V rozhovoru Martina Veselovského v DVTV s moderátorem ČT Jakubem Železným zazněla slova, která vzbudila rozruch. Železný konstatoval, že uvažuje o kandidatuře na generálního ředitele České televize.
„Uvažuji o tom nikoliv proto, že toužím se stát jakýmkoliv vedoucím pracovníkem, neřkuli ředitelem čehokoliv. Netoužím po tom. Ale mám pocit, že i věci, o kterých jsme si tady povídali dneska, jsou pro mě natolik zásadní, že by bylo dobré je nabídnout jako téma. Někomu, kdo bude třeba posuzovat, jestli instituce typu ČT se bude za pár let posouvat tam nebo jinam. Takže z tohoto důvodu o tom opravu vážně uvažuji,“ pravil Železný.
„Ten rozhovor jsem náhodou viděl, ale nemohu ho nijak komentovat. Z mnoha dobrých důvodů se na většinu programů ČT nedívám a nemám srovnání. Výjimkou je mi vysílání ČT art a doufám, bude-li pan Jakub Železný generálním ředitelem ČT, že toto vysílání ve ‚své televizi‘ nezruší,“ podotýká politolog Zdeněk Zbořil.
„Nezdá se mi, že příliš velké sebevědomí je nejlepší cestou k tomu, aby vzniklo něco dobrého, většinou je tomu právě naopak. Příliš mnoho víry ve vlastní neomylnost, ve schopnost ‚posouvat někdy něco někam‘ může způsobit i v televizní bažině téměř stoletou povodeň. Taková bezbřehá sebedůvěra vypadá jako z amerických výcvikových školení mužstva, ale ne vždy se v Praze něco podobného povede,“ dodal Zbořil.
Psali jsme:
Ve zmíněném rozhovoru Železný trval na tom, že je nestranný a že dodržuje zákon – tím se snažil argumentovat, když mu moderátor předhazoval jeho „bůhvíproč“ v souvislosti s pojmenováním nábřeží Ludvíka Svobody. Železný opět tvrdil, že zazněl axiom, něco pro něho nezpochybnitelného, a dodal, že Svoboda jako ministr národní obrany v roce 1948 převedl „největší ozbrojenou sílu“, tedy armádu, plně do područí komunistické strany. Z reakcí vybral Veselovský kupříkladu Vojtěcha Filipa, který po Železném požadoval omluvu vůči paní Zoe Klusákové (dcera generála Svobody, pozn. red.) a pohrozil, že jinak by tento exces měla řešit Rada ČT.
„Pan Železný vychází ze znalosti toho, jak to v československých dějinách po roce 1948 dopadlo. To tehdy ani Ludvík Svoboda, ani prezident Edvard Beneš nevěděli. Mohli se sice pokusit vyvolat občanskou válku, poručit vojákům a důstojníkům čsl. armády, aby poslouchali nápady tragikomických postav představitelů nekomunistických stran Národní fronty, a předpokládat, že jim někdo ze Západu přijde na pomoc? Strýc mé ženy to učinil, stálo ho to téměř 9 let života v lágrech, rozbitou rodinu ve dvou generacích,“ komentuje Zbořil.
„Hned po tzv. Únoru se ukázalo, kolik těchto politických stran se nechalo ‚obrodit‘, kolik jejich reprezentantů utíkalo na Západ. Většinou tam ani nebyli vítáni. Velmoci chtěly mít svět rozdělený na představitele dobra a zla, a tato ideologie jim stačila na podporu existence dvoupolárního světa víc než čtyřicet let.
Obávám se ale, že pan Železný chtěl také říct, jak je dnes běžné, že Ludvík Svoboda měl nejen v druhé světové válce, ale i v té první, oblékat jinou uniformu a bojovat v řadách armád 14 států, které v roce 1941 táhly na Východ uskutečnit velkolepý německý plán Barbarossa.
Kdyby tomu tak bylo, asi by měla rodina Železných dnes po starostech. Skoro s jistotou můžeme říct, že už by tady nebyla. Nevím, zda vím, jaké povinnosti má Rada ČT. Ale když to neudělá Jakub Železný, měl by se alespoň předseda této rady přijít omluvit paní Zoe Klusákové za všechny oběti, které její rodina osvobození Československa přinesla, za její utrpení i za ty zemřelé, a slíbit jí, že se bude snažit alespoň trochu odčinit ubohost jednoho TV redaktora, který je přesvědčen o své vševědoucnosti a neomylnosti,“ dodal.
Václav Havel by jeho hlas jistě nenechal zaniknout
Moderátor Veselovský pak přesedlal na další výrok, a to o Miladě Horákové. Ani tady Železný žádnou chybu neviděl. Kodex ČT je podle něho zaměřený na současnou politickou situaci a soutěž politických stran, tedy že by neměl prohlásit, že volby má vyhrát např. ANO nebo Piráti. „Ale pokud se to týká režimu, který je psanou normou uznán jako zločinný, nelegitimní a zavrženíhodný, normou, kterou říká, že vraždili lidi, a nemusím vám říkat, že zavraždil doktorku Horákovou tím, že ji uškrtili, tak pokud tohle někdo zpochybňuje, tak se mnou bude mít co do činění a je mi úplně jedno kdy to bude a kde to bude a je to v souladu se všemi normami,“ prohlásil Jakub Železný a citoval další části Kodexu ČT.
„To jsou bojovná slova v době, kdy tomu, kdo je pronáší, nehrozí žádné nebezpečí. Ale třeba to tak navěky nezůstane, doba se mění a lidé s ní. Škoda, že se stejnou rozhodností je nepronášel dřív, třeba tehdy, kdy se jednalo o zákaz činnosti komunistické strany a třeba i ve dnech, kdy komunistické Federální shromáždění volilo Václava Havla prezidentem republiky.
Byl jsem svědkem a účastníkem některých rehabilitací už v šedesátých letech 20. stol. a nepamatuji si, že by někdo tehdy zpochybňoval sadistický způsob vykonání trestu a utrpení Milady Horákové. Stejně jako nikdo nepochyboval o represích Stalinova režimu v Sovětském svazu,“ uvedl Zbořil.
„Detailně je popisovaly různé dokumenty vydávané nejen jako ‚archivní objevy‘, ale i jako monumentální literární díla a hledalo se, po vzoru Karla Jasperse a jeho Otázky viny, kdo a jak byl vinen trestněprávně, politicky, morálně a metafyzicky. Někdy to šlo pomalu, ale po roce 1989 se nabízela řada příležitostí, které nebyly využity. Snad tehdy už pan Železný mohl vystupovat stejně rozhodně jako dnes, kdy má skoro třicetileté zpoždění. Václav Havel by jeho hlas jistě nenechal zaniknout v tichu nejméně dvou generací,“ dodal.
Na anketní dotaz PL prostřednictvím e-mailu v souvislosti s případnou kandidaturou Železného, zareagoval i radní Zdeněk Šarapatka. Ten v rámci odpovědi zaslal odkaz na svůj komentář, který publikoval počátkem měsíce server Forum24. V textu s názvem „Jakub Železný má právo pochybovat. Cenzorům navzdory“, vyjadřuje Železnému plnou podporu.
„Jakkoliv nelze očekávat aktivní obranu Jakuba Železného ze strany vedení veřejnoprávní televize, notně ostřelovaného politickými implantáty v Radě ČT už za cokoliv včetně obsahu vysílání, nepasuje-li režimu, zastat se jeho práce je namístě. Spíše akademická otázka moderátora v televizním rozhovoru je zcela legitimní a v ničem neodporuje dikci Kodexu České televize. Naopak, jeho účelová dezinterpretace, kterou si teď zuřivě vypomáhají komunističtí pohlaváři, extremisté všeho druhu a plačky po totalitě, nesmí umlčet právo Železného zapochybovat,” píše mimo jiné Šarapatka v článku. A tak se nabízí v souvislosti s vlnou kritiky na adresu Železného i otázka, jestli by neměla být vůči moderátorům uplatňována větší tolerance? Vždyť také mají právo na názor.
„Ano, zdá se mi to trochu upřílišněné, ale není to jen vina pana Železného a jeho kritiků. Česká společnost, včetně jejích duchovních elit, je tak hysterická, že cokoliv kdo řekne, je použito proti němu. Dokonce, i když mlčí, je to považováno za čin podobný zločinu. Pan Šarapatka neříká nic jiného, než že se bude zastávat pana Železného v případech, kdy mu hrozí nemožnost vystupovat na veřejnosti a bude-li mu odepíráno právo šířit své názory. Říká to však, tak jako obvykle, tak vulgárním způsobem, že mnohé odrazuje se nad jeho slovy vůbec zamýšlet. Nejen nad výroky páně Šarapatkovými, ale vlastně i nad slovy a názory Jakuba Železného. Přes všechny vzrušené prázdninové diskuse okolo ČT si ale myslím, že mezi panem Šarapatkou a redaktorem Železným stále ještě existuje podstatný rozdíl,“ komentuje politolog.
Pánové „jedou na tygru“, a kdo se pustí, toho ta bestie sežere
„Pan Jakub Železný může vést pouze několikačlenný štáb připravující reportáž či žánrově podobný útvar, ale v žádném případě Českou televizi, jejíž působení zahrnuje celé spektrum audiovizuální tvorby a hospodaří s mnohamiliardovým rozpočtem. Pan Železný je podle mého názoru mladý namyšlený redaktůrek, který nemá žádné profesionální a manažerské schopnosti. Díky svým výstupům je pouze konfliktní tvor. V žádném případě tento mladík chtivý moci nemůže vůbec kandidovat či uvažovat o postu generálního ředitele ČT,“ sestřelil úvahy další z členů Rady České televize Jiří Kratochvíl.
„Je to vlastně stejně neúprosný soud, jaké vynáší pan redaktor Železný nebo pan radní Šarapatka nad lidmi a věcmi, kteří a které si tak velké pozornosti nezaslouží. Ale už se stalo, zbytečný tlak vyvolal podle Archimédova zákona protitlak a v době rodících se obav z nejrůznějších nebezpečí, včetně stavů válečných a ohrožení zdraví celých civilizací, se toho moc pro zlepšení situace dělat nedá. Pánové ‚jedou na tygru‘, a kdo se pustí, toho ta bestie sežere. A možná, že se to ani netýká jen těch, o kterých zde dnes mluvíme,“ podotýká Zbořil.
Ještě jedna poznámka neunikla veřejné pozornosti. Moderátorovi ČT Jakubu Železnému vadilo, že policista u soudu měl jako ochranu před koronavirem šátek s reklamním logem. „Je ale vhodné, aby policista u soudu v kauze žhářství v Bohumíně měl na roušce reklamu soukromé firmy, navíc výrobce alkoholických nápojů?“ ptal se s odkazem na fotografii, na které má u soudu jeden z policistů kolem úst a nosu šátek, na němž je rozpoznatelný nápis. Železný poukazuje, že Policie ČR se většinou snaží nemít ani názvy autosalonů na držácích registračních značek aut, včetně civilních.
„Snad bychom mohli rozlišovat mezi věcmi důležitými a nedůležitými. Ale když už, tak jak to, že personál ČT na to u soudu neupozornil? Třeba to předsedovi soudního senátu nevadilo, protože u soudu se obvykle s reklamami na rozdíl od ČT nekupčí. Když se některé redaktorky ČT ukazují na veřejnosti se stranickou ‚plackou‘ Milionu chvilek, tak to nevadí,“ připomněl politolog.
„Pokud vím, u každého soudního řízení se upozorňuje na to, jak mají být přítomní oblečeni, jak mají mluvit a jak koho oslovovat. O reklamních heslech jsem nic podobného neslyšel a ani nečetl. Přitom jsem chodil na soudy skoro patnáct let. V tomto ‚tak citlivém případě‘ si ale myslím, že chyba byla na straně kameramana a redaktora, kteří měli upozornit všechny přítomné, nejen svědka a předsedajícího, že TV zakazuje reklamu dokonce i tehdy, když jí do toho nic není,“ dodává s nadsázkou.
Psali jsme:
Kauza Bělorusko. „Varianty Kosovo, Libye nebo Irák zatím nejsou na mapě“
Už téměř dva týdny v kuse davy lidí zaplňují běloruská náměstí, Alexandr Lukašenko se po posledních prezidentských volbách, které opozice považuje za zfalšované, stále drží v čele země. Lukašenko se hodlá vůči protestům bránit. Varoval před revolucí, což podle něj rozpoutávají zahraniční síly. Chce také pověřit ministra obrany, aby přijal nejtvrdší opatření na ochranu celistvosti země. Přitom ale před pár dny slíbil novou ústavu a volby.
„Já jsem si všiml, že na náměstích jsou tisíce protestujících, někdy i ve stále se opakujících záběrech, ale že mezitím se prezident Lukašenko převlékl do vojenské uniformy, účastní se vojenského cvičení a je obklopen generály běloruské armády. Na podporu opozice se demonstruje v Praze a v Brně, poražená protikandidátka zvoleného prezidenta se přesunula nebo byla přesunuta do Litvy. A zřejmě se hledá nový reprezentant dosud neustaveného běloruského ‚občanského fóra‘,“ předesílá Zbořil.
„Na to, jak se situace bude vyvíjet, můžeme usuzovat z použitých manuálů ‚Jak se dělá revoluce‘ (tentokrát bílá, dnes už červenobílá), které z posledních let známe v provedení sametovém, rumunském a srbském nebo kyjevském. Varianty Kosovo, Libye nebo Irák zatím nejsou ‚na mapě‘ a vzhledem k rusko-běloruské smlouvě o společné obraně a bezpečnosti by mohly být obtížně použitelné. Česká republika, které jde jako obvykle jen o hodnoty a ne o počítání grošů, už s velkým předstihem vybrala na pomoc demokracii v Bělorusku miliony eur, takže jistá naděje existuje. Překvapuje mne, zatím, pasivita českých politiků a novinářů, ale to bude jen asi tím, že v Minsku by nemuselo být dobré počasí. Mezinárodní společenství se však snaží, Angela Merkelová si s Vladimírem Putinem telefonují, ale zda se dohodli nebo ne, anebo je to na remízu, jako obvykle nevíme. Zatím se objevilo již několik Martinů Šmídů alias Zifčáků, ale nic nového se nestalo. Tak snad až tento týden,“ komentuje Zbořil.
Lukašenko argumentuje vnějším ohrožením země. Například před údajným nebezpečím ze strany Polska a NATO. „Všechno spěje k tomu, že sem chtějí dostat někoho, kdo se bude prohlašovat novým prezidentem, a pak požádají zahraničí, v tomto případě NATO, o ochranu obyvatelstva. Poté sem vojenské síly vstoupí a Bělorusko je možné pohřbít,“ míní. Polsko i Litva odmítají, že by chtěly celistvost Běloruska ohrozit.
„Ano, tak se státní převraty dělají. Z Východu se dovážela dělnicko-rolnická vláda, ze Západu ochránci lidských práv. Vždy to ale jistili muži v zeleném nebo ozbrojení muži v civilu. Vždycky ale uměli střílet od boku, jenom se někdy netrefili. V Litvě si to zažili v roce 1940, v Jugoslávii a v Maďarsku v 1948 a 1956 atd. Při obraně lidských práv také teklo dost krve (Indonésie 1965, v Chile 1968, v Iráku ve dvou válkách to byly statisíce). Tak proč by se to tentokrát mělo dělat jinak? Když už se to tolikrát povedlo?“ komentuje Zbořil.
„Lukašenko pokračuje v hledání vnějšího nepřítele,“ uvedl k tomu litevský ministr obrany Raimundas Karoblis.
„Na to nemusí být nikdo znalec Mistra Suna, Machiavelliho a všech moderních vojevůdců. Když je třeba, odnese to i následník trůnu a mírumilovné Rakousko-Uhersko zahájí válku proti malému Srbsku a je z toho první světová. ‚Vnější nepřítel‘ je modus operandi, který se hodí skoro vždy a všude,“ připomíná politolog.
Svjatlana Cichanouská doufá, že lidé už tuto chvíli nepromarní. Pod Lukašenkem podle jejích slov už není možné žít. „Budeme bojovat o vítězství do té doby, dokud nedosáhneme změny,“ prohlásila. Kandidovat v případných prezidentských volbách ale nechce.
„Pokud vím, paní Cichanouská se v neděli, možná dokonce i v sobotu, vzdala svého postavení v čele opozice. Jistě se objeví nová jména a ona bude jen sympatickou tváří revoluce, která se změní v povstání nebo ve státní převrat. Včera se objevila zpráva o tom, že dosud neznámí představitelé ‚opozice‘ neuvažují o paní Svjatlaně jako o hlavní postavě. A že se hledá básník, literát a učitel na anglo-americké škole, snad v Minsku, který by mohl stát v čele hnutí za emancipaci. Pokud jde o protistranu, dosavadní prezident Lukašenko ještě včera tvrdil, že bude znovu kandidovat, ale protože předpokládám větší angažmá vojenských osob na jedné nebo druhé straně, může to být i jakýkoli homo novus,“ říká politolog.
EU odmítla uznat výsledky prezidentských voleb, uvalí sankce na všechny, kteří nesou odpovědnost za manipulace s hlasováním a za následné drastické zákroky policejních sil. Zároveň posílá do Běloruska miliony eur.
„Je zajímavé, že instituce EU, které mají samy velké problémy se svou legitimitou, se starají o volby v zemích, které nejsou členy EU. Ale zřejmě se v Berlíně už rozhodli, a proto na nějakém euru nešetří. Navíc, když se ani neví, z které kapsy se bude dávat,“ komentuje Zbořil.
Teď jen abychom nevyvolali přetlak a nevydali se cestou na Východ…
Pirátský primátor Prahy Zdeněk Hřib před budovou Českého rozhlasu připomínal 52. výročí sovětské okupace Československa ze srpna 1968. Srovnal situaci v naší zemi s dnešním děním v Bělorusku. „Naše reakce na tamní dění jsou vlastně jasnou výpovědí o našich vlastních morálních kvalitách tváří v tvář otevřenému porušování politických svobod,“ upozornil Hřib. Mravní povinností Čechů je podle něj odmítnutí možné nové ruské invaze. Stejně tak je prý naší morální povinností vyvíjet tlak na to, aby se prezidentské volby zopakovaly, ale tentokrát už za účasti mezinárodních pozorovatelů.
„Asi toho pan primátor ví více, než chce říct. Nová ruská invaze je nepřípustná, i kdyby byla chráněna smlouvou mezi oběma zeměmi. Naší morální povinností je vyvíjet tlak. Teď jen abychom nevyvolali přetlak a nevydali se cestou na Východ jako kdysi naši slovenští spoluobčané. A potom se zase několik desetiletí vymlouvali jako oni na to, ‚že nám u Stalingradu byla zima‘,“ podotýká Zbořil.
Slyšeli jsme řadu proslovů o roce 1968 a o souvislostech s dneškem. A co na vzpomínkách na léta minulá zaujalo Zdeňka Zbořila?
„Když si vzpomenu na anketu ČT mezi mladými, kteří si mysleli, že rok 1968 byl koncem druhé světové války, nezdá se mi, že by se něco mohlo změnit. Tentokrát jsme snad jen až příliš zdůrazňovali, že k nám v roce 1968 vtrhli Rusové, a zapomněli jsme na to, že v Sovětském svazu nežili jen Rusové, a že společně se sovětskou armádou nás přišli učit reálnému socialismu vojáci z Německa, Polska, Maďarska, Bulharska, naši dnešní přátelé. A že se odmítli zúčastnit Rumuni, protestovala Jugoslávie a kritizovala ČLR.
Opravdu mne ale zaujalo, kolik lidí, kteří v té době v Československu nebyli, se podílelo na letošních komentářích, pletli páté přes deváté a nikomu to nevadilo. Asi je to konec vzpomínek na léta šedesátá a teď už půjde jen o ‚Rusy‘ a ‚Čínu‘,“ uzavírá dnešní Rozjezd politolog Zdeněk Zbořil.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Daniela Černá
