Kvalita provedení a férovost voleb je samozřejmě legitimní otázka v jakékoliv liberální demokracii. Spoléhat na jakýkoliv „automatismus“ nebo „rutinu“ se nevyplácí, protože i v demokracii platí heslo „Důvěřuj, ale prověřuj“. Ale je tu i otázka druhá: populistická strategie budovat anti-establishmentovou politiku na politice nedůvěry. Úplně jednoduše řečeno: populisté si ze systémově vzniklé nedůvěry utvářejí politický nástroj, který cílí na zavedený status quo a má svoje zdroje (a to je důležité uvědomit si) mimo populismus. Obě tyto dimenze je nutné brát v potaz při kritickém hodnocení současné situace v dnešním povolebním Rakousku.

Jak funguje populismus?

Shrňme si pro základní orientaci hlavní charakteristiky rakouských populistů, abychom si vyjasnili, že pojem populismus není nadávka (i když se tak hojně používá), ale že má analytický a také politický smysl. Vyhnu se přitom jakýmkoliv ideologickým přídavným jménům a hodnocením.

Populisté v Rakousku a jinde v Evropě se považují za alternativu (a prezentují se tak) k současnému establishmentu (daleko méně ale k současnému systému). Vzhledem k tomu, že jejich politickými konkurenty jsou strany v politickém středu, které ztratily jasnější politické zabarvení, populisté využívají politické sterility konsensu (neexistence skutečných politických alternativ pro voliče) a systémové nedůvěry ve svůj prospěch. Tedy součástí jejich strategie je politicky polarizovat a zároveň nedůvěru posilovat jako politický nástroj v rámci politické soutěže. Týká se to samozřejmě také politického slovníku, tedy sémantické (pojmové a jazykové) podoby konsensu, která určuje, co a jak se smí říkat a co nikoliv – čili obecně vzato určitou „normu“.