nutně potřeboval mít neustále na výplatní pásce nějaké hrdlořezy a teroristy, kteří by pro něj na Blízkém východě odváděli černou práci, byť v terminologii Pentagonu tomu tuším říkají něco jako „mít strategický nástroj“.
Jestli je třeba někoho litovat, tak zcela určitě civilní oběti; a těch bude nepochybně přibývat, přinejmenším proto, že Daeš jako svá centra a štáby využívá školy nebo mešity. A například nyní, po několika ruských náletech na „hlavní město Daeše v Sýrii“, tedy na Rakká, lídři Daeše vypravili kolony svých nejbližších do zatímního bezpečí v iráckém Mosulu a sami se i se svými úřady přestěhovali do normálních obytných domů. Jinými slovy, využívají civilisty jako lidské štíty.
Budou je Rusové bombardovat? Asi ano. Koneckonců nevinní lidé pravidelně umírají po amerických náletech v mnoha zemích, izraelských v pásmu Gazy, saúdských v Jemenu… Aktuální svět už je takový.
Opravdu nevím, jakého konečného výsledku mohou ruské nálety dosáhnout, na to si budeme muset počkat. Nicméně je opravdu divné, že ruské bomby a rakety ničí infrastrukturu Daeše, která byla po roce americké „války proti Islámskému státu“ a vynaloženým 2,3 miliardám dolarů prakticky netknutá. Přinejmenším z tohoto pohledu tedy nyní nějaký pokrok nastat může. Nicméně už pár dní se množí zprávy, že džihádisté po stovkách až tisících prchají před nálety – tu do Turecka, ondy do Jordánska. Tudíž, možná, že Rusové budou opravdu s to potlačit „význam“ kdejakých teroristů v Sýrii, ale ve skutečnosti se značná část problému jen přelije jinam. Jako byste si zametli před vlastním prahem tím, že smetí hodíte k sousedovi. A na vizi pokračující nestability v regionu nic nemění ani skutečnost, že teroristé nyní prchají vlastně „domů“ čili na území států, které je v uplynulých čtyřech letech spolu se Západem všemožně podporovaly, ať už je řeč o financování, výcviku, vyzbrojování a podobně. Veškerý tento sponzoring měl udržet džihád v Sýrii a svrhnout Asadův režim. Je otázkou, jak jsou Turecko nebo Jordánsko připraveny mít všechny ty své „svěřence“ u sebe doma. Umíme si představit Daeš bojující v Turecku, tedy v členském státu NATO? Západ nemá aktuálně odpovědi ani na mnohem jednodušší otázky.
Docházíme vlastně k zajímavé věci. Kdo je ten hodný oponent Asada, se kterým můžeme jednat, a ten zlý terorista? Dle některých údajů jde o hodně mlhavá kritéria. Takže jak rozlišit ty muže, kteří v Sýrii pobývají? A za koho válčí? Jak strukturovat tu mezinárodně přijímanou umírněnou opozici? A mezi námi, má Asad vůbec šanci dlouhodobě vojensky přežít?
Kdo je hodný a kdo zlý? Putin prý na nedávném summitu „normandského formátu“ v Paříži „projevil živý zájem“ a ptal se kancléřky Merkelové a prezidenta Hollanda, v čem že to spočívá ono západní škatulkování syrských džihádistů na „umírněné“ a „neumírněné“. „Až dosud nikdo nedokázal v praxi vysvětlit, co to ta umírněnost je,“ shrnul jeho mluvčí. Faktem je, že během čtyř let války v Sýrii už „umírněným“ byl kdekdo, dnes to podle některých může být al-Káida, před třemi lety byl za „strategický nástroj“ považován Daeš, ale jen do doby, než začal vystavovat popravy na YouTube – pak už to bylo hloupé. Pak se CIA zaměřila na Islámské hnutí, méně známou skupinu, která pravidelně ostřeluje Damašek a ve školách nebo na náměstích zabíjí obyčejné lidi. To by asi zase až tolik vadit nemuselo, ale Islámské hnutí spolupráci s Amerikou odmítlo, protože by mu u kolegů teroristů „kazila image“.
Putinovi generálové takové jemné nuance očividně odmítají a zastávají opačný extrém, tedy, že každý, kdo bojuje proti režimu v Damašku, je terorista. A podle toho bombardují. On si je Alláh už potom nějak přebere.
Potíž je samozřejmě i s tzv. „mezinárodně“ přijímanou opozicí. Už jen vámi použitý obrat v praxi znamená, že jednu jejich partu podporuje Turecko, další má podporu Američanů a EU a další vysedávají v luxusních hotelích v Kataru nebo Saúdské Arábii a čekají na povel od nějakého emíra nebo prince. Většinou jsou to přitom lidé, kteří byli před čtyřmi lety skoro na náhodu posbíráni někde v zahraničí, když Západ, Turecko nebo Perský záliv potřebovaly přijít s nějakou „exilovou vládou“, která by razila jejich požadavky a měla v sobě aspoň zbla něčeho syrského. A tak se v těchto „opozicích“ dokázal nahoru prosadit třeba i opravář televizí, který doma v Sýrii nebyl patnáct dvacet let, ale rychle se zorientoval v situaci a uměl hezky říkat to, co mu někdo napsal. Je přitom jasné, že takto slepená „mezinárodně uznaná“ opozice nemá doma žádné slovo a žádný význam, a proto ji Západ v rámci ženevského procesu neustále zkouší rovnou dosazovat do případných „vlád národního usmíření“, protože prostřednictvím voleb by uspět nemohli. Naopak – podporovali ze zahraničí džihád ve své vlasti, mlčeli, když Daeš ničil historické památky v Sýrii, volali po vyzbrojování „umírněných“, ať to byl v té či jiné době kdokoli… Čím by takoví lidé mohli své bývalé krajany, kteří přežijí válku, asi tak oslovit? Takže ano, taková opozice sice existuje, je rozhádaná podle zájmů svých sponzorů, ale v praxi je to spíše legrace – tím větší, jak se kolem ní Západ, Turci nebo Saúdové snaží tvářit vážně.
Je přitom asi už jasné, že aktuální koalice Ruska, Íránu, Sýrie, Iráku a Libanonu/Hizballáhu, za níž stojí mimo jiné i Čína nebo Egypt, bude pro Západ oříškem, protože ta očividně nemá v úmyslu nechat Spojené státy, aby v Damašku prosadily nějakou svou loutkovou vládu, nebo, nedejbože/nedejalláhu, do budoucna přepustit ropnou levantskou pánev a případné klíčové koridory pro plynovody pod kontrolu Západu.
A tím se dostávám k vaší poslední otázce a říkám: Ano, Asad má perspektivu „přežití“, a to nejen toho vojenského. Na jedné straně se zatím nezdá, že by USA byly ochotné jít s Ruskem do války (a o EU ani nemluvím), na straně druhé je tu kardinální problém: Kdo by Asada nahradil? Západ si neustále osobuje jakoby zcela přirozené právo rozhodovat o tom, kdo kde „smí“ vládnout, ale následky těchto postkoloniálních přístupů dnes vidíme v Iráku, Libyi, Sýrii a v imigrační vlně v Evropě. Nebo líp, alespoň někteří z nás je vidí. A je nás čím dál více, bez ohledu na počet dioptrií.
Různé situace mohou staré přátele od sebe vzdalovat, stejně jako vytvářet nové vazby. Tak třeba: Irák se vyjádřil, že by nad svým územím raději snesl bombardování Ruska než USA. Turecký prezident Erdogan pohrozil Rusku, že jeho angažmá v Sýrii může znamenat konec rusko-tureckého přátelství (zajímavé po podpisu dohody o další fázi plynovodu přes Německo). V Saúdské Arábii se mluví o královském převratu, ale zároveň se hovoří o zlepšení vztahů s Ruskem. Izraelský premiér varoval před dohodou s Íránem, jako kdyby mělo jít o zničení Izraele. Jak všechny tyto změny hodnotit? Jak se na Blízkém východě propracujeme, pokud jde o vzájemné vztahy, nebo spíše chuť si to s tím druhým rozdat?
To je neuvěřitelně složitý propletenec otázek. Postupně. Ano, irácká vláda po roce americké „války proti Daeši“, už ví, že to – kromě udržení války a zisků pro americký vojenskoprůmyslový komplex – nemělo žádný smysl, a tak se zkouší chytat stébla a po zkušenosti z prvního týdne náletů v Sýrii žádá o pomoc s bombardováním Rusko. Není jasné, jak tato jednání skončí, neboť Irák je přece jen jaksi stále ještě „americký“.
Turecko se po první ruské stíhačce ve svém vzdušném prostoru čertilo společně s NATO i USA, ale hned druhý den totéž zopakovalo další letadlo a Ankara už mlčela, nejspíš proto, že už jasně ví, že tím vším ruské letectvo vlastně jen „kolíkuje claim“ a kvůli tomu Turecko do války s Ruskem nepůjde. Ve hře totiž není jen slavný plynovod Blue Stream, ale navíc také obrovské turecké investice v Rusku jako takové, nebo obrovské čínské investice v Turecku, přičemž je obecně zřejmé, na čí straně Čína stojí. Většina siláckých prohlášení je proto určena hlavně domácím voličům před listopadovými předčasnými volbami.
Na vývoj v Saúdské Arábii si budeme muset počkat, přinejmenším do chvíle, než se zhmotní (nebo taky ne) zvěsti o chystaném, či už dokonce probíhajícím palácovém puči. Ve středu se objevily – oficiálně samozřejmě nepotvrzené – zprávy, že král Salmán byl kvůli demenci „odstaven“ do nemocnice. Nevím, do jaké míry je to pravda, ale v královské rodině „doma“ to vře kvůli palčivým problémům všude vůkol – díry v rozpočtu po podivné politice nízkých cen ropy nebo marné půlroční snaze porazit jemenské rebely, kteří už naopak obsazují jedno město na jihu Saúdské Arábie za druhým… Zkrátka, počkejme si, kdo se vynoří na trůnu, koho si s sebou vytáhne nahoru, a pak uvidíme.
Izrael tradičně razí svou vlastní politiku a není bez významu, že se nepřidal k západním zemím v odsudku ruského bombardování. Buď je mu (na rozdíl od Washingtonu či Paříže) jedno, co se stane s al-Káidou, nebo má své, mnohem lepší informace. Koneckonců, vztahy mezi Ruskem a Izraelem jsou v posledních letech nadstandardní.
Co to všechno znamená? Blízký východ byl vždy neuvěřitelně komplikovanou oblastí s tolika navzájem se prolínajícími i odporujícími zájmy a vlivy, že si dnes netroufnu na nějakou prognózu. Ale zdá se být jasné, že s ruským bombardováním, které fakticky „zrušilo“ veškeré americké plány na opanování Sýrie, končí éra tzv. Wolfowitzovy doktríny. Paul Wolfowitz v době první americké války proti Iráku zastával post náměstka ministra obrany a prý právě on přišel s tezí, že USA musejí při „očistě“ Blízkého východu od „prosovětských“ režimů jednat tak rozhodně, aby je Rusko nemohlo zastavit. To už je očividně pryč a spolu s tím nastává další etapa proměny geopolitických vztahů. Ale znovu, jak to všechno dopadne, si netroufám odhadovat.
Platí ale, že Sýrie je na glóbusu od Ruska jen milimetry, zatímco USA dělí oceán. Tedy že Rusko má oproti USA právo vnímat konflikt v Sýrii jako svůj „národní zájem“. Ostatně, jedna z analýz amerického Brookingsova institutu už snad před dvěma lety konstatovala, že „když se Putin dívá na Sýrii, vidí Čečnu“. Americké administrativy vidí jen nekonečný zisk pro své zbrojovky. Mimochodem, nikdo mi nevymluví, že evropští politici nikdy neviděli glóbus…
Možná by bylo příjemnější bavit se o jiných věcech, ale pojďme na Ukrajinu. Veronika Sušová-Salminen nám věc analyzuje tak, že po vyprchání války se establishment pustil do „náhražkového“ boje s Ruskem, aby si udržel disciplínu. Nicméně šlo o struktury typu Pravý sektor. Mrzuté by mohlo být, že právě jim a Tymošenkové teď rostou preference. Jak může Porošenko konsolidovat stav tak, aby protlačil parlamentem dohody s Donbasem, které se fůře jejich spojenců nelíbí? A kdo podle vás za pár let může vládnout na Ukrajině, kterou má čekat zásadní sešup? A co má dělat ČR, aby neměla u dveří neustále ukrajinské běžence?
Četla jsem analýzu Veroniky Sušové-Salminen a byla skvělá. Minulý týden byl summit „normandské čtyřky“, na němž Putin slíbil odsun voleb v Donbasu a stalo se. Kyjev, tedy „naši“, najednou nevědí, jak reagovat, protože byli v Paříži donuceni slíbit, že splní minské dohody také. A najednou sledujete ministra zahraničí Klimkina, jak v parlamentu prohlašuje, že „Paříží válka nekončí“. To je už naprostá diagnóza. Porošenkova kleptokratická vláda a celá oligarchická Ukrajina, která doslova žije z miliard z EU (protože Mezinárodní měnový fond už jí půjčovat nechce), by se nejraději zakousla do ruky, která ji živí, protože má pocit, že má být pupkem světa do konce věků a všichni jí mají nosit dary jen proto, že vůbec je. To je svým způsobem neuvěřitelné, ale možná je to naopak něco jako systém – zaslepenost a hloupost politiků Západu rodí monstra vcelku běžně. Proč? Nevím. Tedy pokud vynechám profesora Koukolíka a jeho Vzpouru deprivantů. Z ní vyplývá, že nám vládnou psychopati. A zatímco jsme v posledním půldruhém roce hladili na Ukrajině jejich ego, tak je tu vysoká pravděpodobnost obrovského – a potenciálně výbušného – trapasu: Moskva si ty své „ukočíruje“, aby jednali podle „Minsku“, ale my ne. Jediná klika je, že za všechno špatné může beztak Putin!
Máte pravdu, že roste popularita „plynové královny“ Julie Tymošenkové, která si po oranžové, tedy první „demokratické“ revoluci, dokázala ve funkci premiérky nakrást – podle různých zdrojů – několik miliard dolarů. Nicméně, o ukrajinské politické bídě svědčí čísla: kdyby se volby konaly dnes, vyhrál by Porošenkův blok, který už stačil spolknout Lidovou frontu premiéra Jaceňuka i UDAR Vitalije Klička, ale přesto – i s těmi dvěma „lídry“ Majdanu by dohromady získal ubohých 11,6 procenta hlasů. Všichni ostatní, tedy včetně Tymošenkové, ještě méně. Jinými slovy, majdanovská „demokratizace“ Ukrajiny vyústila v totální nedůvěru Ukrajinců v politiku a politiky.
Jak rozsáhlou PR katastrofou je pro Američany reálně bombardování nemocnice v Kunduzu, kterého si všiml celý svět? A co je důležitější... Když už jsme zase v tom nešťastném Afghánistánu, co máme udělat, abychom znovu nepustili k moci psychopaty z Tálibánu? Funguje ta země alespoň trochu jako stát, nebo stále platí, že centrální vláda ovládá jen kus země za Kábulem? A lze přijímat azylanty z ní přicházející jako legitimní uprchlíky?
Samozřejmě, že to žádnou píárovou katastrofou není. Americká armáda před pár lety v irácké Fallúdži bílým fosforem a ochuzeným uranem „vyzmizíkovala“ na 300 tisíc lidí! V oblasti se dodnes rodí neuvěřitelně vysoké procento těžce postižených dětí. Ale kdo o tom vůbec ví, natož mluví? Jedna zničená nemocnice s dvacítkou mrtvých támhle nebo tuhle „jaro nedělá“. Chci říct, že nejsme ve společenské situaci, aby něco „nadělala“ – drtivá většina lidí má problém přežít od výplaty k výplatě, v USA je aktuálně na 100 milionů lidí, kteří nemají pravidelné – tedy stálé, smluvně zajištěné – zaměstnání, a tak máme dost problémů sami se sebou.
Mimochodem, je zvláštní, že vy máte za psychopaty Táliby, kteří jsou doma a ve svých tradicích, a já je vidím v Kyjevě… Zajímavé, ne? Ale vážně. USA na Afghánistán zaútočily v roce 2001 a od té doby „nejmocnější armáda na světě“, jak zdůrazňoval Barack Obama nedávno v OSN, nedokázala Táliby porazit. Naopak, Tálibán po 14 letech bojů, na nichž se podílela aktivně i Česká republika, ovládá většinu území a má našlápnuto ovládnout je celé. Co s tím? Vnucuje se samozřejmě obrácená otázka. Proč to všechno? Kdysi, na počátku agrese, existovaly plány plynovodů ze Střední Asie přes Afghánistán do Pákistánu a odtud na Západ. Dnes už v realizaci těchto projektů snad nikdo nevěří. Takže je ve hře nejspíš setrvačnost a uražená ješitnost. Pokud nedokážeme rozmydlit vousáče v sandálech s kalašnikovy, tak nejsme chlapi! Mimochodem, pro Rusko je to služba – USA a NATO (a Česká republika) mu hlídají „měkký“ středoasijský „podbřišek“, a to i při vědomí faktu, že Tálibán není teroristická organizace v pravém slova smyslu, spíše národně osvobozenecké hnutí, které nikdy nejevilo známky toho, že by chtělo své názory a praktiky „vyvážet“ mimo afghánské území.
Co se týče „legitimity“ uprchlíků z Afghánistánu, tak je to stejné, jako s „umírněnými“ a „neumírněnými“ v Sýrii nebo s celou aktuální imigrační vlnou. Ta naše škatulkovací mánie přitom přináší podivné závěry. Opravdu někdo může zcela vážně přemýšlet nad patnáctiletým klukem odněkud z Afghánistánu nebo Eritreje, který má – pokud ho nesmete nějaká válka, v níž budeme mít s velkou pravděpodobností prsty – celoživotní vyhlídku na maximálně jeden dolar denně, a filosofovat, jestli je to s takovým „balíkem“ opravdu jen „ekonomický uprchlík“?
Karel Schwarzenberg opouští tu nejvyšší politiku. Pravda, sice prý ne zcela, ale ministrem zahraničí či jiným výrazným mezinárodním činitelem už asi nebude. Jak na něj jako na globálního aktéra vzpomínat? V novinách už stojí, že odchází poslední zástupce zahraničněpolitické linie Václava Havla. Je nutno toho litovat?
Nevím, jestli obrat „globální aktér“ je pro pana Schwarzenberga tím nejvhodnějším; nemám ten pocit, ale je to možná jen tím, že tady u nás v Praze chodím do vinárny namísto do kavárny. Ale vážně, ten pán je nedílnou součástí české polistopadové politiky i většiny polistopadových stran. Je jasné, že při pohledu na globální význam České republiky žádným „globálním aktérem“ nikdy být ani nemohl; a ve většině názorů jsem s ním nesouhlasila. Ale na druhou stranu by nemělo zapadnout, že právě on dokázal v rámci EU blokovat ty největší „hovadiny“ v dobách, kdy se Brusel chtěl zalíbit Američanům a začít vyzbrojovat džihád v Sýrii proti Asadovi. Nic tím sice v reálu nakonec nezachránil, jak je dnes vidět, ale Česká republika díky němu byla jediným státem EU, který nehlasoval pro faktické vyvraždění Sýrie. Takže ano, možná končí „poslední havlovec“, ale takový, který byl s to – byť selektivně – humanitární bombardování odmítnout.
A litovat jeho odchodu? Divná otázka. Každý přece musí jednou skončit. To, že si nevychoval žádného nástupce, je jeho problém. Kalousek s čírem opravdu „fungovat“ nebude, a tak se už mluví o spojení s ODS, kterou právě Kalousek pomáhal pohřbít… Je zajímavé, že průzkum minulý týden zjistil, že tu máme čtyři politiky, u nichž negativní reakce překračují 50 procent. A mezi nimi byli vedle japonského českého nacionalisty a aseptického komunisty i oba hlavní tahouni TOP 09…
Otázka za milion: Jak se Evropa vyrovná s kombinací „uprchlíci“ a „zima“? Už to tak vypadá, že to letos bude najednou.
Máte pravdu – letos v zimě budou v Evropě mrznout lidi z Blízkého východu, o těch z Afriky ani nemluvě, a o Ukrajině taky ne. Ta taky nemá na to, aby občanům zajistila teplo. Ale může znovu zkusit „vzít si“ plyn tranzitující do Evropy, takže čistě teoreticky můžeme mrznout všichni. Zkrátka, spoustu lidí čeká nepříjemně horká zima.
Tradiční otázka na konec: Co bychom měli příští týden sledovat?
Těch témat je hodně, vedle různých válek bude samozřejmě zajímavé sledovat, jak se lídři EU znovu „popasují“ s imigrací, nebo jak se třeba Baracku Obamovi zadaří s obchodní smlouvu TTP; byla slavnostně podepsána, ale teď není vůbec jisté, zda projde americkým Kongresem…
autor: Martin Huml
