Náš předseda Sněmovny Vondráček píchl do vosího hnízda, když přijel se sněmovní delegací do Moskvy a nejenže odmítl mluvit o Skripalovi, Sýrii a Donbasu, ale ještě zdůraznil, že naše vztahy jsou po hospodářské stránce dobré, naše národy se po kulturní stránce znají, máme právo diskutovat o rozsahu a podobě sankcí... A navíc se setkal se svými protějšky, kteří jsou v sankčních seznamech. Strhl se povyk. Je to skandál a ponížení České republiky? Znevěrohodnil nás před našimi spojenci? Hraje naše delegace roli užitečného idiota, když tématy návštěvy jsou školství a zdravotnictví?
Bylo asi vcelku očekávatelné, že jakýkoli kontakt s Ruskem v některých českých kruzích vyvolá místy až hysterické reakce. Co s tím? Asi nic, je to už takový folklor. A že se šéf parlamentu setkal s politiky, kteří jsou na sankčním seznamu, mi taky nepřijde moc divné, protože mám občas dojem, že už tam – po letech a opakovaných sankčních vlnách – žádné nesankcionované mít už snad ani nemohou.
Nevím, jestli tím znevěrohodnil Česku republiku v očích „spojenců“. Jak ale vůbec dneska definovat takového „spojence“? Kdo je třeba spojencem? Británie, Mayová, Corbyn, exitoví Angličané nebo unijní Skoti? Německo, Merkelová, Seehofer nebo AfD? Francie obecně, nebo Macron nebo Le Penová? A můžeme to vzít i obráceně: zrovna byla oznámena listopadová Putinova dvoudenní návštěva v Paříži. Nebo si vezměte Německo, které dál trvá na Nord Streamu II. Nebo Putin na svatbě v Rakousku. Znevěrohodňují se tím Francie, Německo a Rakousko v očích jejich „českých spojenců“? V očích některých českých politiků a hnutí ano a třeba si proti Macronovi i zademonstrují, až 28. října přijede do Prahy slavit. V očích jiných ale jistě ne. Zkrátka, Vondráčkova cesta do Moskvy vyvolala očekávané, v zásadě už kolovrátkové reakce. A tím to taky asi končí.
Jednání Radka Vondráčka v Rusku je nehorázné ponížení ČR, říká poslanec Pirátů Lipavský. Cítíte se poníženi?Anketa
Netuším, co tam chtěl dojednat v oblasti školství, ale někdy minulý týden se v ruských médiích objevily zprávy o akutním nedostatku některých, především onkologických léků ve státních nemocnicích. O pár dní později už psali i o jakési paní, která umřela jen proto, že nebyly léky. Očividně tam ve zdravotnictví mají nějakou hlubokou krizi, takže je tu otevřený prostor pro český export. Předpokládám, že léky na sankčních seznamech nejsou…
Skutečně Saúdové na svém konzulátu rozřezali zaživa chlapa? Navíc opozičního novináře? To je tak šílený příběh, že si ho jistě chceme nechat shrnout. Ten „mezinárodní tlak“ na Saúdskou Arábii je do jaké míry reálný a do jaké míry je „fíkový“?
Nevím, jestli Džamála Chašúgdžího opravdu rozřezali a pak ještě rozpustili a vypustili, ale vypadá to tak, protože turečtí vyšetřovatelé po něm našli jen stopy DNA. A to je tedy opravdu zajímavý příběh – politici a nepohodlní lidé „umírají“ vcelku často a děje se tak od USA přes Rusko a Čínu až třeba po Británii. To není žádná novinka. Ale spáchat „masakr motorovou pilou“, čemuž vše zatím nasvědčuje, je přece jen unikát. Tím spíš, že oběť ve skutečnosti nebyla žádným velkým „disidentem“ – nebožtík Džamál býval dlouhá léta pobočníkem šéfa saúdské tajné služby a provázel ho na dvou velvyslaneckých postech včetně Washingtonu, působil jako neoficiální mluvčí/propagandista dvou saúdských králů, přátelil se s Usámou bin Ládinem a v Afghánistánu se nechával fotit s mudžáhidy a s pancéřovou pěstí v ruce. Takže klasický šiřitel saúdské politické i wahhábistické vůle, nebo zvůle, chcete-li. „Disidentem“ se stal vlastně až poté, co se na trůn před třemi lety – prostřednictvím svého otce krále – prodral korunní princ Muhammad bin Salmán, přičemž odstavil Muhammada bin Nájifa, který byl vždy považován za favorita amerického „deep state“. Teprve tehdy se z Džamála stal „disident“ – jeho křídlo prohrálo mocenský boj uvnitř královského paláce, a tak odjel do USA, kde byl beztak „skoro doma“, a na stránkách Washington Postu začal opatrně do Rijádu „radit“, jak s ekonomickými reformami, což ale dnes mnozí vydávají rovnou za kritiku korunního prince… Princ je očividně zhýčkaný a impulzivní mladý muž, který si nenechává nic líbit, ale jestli právě jen články v amerických médiích dostačovaly k tomu, že musel být Džamál rozřezán, to opravdu nevím. Spíš se zdá, že v panovnickém rodu zastupoval křídlo, které není současnému princi nakloněno, a jeho vražda mohla být vzkazem všem „příbuzným“, kdo by snad chtěl autoritářské panování Muhammada bin Sultána ohrožovat.
A máte pravdu, dosavadní „mezinárodní tlak“ toho jinak zásadového a humanitu hájícího Západu je tak plonkový a pokrytecky bázlivý, až je to trapné. Obecně platí, že Saúdové jsou skvělí „odběratelé“ hromady západních zbraní a tento bezedný trh si určitě západní politici jen kvůli jednomu rozřezanému vzít nenechají. Současně platí, že Saúdové jsou s to vyšroubovat ceny ropy nebo pohřbít petrodolar, spolu s Izraelem jsou i pilířem americké blízkovýchodní politiky, takže si je jen tak netroufne nikdo naštvat tím, že by se jich nějak citelně opravdu „dotkl“. Na druhou stranu by se samozřejmě dalo o všech zmíněných možnostech saúdské odvety dlouze diskutovat, protože nic není ve skutečnosti tak jednoznačné, ale Trumpův Washington, který vyhlašuje „války“ už skoro celému světu, asi není v pozici, aby reálnost saúdských politických pák zkoušel v praxi. Takže z Trumpovy strany nejspíš zůstane u slovní kritiky, najde se konkrétních pár obětních beránků, řekne se, že princ – na rozdíl od Putina – osobně žádné příkazy k fyzické likvidaci nevydával, a vše se zamete pod koberec. To Trumpovi odpůrci s podporou „deep state“ volají fakticky po svržení korunního prince, který kdysi „sebral trůn“ jejich oblíbenci a nyní poskytl záminku k oblíbené hře na „změnu režimu“. Ať už to nakonec dopadne jakkoli, důvěra vůči Saúdům bude těžce otřesena. Na kvalitu vztahů i saúdského postavení ve světě to jistě bude mít zásadní dopad.
Jinak, je zde ještě otázka Jemenu. Objevují se ironické narážky na to, že utrpení Jemenců na Západě nikoho až zas tak moc nezajímá. Padl termín „humanitární hladomor“, v referenci na „bombardování humanitární povahy“. Co je nutné o té věci vědět?
Je příznačné, že – vedle Džamála, „našeho saúdského občana“, jak ho nazval Trump – Saúdům zatím prochází podíl na teroristických útocích z 11. září, nikomu nevadí, že financují Daeš, nechávají veřejně stínat hlavy a kamenovat, nebo že už tři roky vedou agresi do chudičkého Jemenu. A je příznačné, že jim v tom pomáhají tuny západních zbraní i aktivní americká, francouzská a britská podpora přímo v terénu, a přesto nejsou s to porazit tamní hnutí odporu. Studie Tuftsovy univerzity před pár dny potvrdila, že Saúdové přednostně ničí produkci potravin v Jemenu, OSN varuje, že do tří měsíců se hladomor dotkne 13 milionů lidí, Saúdové dál obepínají Jemen námořní blokádou. A nikomu to nevadí. Nikdo nevyhlašuje žádné sankce, nikdo nepožaduje zbrojní embarga, právě naopak, nikdo nenosí trička s nápisem Jsem Jemenec… Až zase naši mravokárci spustí něco o lidských právech, tak… Škoda se rozčilovat.
Když už jsme zmínili ten výrok, který padl s ohledem na bombardování Srbska za kosovské krize, tak nedávno se k tomu vyjadřoval generální tajemník v jámě lvové, tedy v Bělehradu. NATO prý bombardovalo Srbsko, aby chránilo srbské civilisty. Je to vysvětlení, které obstojí?
U mě neobstál, takže předpokládám, že u Srbů musel dopadnout mnohem hůř, protože jim musel připomenout jejich dva a půl tisíce spoluobčanů, kteří byli „zachráněni“ před Miloševičovým režimem tím, že byli zabiti Severoatlantickou aliancí… Mám dojem, že nejnovější průzkum ukázal, že snad 70 procent Srbů do NATO, tedy do řad svých „zachránců“, nechce. Nicméně, ono Stoltenbergovo vystoupení je dokonalou ukázkou, jakým způsobem „vedení Západu“ uvažuje. Dokonale to vypovídá o „myšlenkovém světě“, v němž se naši lídři uzavřeli.
Británie se prý částečně dohodla s EU na podmínkách Brexitu, ale ne zas tak úplně. Jak tuto hru nervů vidíte? Jde tam o to, aby Britové šli k hlasovacím urnám znovu a „rozhodli správně“? Anebo se EU už smířila s tím, že Británii ztratila? Jinak, někdejší státní tajemník pro evropské záležitosti Tomáš Prouza objíždí Českou republiku, aby napravoval lži a nesmysly, které o EU u nás šíří „infošmejdi“. Lze mu popřát mnoho zdaru v této bohulibé aktivitě?
Upřímně řečeno, myslím, že dohoda či nedohoda s EU je jen vrcholkem ledovce problémů, které musí Londýn vyřešit. Musí opatrně manévrovat, aby Británie vůbec zůstala Velkou a nerozpadla se sama o sobě. Pokud se zopakuje referendum, může to naštvat Angličany, pokud se vystoupí z EU, naštvou se Skotové, jasno není mezi Iry a Severními Iry. Holandsko tvrdí, že dohoda o Brexitu bude, a to „do několika týdnů“, takže uvidíme. Zajímavé je, že Jean-Claude Juncker mezitím už varuje Italy, aby nevystupovali z Unie, což v zásadě značí, že je to zřejmě reálný problém. Kdyby to nebyla seriózní záležitost, asi by do Říma nevzkazoval, že Unie bez Británie přežije, ale bez Itálie už nikoli, a sama Itálie zase prý nepřežije bez Unie… Zkrátka, čekají nás turbulentní časy. Evropská unie se podle všeho v příštích letech ponoří do vzájemných sporů, které ji ochromí vnitřně, což se samozřejmě odrazí i v neschopnosti dohodnout se na nějaké jednotné politice navenek. Takže si troufnu předpovědět, že globální význam EU bude dále klesat a bude snadným „soustem“ pro každého, kdo o ně projeví zájem. Bude to velká škoda. A tak panu Prouzovi jeho osvětovou kampaň vůbec nezávidím. Musí to být fuška a navíc bez jakékoli záruky na úspěch.
Možná jen krátce: Po delší době jste odešla z Literárních novin. Můžete ujistit české publikum, že o vaši práci nepřijde? Plánujete už něco konkrétního?
Myslíte jako, jestli přestanu psát úplně? Doufám, že ne. A ano, nějakou představu o budoucnosti mám, ale sama se nechám překvapit, jak vše nakonec dopadne.
Co bychom příští týden měli sledovat?
Neočekávám nic konkrétního, možná se jen dozvíme víc o tom, jak správně porcovat lidi motorovou pilou, možná další příběhy ze skřípalovských letopisů…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jaroslav Polanský
