Pobavil mne postřeh z diskuse: Kdyby měli Američané Kim Čong-una v hrsti, Trump by mu neskládal poklony, ale nechal by ho pověsit. Co je na tom pravdy? A navíc, proboha, ani nejednali u denuklearizaci KLDR. Jak si celý summit vůbec vysvětlit? Vlastně se nic nedojednalo.
Mějme na paměti, jak se ještě relativně nedávno nad naší planetou vznášela hrozba jaderné války mezi USA a Severní Koreou, která je už, zdá se, zažehnána. A mějme na paměti i to, že je Donald Trump po dlouhé době první americký prezident, který stále ještě nerozpoutal žádnou válku, a to je, prosím, v Bílém domě už přes dva roky! Z tohoto pohledu mi ty jeho summity s Kimem připadají spíš jako hodně píárové akce, na nichž chce ukázat své diplomatické a vyjednávací schopnosti, a to i s jasnými nepřáteli. Na jedné straně sice tvrdí, že první den nejednali o denuklearizaci Severní Koreje, zatímco Kim pak v tomto směru vyjádřil jakousi „ochotu“, ale ruku na srdce, asi si opravdu nelze myslet, že se Kim vzdá – tím myslím úplně a zcela – svého jaderného arzenálu a přijde tak o jediný trumf, díky kterému ho svět vlastně bere vážně. Čili jednat o denuklearizaci se jaksi sice nabízí, a druhý den summitu na to prý i přišla řeč, ale ve skutečnosti je to nejspíš téma, které má předem jasné mantinely. A obě strany se shodly, že do budoucna si ujasní, co že si pod pojmem „denuklearizace“ vlastně představují. Trump je příliš pragmatický na to, aby ztrácel čas zbytečnostmi. Tím spíš, že opakuje, že problém Severní Koreje a její denuklearizace nelze uspěchat.
Fotogalerie: - Na vládě o Hradě
K jakému volebnímu výsledku směřuje ČSSD v příštích sněmovních volbách?Anketa
Ve finále tak svět neví, o čem ti dva spolu jednali – první den spolu strávili půl hodiny mezi čtyřma očima a oba o obsahu rozhovorů mlčí jako zařezaní. Takže si nejspíš budeme muset počkat, až co se bude dít v praxi v následujících týdnech a měsících. Nicméně, na to, že se o obsahu summitu vlastně nic moc neví, mě Trump pobavil, když hned po prvním dnu nadšeně prohlásil, že se už těší na další summit s Kimem… Asi má pocit, že se právě tudy vede nejkratší cestička k nobelovce za mír. Nebo tak něco.
A co se týče vámi zmíněného postřehu, tak se přiznám, že ho moc nechápu. A tak ho nechám bez komentáře…
Jak velký problém má Trump s Michaelem Cohenem, který tvrdí, že ho prezident nabádal ke lhaní a dal mu peníze na umlčení pornoherečky? A vůbec, volby se blíží... Zdá se vám, že Trumpovy vyhlídky na znovuzvolení blednou?
Nevím, jak velký problém to je. Cohen se sám přiznal, že už dříve lhal, ale teď prý mluvil pravdu pravdoucí, přičemž jedním dechem obvinil Trumpa ze lží, podvodů, vydírání, nátlaku a dalších fujtajbliků, ale důležité je, že nikoli z nějaké zakázané spolupráce s Ruskem. Aniž bych zkoušela tvrdit, že je Trump nějaký svatoušek, tak ta Cohenova výpověď usvědčeného lháře hodně připomíná stesky odvržené a zhrzené milenky. Jestli to nějak Trumpovi uškodí, to si netroufnu říci. V uplynulých dvou letech mu už ale na hlavu házeli jinačí špínu a ustál to. Je jasné, že všichni trumpobijci na cohenovské vlně nějakou dobu pojedou, ale pak si budou muset najít zase něco nového, protože tohle je fakt dost slabé.
A už vůbec netuším, jestli blednou Trumpovy šance pro volby, které budou v příštím roce. Za tak dlouhou dobu se ještě může stát spousta věcí, a tak opravdu nemá smysl na základě dnešních událostí, o nichž se třeba už za týden nebude vůbec mluvit, spekulovat o tom, co bude v listopadu 2020…
Ukrajinským volbám jsme se už věnovali. Zatím vede komik Zelenský, za ním Porošenko, poněkud se propadá Tymošenková. Stát navíc, asi čistě náhodou, otevřel peněženku a přispěje lidem víc na výdaje za energie apod. Jde Porošenko nahoru? Jak chápat žalobu, kterou na něj podala Tymošenková? Jsou nějaké další novinky?
Ukrajinské volby už vůbec nejsou o nějakých idejích nebo politických programech, ale stala se z nich nefalšovaná soutěž o to, kdo na koho vylije větší kýbl špíny. Porošenko má pod palcem tajnou službu SBU, která provádí razie ve volebních kancelářích největších soupeřů, ukrajinská média popisují mechanismy, jak Porošenko skupuje hlasy, a přitom se tisknou i rady voličům, jak vzít peníze, odhlasovat pro někoho jiného, a přitom ještě zajistit, že svému „sponzorovi“ vykážete splnění zaplaceného úkolu. Čili jak podvést podvodníky a trochu si vydělat. Do toho Tymošenková rozjela Porošenkův impíčment v souvislosti s tím, že lidé z jeho okolí rozkrádají finance armády a pašují levné vojenské součástky z Ruska… Neuvěřitelný chaos, který snad už nemůže být větší, ale přesto každý další den přináší nějakou novou absurditu. Třeba když generální prokurátor hájí Porošenkovy armádní defraudanty tvrzením, že zákon zakazuje pašovat z Ruska zbraně, ale nikoli součástky k nim… Jak říkám, ti naši ukrajinští demokrati jsou fakt neuvěřitelní.
Zdá se, že se zostřuje spor mezi Indií a Pákistánem. Máme se bát? Někteří vědci naznačují, že i lokální jaderná výměna by měla pro svět hrozivé následky...
Asi ano, každý jaderný střet se může snadno přelít v něco většího, ale naštěstí je to vše stále ještě v rovině teoretických úvah. Doufejme, že se o platnosti různých podobných analýz nebudeme muset přesvědčovat v praxi. Tedy, že se Indie s Pákistánem „zchladí“ a větší konflikt nedopustí.
Ve Venezuele přeběhlo 160 vojáků do Kolumbie. Američané přivezli potraviny, ale do země je nevpustí. K čemu směřuje vývoj? Kdo vlastně ještě podporuje Madura? Bude taktika vyhladovění úspěšná a i chudí lidé se obrátí proti Madurovi?
Venezuelská armáda měla loni ve zbrani 351 tisíc vojáků, takže zběhnutí 160 z nich není žádná velká ztráta. Vlastně to není nic, tím spíš, když si uvědomíme, že se tak děje po měsíci intenzivního amerického nátlaku a „masírky“. Třeba agentura AFP po měsíci různých politických eskalací naopak opatrně připouští to, co „alternativní“ portály tvrdí už dlouho, tedy že neprezident/prezident Guaidó doma nemá tu „masovou podporu“, na jakou USA sázely. A z toho jaksi plyne, že za Madurem dál stojí většina Venezuelanů. K tomu přičtěme, že americký vojenský zásah rozhodně odmítají nejen Rusko s Čínou, ale neposvětily ho dokonce ani latinskoamerické země, přičemž Brazílie rovnou oznámila, že Američanům nepůjčí své území, aby z něj na Venezuelu zaútočili…
Mluvíte o vyhladovění obyvatel. Na jedné straně je ale přece jasné, že těch několik kamionů, které Američané propagandisticky přivezli k hranici z kolumbijské strany, žádnému „hladovění“ zabránit nemohou. Mají jen vyprovokovat vojenskou reakci Venezuely a nabídnout USA záminku. A na straně druhé platí, že ve Venezuele potraviny pro „nehladovění“ jsou, jen jsou pro většinu obyvatel příliš drahé a tím i nedostupné. Ale pokud by propukl skutečný hlad, tak to režim asi nějakým „radikálním řezem“ řešit může. A k tomu navíc Venezuela v Radě bezpečnosti OSN ukazovala snímky z jednoho z těch amerických „humanitárních“ kamionů, jehož náklad nebyly potraviny, ale hřebíky a role drátěného plotu, nejspíš k budování nějakých zátarasů. Nevím, do jaké míry jsou ty snímky reálné, ale obecně dál platí, co jsme si říkali už minulý týden. Patová situace trvá, i když neochota Latinské Ameriky podpořit americkou „humanitární“ intervenci je samozřejmě velký zářez do amerických plánů…
Podívejme se do nedávné historie: Mohl Maduro udělat něco pro to, aby se zachránil a nepoštval proti sobě USA? Tak jako koluje o Kaddáfím, že měl až příliš nezávislé plány s ropou... Co myšlenka, že když padne Maduro, padne i komunistická Kuba?
Nemyslím si, že mohl něco udělat pro „záchranu“ a „nepoštvání“, protože v obdobných případech amerických „změn režimů“ žádná větší logika nebývá. Je tam jakési strategické rozhodnutí, a to se prosadí, i kdyby se měly důvody vycucat z prstu. Na konkrétní politice konkrétního „svrhávaného“ pak až tolik nezáleží. Ale obecně vzato se Maduro zachránit samozřejmě mohl tím, že by se poslušně vzdal funkcí, zabalil se do nějakého balíku a nechal se odeslat někam hodně daleko. Přitom mám pocit, že čím víc se o Venezuele dozvídám, tím mi připadá pravděpodobnější, že by tamní zkorumpovaný režim dříve či později musel zajít na úbytě sám od sebe, a tak jsou ty americké tlaky možná i zbytečné. Stačilo si možná jen trochu počkat. Nicméně nelze vyloučit ani zákon akce a reakce, na jehož základě se venezuelský establishment pod americkým tlakem nejenže nerozpadne, ale naopak spíš ještě sjednotí a zatvrdí…
Jistě, v posledních týdnech se stále častěji zmiňuje plán, podle něhož má po Venezuele následovat „změna režimu“ také v Nikaragui a právě na Kubě, kterou zmiňujete. Faktem je, že nikaragujský režim pod vedením někdejšího partyzánského velitele Manuela Ortegy proměnil v takřka klasickou středoamerickou diktaturu, jejíž jedinou vadou na kráse je z pohledu Washingtonu jen to, že není proamerická. Ale Kuba bude tvrdším oříškem, protože je tam pevně ukotvená Čína i Rusko, ale i mnohé západní a latinskoamerické státy, které si tuto svou „nepotopitelnou“ loď s velkými zásobami ropy v příbřežních vodách a na dostřel k americkým břehům jistě nenechají jen tak vzít… Trump sice hrozí Kubě novým embargem, ale i tak si myslím, že ať už Maduro dopadne jakkoli, větší vliv na vývoj na Kubě to mít nemusí.
Jen telegraficky: co to americké stahování ze Sýrie? A co cesta Bašára Asada do Íránu, velmi výjimečná? A co Netanjahu u Putina?
Americký odsun ze Sýrie prý stále platí, ale zůstane tam dvě stě vojáků kdesi na severu, tedy v převážně kurdských oblastech, a dalších dvě stě na základně Al Tanf na syrsko-irácko-jordánské hranici. Možná je to „odsun“, možná to není „odsun“. Záleží na úhlu pohledu. Faktem je, že ti ponechaní vojáci jsou v zásadě jen symbolickou silou a jen málokdo se na ně odváží zaútočit, protože by tím riskoval případnou americkou odvetu a možná i návrat vojáků ve velkých počtech. Současně ale ten samý symbolismus vyvolává otázku, co že tam v praxi chtějí dokázat. A jak dlouho bude trvat nějakým místním klanům nebo ozbrojeným milicím – a že jich v oblasti je nepočítaně! – než jim dojde trpělivost a začnou americké vojáky likvidovat jednoho po druhém. Tu náloží u silnice, jindy nášlapnou minou, pak zase přesnou trefou snajpra… Uvidíme, co bude, ale obecně platí, že Američané, i když nyní jakoby zůstávají, nakonec dříve či později beztak odejdou. Sýrii, Íránu a dalším „hráčům“ si stačí počkat.
Asadova cesta do Teheránu je překvapivá hlavně proto, že nikam moc obecně nejezdí, i když se prý na jaře zúčastní ekonomického fóra v Jaltě. Tedy na Krymu. To budou v Kyjevě zase prskat! Írán je jedním z nejbližších spojenců Damašku, takže cesta do Teheránu svou jasnou logiku má, nicméně kromě vágních formulací se o obsahu rozhovorů neví nic. Takže uvidíme, co se bude dít v praxi.
A po Netanjahuově návštěvě u Putina izraelské zdroje tvrdí, že se konečně podařilo zažehnat konflikt, kdy izraelské letectvo ostřelovalo Sýrii a skrývalo se přitom za ruským průzkumným letounem, který pak byl sestřelen protivzdušnou obranou. Prý bude Izrael dál útočit na „íránské cíle“ v Sýrii, ale komunikace s Ruskem se posílí, což asi znamená, že budou o útocích informovat s větším předstihem a Rusové pak stihnou tu informaci poslat dál… A hlavně, že už se asi nebudou schovávat za civilní nebo ruská vojenská letadla. A co víc, mezitím už byly v Sýrii uvedeny do provozu protivzdušné systémy S300, což přece jen může změnit rovnováhu sil…
Co bychom měli příští týden sledovat?
Něco zajímavého se určitě najde.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
