Který světový státník je váš nejoblíbenější?Anketa
Co to sledujeme za „film" na východě Ukrajiny? Povstání v Doněcké a Luhanské oblasti, jistá prokazatelná účast ruských sil na něm, referendum, tvrdá vojenská protiakce Kyjeva a jistá pasivita Ruska, které dle všeho nemíní přímo vojensky zasáhnout. Co zajímavého nám tento příběh říká?
Že Rusko jedná o Ukrajině nikoliv geopoliticky imperiálně, ale ekonomicko pragmaticky. Rusko nepotřebuje Ukrajinu. Nechce za zbídačelou, rozvrácenou zemi nést odpovědnost. Ona „prokazatelná účast ruských sil" není přece ofenzivní, ale pouze trapně provokační. Co jsou separatistům platné staré náklaďáky a BRDM, když nedostali chytré manpads, schopné likvidovat vzdušnou převahu protivníka na celé frontě? Nemají Igly, nemají ani RPG v dostatečném množství. Separatisty vedou poněkud méně inteligentní majoři, ne generálové. Nebojuje se strategicky, ale pouze takticky. Obsazují se symbolicky radnice s kalašnikovy, ale nebrání se město proti pancéřovým vozidlům ukrajinské armády. A tomu vy říkáte „ruská účast"? Ne, povstání v Doněcké a Luhanské oblasti je na rozdíl od akce na Krymu snaha Ruska pouze vygradovat vnitřní spor na Ukrajině, přivést zemi na pokraj občanské války a posílit si vyjednávací pozici při jednání o příměří. To je ekonomická úvaha, ne vojenská.
Nelíbí se vám názory Štěpána Kotrby? Čtěte další původní rozhovory ParlamentníchListů.cz na téma Ukrajina:
Co bude potřebovat, si tak jako tak Rusko na Ukrajině koupí. Ukrajina potřebuje a dlouho bude potřebovat Rusko. Bude potřebovat jeho suroviny, bude potřebovat jeho trh pro svůj odbyt. Nemá čím platit než prací a surovinami.
Hrozí v příštích 10 letech vypuknutí opravdu velké války v Evropě nebo západní Asii, která drsně zasáhne i nás?Anketa
Jak dle vás skončí a kolik pokračování v podobě pozdějších výbuchů nestability buď v těchto nebo jiných částech Ukrajiny bude mít? Jinými slovy... Čeká Ukrajinu klid?
Klid ji čekat nemůže. Ale my, jako součást Západu, můžeme být spokojení. Protože země, jejíž HDP na hlavu je výrazně menší (7.400 dolarů - PPP, 2013) než HDP na hlavu zemí EU, bude nejbližší desetiletí používána Evropou jako zásobárna levných surovin, levných pracovních sil a odbytiště neprodejných přebytků – bez slev. Nebudou zde platit evropská sociální práva, bude to východní kolonie. 60,5 % HDP Ukrajiny tvoří služby, zemědělství pouhých 9,9 %, průmysl 29,6 %. 24,1% populace je pod hranicí chudoby – ukrajinské chudoby (2010, CIA). Definice hranic chudoby se od té evropské značně liší… V roce 2013 byl ve Spojených státech práh chudoby pro jednu osobu pod 65 let definován ročním příjmem 11.490 dolarů. V Evropské unii se práh chudoby podle Eurostatu stanovuje na úroveň 60 % mediánu příjmů v dané společnosti. V roce 2011 byla hranice chudoby v České republice 114,1 tis. Kč ročně. Žil pod ní milion osob. Stojíme o ukrajinské služby? Nestojíme. Stojíme o ukrajinské chudé? Nestojíme.
Štěpán Kotrba
ParlamentníListy.cz objektivně a vyváženě k tématu Ukrajina
Ukrajina bude frustrovaná na jednu stranu hladovým pohledem na „bohatý" Západ, který ji do EU neintegruje, ale bude klást stále nové a nové požadavky, na druhou stranu pohledem na „spásný" Východ, který nyní nepomohl a ani nepomůže. Rusko na Ukrajině vyprovokovalo občanskou reakci v duchu přísloví Pomož si sám a Bůh ti pomůže. Ukrajinští separatisté mají tu smůlu, že v Boha věří. A teď na něj spoléhají. Eurípidés, první autor této sentence, to ale myslel trochu jinak: „Zkus první sám sebe, a pak teprve vzývej Boha". Tomu, kdo si pomůže sám, už ale Bůh nepomůže, neb není třeba pomáhat. Mohamed svým následovníkům zanechal v súře Ar-Ra`d také odkaz poněkud pragmatičtějšího znění i významu: Vlož svou důvěru v Boha, ale uvaž svého velblouda. Víra separatisty nespasí. Spasí je ruské rakety a výbušniny. Ty ale Rusko nedodá… A tak východní část přijde o iluze ze spásného velkého Ruska i z nostalgie po SSSR. Západní část přijde o iluze z euromajdanu i západnické demokracie. Přijde celonárodní kocovina etických, ekonomických i bezpečnostních jistot.
ParlamentníListy.cz též přinesly:
Divím se českým odborářům, že neprotestují proti promajdanové evropské politice vůči Ukrajině, protože jejím výsledkem bude pouze dumping ukrajinských gastarbeiterů na českém pracovním trhu. Snížení ceny nekvalifikované práce. Zbídačení českých dělníků. Zhoršení odbytu českých výrobků tváří v tvář hladové ukrajinské konkurenci. V zemědělství, v průmyslu. ČMKOS ovšem nevnímá nic z toho. Nechápu.
Fotogalerie: - Den v Kyjevě
Fotogalerie: - Suvenýry z Kyjeva
Zrazena všemi, stojíc v toxické „zóně" – území nikoho mezi Ruskem a Západem, obrátí se nakonec Ukrajina do sebe. Bude hledat vinu. Kdo zavinil mizérii? Víc Západem zkorumpovaní aktivisté Majdanu, nebo Strelkovovi novoruští romantici bez podpory mužiků a bez zbraní Ruska? Přijde Majdan 2.0. A pak možná Majdan 3.0. Jako v Káhiře. Nakonec bude posilovat zarputilý nacionalismus a vláda tvrdé ruky jako nový protofašismus. Tváří v tvář ekonomické vyčůranosti EU a ekonomickému pragmatismu Ruska. Odnesou to vše prostí Ukrajinci, výrobci vlajek a pomníků padlým.
V jakém stavu je dle vašeho pozorování zbytek Ukrajiny, čili vše kromě obsazeného Krymu a dvou neklidných oblastí na východě?
Oligarchové tento stav vítají už dnes. Jejich zisky jsou astronomické. Cena práce ve městě dál klesne. Stoupne bezmocnost. A závislost. Ukrajinský venkov žije prací pro své vlastní přežití. Řepa a česnek roste, erteple také. Králíci a stračeny tloustnou z trávy. Venkov město nepotřebuje. Jestli budou venkov tvořit zemljanky nebo dřevěné domky, je vcelku jedno. Život na kraji bídy nezná žádné vyšší ideje. Jako v Rusku za Jelcina… Cena plynu stoupne, cena benzinu a elektřiny také. Budou to evropské ceny. Ale nebudou evropské mzdy. Venkov obranu najde - bude sbírat klestí z lesů a svítit petrolejkami. Městu bude hůř, a to skloní hlavu v pokoře žebráků. Vítězem bude tradice bázně z moci mocných, útěchou bude rodina a víra. Moc kriminálních band stoupne. Protože jen nemilosrdným násilím a strachem lze organizovat hladovou společnost s rozvráceným hospodářstvím. Dnešek je příležitostí pro vznik mafiánských struktur. Kostel se stane místem smíření a jediné naděje. „Za velké války a za Stalina bylo stejně špatně, a přežili jsme. Oroduj za nás, Matko Bohorodičko…" Mladí a nevěřící budou houfně emigrovat. Ne z politických, ale z ekonomických důvodů. Nebo se přidají k bandám, olupujícím své bližní. Jako za Jelcina.
Jsou řeči o nárůstu vlivu ,,fašistů" a druhém Majdanu jen ruskou propagandou či zbožným přáním?
Onen extrémní nacionalismus, hledající konceptuální odůvodnění v rozporuplné historii mezi Hitlerem a Stalinem a jednoduché odpovědi pro dnešek, není snad ještě ani ideový fašismus. Je to kvas. Rudě proletářský internacionalismus z bídy Ukrajinu nevyvedl, ale po válce dal na dlouho alespoň naději. Interbrigadistů, snažících se o znovuvytvoření SSSR, dnes zbylo pár. Ale ani ti neuspěli. Nové Rusko neexistuje, byť by si to část siloviků přála. Je jen ekonomicky pragmatické Rusko, hlídající si bez ohledu na náklady pouze strategické zájmy. Ukrajina strategickým zájmem není, Krym ano. Západnický internacionalismus také zemi nepomohl. K čemu jakási demokracie, když není co jíst? Zvítězí ten, kdo dá Ukrajincům dosyta najíst. Příležitost pro každého. I pro fašisty.
A jak Ukrajincům pomůže asociační dohoda s EU tak, jak nakonec byla podepsána?
Proboha, a proč by asociační dohoda měla Ukrajincům pomáhat? On ji někdo v Evropě tvořil a podepsal z altruistických důvodů? Aby pomohl chudým, aby přinesl bohatství? Ne. EU ji podepsala kvůli vlastnímu prospěchu. Kvůli rozšíření své ekonomické expanze jako nástroj vybřednutí z vlastní ekonomické krize. Je to softkoloniální válka. Západní firmy se s místními oligarchy podělí o ukrajinský průmysl. Za babku. Hluboce pod pořizovacími náklady i hluboce pod cenou šrotu. Zisk zkonzumují buď v Evropě, nebo na Panenských ostrovech… Ale účetní ho započítají v EU.
Někteří analytici upozorňují Německo a Francii, že v případě ukrajinské krize postupují sice v souladu se svými spojenci z USA, nicméně zcela proti svým vlastním zájmům. V obou evropských velmocech se proti tvrdému kursu na Ukrajině částečně staví veřejnost i průmyslové svazy. Lze čekat emancipaci Německa, Francie a dalších zemí od tvrdého, „sankčního" kursu USA? Ať už z důvodů energetických, hospodářských, bezpečnostních...
Tak ony ty sankce jsou prozatím namířeny proti Rusku, nebo se tím alespoň ospravedlňují. A právě v této jednostrannosti vidím problém.
USA provádějí nesmírně riskantní intervencionistickou politiku ve všech koutech světa, kde je jim to alespoň trochu dovoleno. Z Egypta už je vyhnali i s jejich pátou kolonou „nevládní občanské diplomacie". V Rusku už mají jejich výsadky řadu omezení, pokusy o protiputinovské převraty se nedaří. Od Obamy se ale přitom čekalo něco jiného. Stažení z Afghánistánu, Iráku, nerozdmýchávání plíživé války v Sýrii, status quo v severní Africe. V roce 2008 vyhrál Barack Obama slibem konce války „proti terorismu". Místo toho provádí americký imperialismus tu nejdiletantštější zahraniční politiku za poslední půl století. Výsledkem je rozvrácená Ukrajina, Bulharsko ekonomicky zdecimované na úroveň Albánie, Řecko na dně, občanskou válkou rozvrácená Sýrie, sektářskou válkou rozvrácený Irák, naprosto rozvrácená Libye, zchudlý a do sektářství se propadající Egypt, vznik fanatického islámského chalífátu. Američané mají počínající problémy s Čínou, rozbitou tradiční strukturu vztahů v Jižní Americe, kde se natrvalo usadily levicové vlády a ukazují USA, že se neleknou. Zadlužená Amerika zapomněla, že žádná armáda není schopna vybojovat mír a nikdo už nevrátí po předchozích mírotvorných debaklech oslabeným USA pozici globální supervelmoci.
Fotogalerie: - Leninův rodný Uljanovsk
Lákání Ukrajiny do EU a NATO bylo neodpovědné politické hlupáctví na jedné i na druhé straně. Stejně jako lákání Gruzie. Ani jedna země nemá v evropských strukturách bez souhlasu sousedícího Ruska co dělat. Podlehl už Janukovyč. Bez koordinace s Ruskem započal přístupová jednání s Evropskou unií a dokonce začal ve strategickém příhraničním prostoru Ruska budovat i vztahy s NATO. Přitom má výrobní know-how některých strategických technologií ruské armády. V minulém roce podepsal Janukovyč smlouvy s Exxonem a Shellem na těžbu zemního plynu. Možná i proto mu nikdo později nepomohl a nikdo jeho pádu nelitoval. Zachránil nakonec jen holý život. Výsledkem ruské pasivní rezistence má země, potácející se na pokraji sociálního kolapsu, narušený odbyt tradičního sortimentu v Rusku v důsledku ekonomické blokády, má „za trest" evropské ceny ruského plynu, prázdnou státní pokladnu, miliardové dluhy a MMF na krku. Je tohle normální?
Od Ukrajiny se dnes nečeká aktivní nezávislá zahraniční politika, ale slepá bezvýhradná poslušnost těch, kteří byli evropskými a americkými penězi dosazeni do funkcí, jsou jimi financováni žoldáci jako ochranka i jako instruktoři a poradci. Někdo to vyprovokování převratu zaplatil. A někdo čeká zpět investici i se ziskem. Je to silová hra v mocenském vakuu. Ukrajina nakonec přišla o mnoho ze své vojenské techniky, přišla o území, zaplatí Rusku miliardami, vypůjčenými na drahý úrok z EU a MFF. Kvůli neschopnosti splácet přijde o řadu průmyslových podniků. Odpovědnost nesou ukrajinští politici. Pro Putina dobrý výsledek. Nejlepší z možných.
Ale Merkel v tomhle kousku nejede. Německo má díky bývalému sociálně demokratickému kancléři Schröderovi s Ruskem samostatně definovaný nadstandardní vztah, zpečetěný plynovodem Nord Stream. Udržuje si tudíž svou vlastní politiku, velmi nezávislou na mínění ostatních zemí EU. Ostatní mlčí, neboť by snadno mohli zůstat na suchu.
Francie se zoufale snaží dobýt si v evropském poloostrově samostatnou mocenskou pozici, protože její jaderný potenciál už vcelku nikoho nezajímá a kolonie už nemá. Snaha Hollanda tak alespoň deklaruje úsilí o respekt vůči kdysi silné Paříži. Fakticky je ale Francie na ústupu ze slávy a ani vyjadřování odlišných postojů k politice EU na tom nic nezmění.
Vrátí se německo-ruské a francouzsko-ruské vztahy na minulou úroveň?
Politika je sklerotická. Brusel navíc není Berlín ani Paříž.
V březnu jste se řečnicky dotazoval, zda se prezident Miloš Zeman nezbláznil, pokud jde o jeho tehdejší vyjádření k ukrajinsko-ruské krizi. Jak se od té doby proměnily postoje Zemana, Sobotky, Zaorálka a dalších českých politiků?
Miloš Zeman není uvážlivý státník, ani diplomat, ani zahraničně politický expert. Přečtení Churchillových pamětí z něj znalce mezinárodních vztahů neudělalo. Mluví občas tak, jako kdyby měl na ruské hranici dvacet obrněných divizí. Stejná distance od Moskvy i Washingtonu by mu neškodila. Více podrobných informací také ne.
Není snad třeba říkat, že Česko ani EU nechtějí ekonomickou válku s Ruskem. Potřebují jeho trh, potřebují jeho ropu i plyn. Takže Slávek Sobotka musel z euroatlantismu vystřízlivět a zpacifikovat militatní rétoriku i některých spolustraníků. Čím ministrem je ovšem Luboš Zaorálek, je někdy otázka stejná, jako u ministra Dienstbiera. Humanrightický mesianismus škodí zdravému úsudku. U ministrů zahraničí dvojnásob. Zaorálek se schází s ukrajinským gubernátorem Ihorem Kolomojským, jenž chce na hranici Ukrajiny s Ruskou federací ocelový plot nabitý proudem, ostnatý drát a široké zaminované příkopy s kulometnými hnízdy. Otevírají spolu honorární konzulát. Ani se neptám, kdo je oním konzulem „zadarmo", který má pomoci ekonomickému pronikání českých firem v oblasti… Být investorem, který nemá vlastní armádu, do dlouhodobější investice v regionu se nepouštím.
Na Zaorálkovi nicméně v poslední době oceňuji, že už začal svou politiku koordinovat s Hradem i odborníky z Ústavu mezinárodních vztahů. Oceňuji i to, že jednoznačně deklaroval to, co se předchozí ministři zahraničí pokoušeli nevyslovovat nahlas - jeho prohlášení, že Tibet je neoddělitelnou součástí Číny. S povděkem vnímám, že rozvolňuje vztahy s ultranacionalistickým Maďarskem a Polskem, které se přimklo k USA ve snaze vrazit klín do jednotné politiky EU. Že deklaroval zdrženlivost v otázce americké přítomnosti v Evropě, ideu amerického intervencionismu nesdílí a odmítl jednoznačně přijmout „internacionální pomoc" v podobě americké jednotky v Česku s poukazem na to, že na rozdíl od Polska se my Ruskem ohroženi necítíme. Zřídil nové centrum pro exportéry. To vše ukazuje, že se od jednoznačně protiruské, proamerické a prosionistické politiky obrací Česko k vyvážené politice „všech azimutů", k středoevropské ekonomické diplomacii, která ví, odkud kam vedou ty tlusté roury s plynem a ropou. Lidé od ČSSD před volbami očekávali, že se poučila z chyb, které dělaly politické garnitury v předchozích obdobích. Jsem rád, že z chyb svých předchůdců se už poučil jak ministr zahraničí, tak i předseda vlády.
Co říci k protestům na podporu Ruska, či v jejich žargonu „proti fašismu a propagandě"?
Proti propagandě se nedá bojovat propagandou s opačným znaménkem. Není v silách občanské žurnalistiky ani v silách občanského aktivismu „zjistit pravdu". Nikde. Protesty Vyvadilových Přátel Ruska v Česku a od nich odštěpenecké skupiny Opravdových přátel Ruska jsou vyjádřením sdružovacího puzení několika aktivistických skupinek. Češi nedemonstrují, demonstrantům nenaslouchají a tak úsilí oněch zbloudilých romantiků jde stejně vniveč. Opravdoví přátelé Ruska byli přátelé Ruska ještě dříve, než začalo být přáteli Ruska takzvaně „in". A nepotřebovali k tomu ani národního socialistu Vyvadila, ani komunistu Hassana Scharfo, ani mladé stalinisty jako ryčný dav. Ani facebookovou skupinu. Je to směšné snažení, zvláště když těch protestujících ve výsledku není deset či sto tisíc, ale pouhá stovka. Každá organizace chovatelů králíků je početnější a agilnější. Doporučil bych jim namísto nesmyslných demonstrací sbírat peníze na vybavení pro několik nezávislých žurnalistických profesionálů, kteří vyrazí na Ukrajinu na dobu minimálně půl roku. Mobilní, vybaveni špičkovým zázemím. Režijní náklady na měsíc jednoho jsou dvě stě tisíc, výbava přijde na milion. Pokud jsou akceschopní a „své věci" věrní, výsledky by se měly dostavit.
A pokud jde o česká média, je stále důvod láteřit tak, jak jste láteřil v březnu?
Pravdu mají aktivisté v jednom. Média opravdu informují o konfliktu od samého počátku nevyváženě. Ta mainstreamová ve prospěch „evropských hodnot" euromajdanu, proti Rusku. S dvojím metrem, nemajíce paměť. Novináři ignorují, co psali před lety o Bosně či Kosovu, nepamatují si, jak servilně a v souladu s tiskovým atašé americké ambasády chválili „občanské aktivity" (čti národně osvobozenecký separatismus) v Číně či Tibetu. Ignorují přítomnost radikálních nacionalistů z Pravého sektoru a fašistů ze skupin, adorujících Stepana Banderu v silových složkách státu, ignorují podvratnou činnost západních rozvědek a diplomatů na Majdanu i profesionální vojenské špiony pod krytím OBSE. Ignorují teror a bezpráví vůči vlastnímu obyvatelstvu, které vládou zaúkolovaná armáda Ukrajiny a milice politických formací používají jako legitimní nástroj k zastrašení dosud nerozhodných.
Štěpán Kotrba na ParlamentníchListech.cz:
Ta nemainstreamová podléhají naivně propagandě druhé strany, rozplývají se nad velmocenským šovinismem, sdílejí ho ačkoliv jsou či v minulosti byla jeho obětí a v případě amerického velmocenského šovinismu by jim byl odporný, hlásají ten ruský emočně zaujatě jako zjevenou pravdu. Validitou informací, jejich ověřováním a kritickým hodnocením zdrojů i informací se nikdo z ne-mainstreamu nemá šanci zabývat. Nemá na to mediální gramotnost ani kvalifikaci.
Nejhorší je, že „oficiální" informace se do Česka dostávají většinou přefiltrované přes mezinárodní informační centrály, přeložené z angličtiny. Většina českých novinářů neumí rusky a ruské zdroje ostentativně ignorují. Tupě přebírají texty AP, REUTERS či propagandu ruských protiputinovsky orientovaných deníků v angličtině. A vydávají tuto pravdu za jedinou a „tu pravou". A to je problém jejich kompetence se k věci vyjadřovat. Už na škole je učí o ceně primárních pramenů a bezcennosti sekundárních. O terciárních (jedna paní slyšela od jednoho pána) nemluvě.
Mám ale pro novináře jeden polehčující argument. Jak na dálku a přes jazykovou, náboženskou a kulturní bariéru „zjistit pravdu", když ani sami Ukrajinci v té „pravdě" nemají jasno?
Dám příklad: Představte si, že jste Ital, novinář, je vám 35 a máte hodnotit pražské jaro 1968 v celostránkovém článku. Budete používat paušalizující Bushovo měřítko o „komunismu jako říši zla", kde účel světí jakýkoliv prostředek? Budete používat slovník McCarthyho, tolik připomínající prokurátora Urválka? Přidáte se k stanovisku tehdejšího předsedy Partito Comunista Italiano a zakladatele eurokomunistické pozice Enrico Berlinquera, pro kterého vpád vojsk a instalace raket krátkého doletu byla „historickou tragédií" jinak pokrokového komunistického hnutí, nebo se přikloníte k názorům srpnového emigranta, vydavatele exilového časopisu Listy a poslance Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu Jiřího Pelikána, podle něhož bylo cílem pražského jara „zbavit socialismus v Československu jeho nelidskosti"? Přiznáte českému socialismu důvod či potenciál se reformovat a budete tolerovat onu „nelidskost" v letech předcházejících pražskému jaru? A nebo je každý mrtvý komunista dobrý komunista ještě dnes? Budete studovat tehdejší geopolitickou mapu bipolárně rozděleného světa očima náčelníka generálního štábu NATO, abyste našli informace o taktickém jaderném zbrojení uprostřed Evropou rozdělené studené války, na které Rusové potřebovali dát taktickou vojenskou odpověď, jež by konflikt neeskalovala, ale zbrzdila? Nebo budete studovat dějiny špionáže, abyste našli informace o pokusech Západu vyvolat „soft" metodami krach socialistického tábora a informace o pokusech Moskvy rozvrátit zase sponzoringem mírového hnutí destruktivní snahy Západu? Ať se přikloníte ke kterémukoliv stanovisku, stejně se najde většina, která vás ještě dnes odsoudí jako tendenčního a „neobjektivního" pisálka… A pokud uvedete argumenty všechny, čtenář, zavalen historickými informacemi dvaceti let studené války bez pravidel, si neuvědomí, o čem jste vlastně psali…
Ukrajinské občanské války se to týká zvláště za situace, když přímých svědků – novinářů je v regionu pouze pár, jejich zázemí tristní, jejich schopnost přehledu víceméně nulová, argumenty pro a proti jednotlivým znepřáteleným skupinkám jsou cizinci nesrozumitelné i po faktografickém osvětlení a pro nezávislé žurnalisty je přístup do konfliktních oblastí nebo ke konfliktním situacím prakticky nemožný. Anebo možný, ale v cenzurované podobě „embedded" žurnalistiky, kterou třeba předvádí reportér ČT Rožánek v Afghánistánu, vozící se v džípu Armády ČR.
V českém mediálním prostředí se pak konfrontují dvě propagandistické linie – jedna západnická, podporovaná štědře sponzorovanými a dobře organizovanými prozápadními aktivistickými institucemi z Kyjeva, druhá proruská, kterou reprezentují ruské internetové servery, ruská nacionalistická, vládní a armádní propaganda. Kde je pravda, nicméně není viditelné na emocionálně vypjatých fotografiích ozbrojených zakuklenců s vlajkami jedné či druhé strany, jímavých snímků polonahých běženců či rozkládajících se mrtvol. Pravda je v našem respektu k právu na sebeurčení občanů. Na Krymu se občané vyjádřili jasně. O vůli lidu není sporu. V konfliktních východních regionech už to tak jasné není. Kdyby to bylo náhodou v Ostravě, jejíž občané by se chtěli připojit k Polsku, měli bychom respektovat vůli většiny též. Vinu bychom měli dávat vždy domácím politikům, kteří tyto separatistické touhy způsobili nebo ignorovali.
Být ruský nacionalista, jsem hrdý na svého prezidenta a svou zemi. Za rozvahu a státnickou moudrost, s níž operuje na mezinárodní scéně. Být ukrajinský nacionalista, vnímám současnou dobu jako národní obrození. Být ukrajinský Rus, netuším, jak se zachovat, ale asi bych se odstěhoval. A být Čech, váhám dvojnásob, nemaje kam se stěhovat. Není pravda a není lež. Vše jsou jen polopravdy a účelové pokrouceniny. Jsou jen něčí ekonomické a mocenské zájmy a jejich konflikt, řešený zbraněmi. Na obou stranách svedení mrtví, na obou stranách legitimita rozkazu k ozbrojenému zásahu.
Tvrdím ale, že je povinností médií veřejné služby jako nejsilnější a profesionálně nejlépe zabezpečené skupině novinářů vyhnout se těmto nástrahám. Najít odborné zázemí pro různé interpretace konfliktu. Informovat maximálně objektivně a nezaujatě, komentáře vyvažovat, žádné straně nestranit. Nezamlčovat podstatné informace. Nepreferovat jednu stranu, i kdyby tím spinnerem měl být český senátor – aktivista – bývalý novinář. Nevěřit nikomu, ověřovat. Vyslat na místo několik týmů. Konfrontovat jejich informace. Máme na to právo. Platíme je za to. A je to jejich povinnost.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
