Pane doktore, Německo stále bojuje proti „pravicovému extremismu“ a varuje před nebezpečím strany AfD, nicméně se otřásá pod útoky islámských extremistů. Nyní v Solingenu, pověstném výrobou nožů, islamista zabil tři lidi paradoxně nožem. Jak vnímáte to, že elity a vládnoucí kruhy se stále obávají „pravicového extremismu“, občané však trpí extremismem islámským?

Už je tomu tak nejméně od roku 1997, kdy německá vláda vydala rozhodnutí a doporučení, aby nejenom v Německu, ale v celé EU pokračoval „boj“  proti „pravicovému extremismu“, což měla být metafora pro boj s rezidui německého nacionálního socialismu, jinde v Evropě často nesprávně nazývaného fašismem. Byla to historicko-právnická klička, která se používala od poloviny padesátých let a měla umožnit státně-ideologickou lež a prezentovat politický systém SRN, dnes tedy SNR, jako demokratický. Sice s nedostatky, ale nikoliv systémovými. Německý nacionální socialismus se tak stal pravicovým extremismem a tento terminologický trik, chceme-li úchylka, odstartoval historickou lež, jejíž obětí jsou nejen dnešní Němci, ale i velká část sjednocené Evropy. 

Tehdy ještě málokdo předpokládal, že staleté střetnutí křesťanství a islámu na evropském kontinentu vezme na sebe podobu střetnutí civilizací nebo válek kultur, jak to bylo účelově vymyšleno na americké Harvardově univerzitě Samuelem Huntingtonem, který se stal mj. i poradcem prezidenta Jimmy Cartera. Už tehdy to mohlo být pro celý svět varováním, že autor zabývající se tzv. měkkými vědami dělá politickou kariéru a dodává slovní zásobu mocensko-politickým centrům, která se připravují nebo vedou války ve všech koutech světa.