Jako architekt s mezinárodní zkušeností jste působil třeba i v Dubaji. Ta je považována za jeden z regionů, které se velmi dynamicky proměňují. U nás se dnes začíná diskutovat o tom, proč povolení jakékoliv stavby trvá roky. V čem vy vidíte hlavní rozdíl v dynamice rozvoje obou regionů?

Působil jsem jak v Emirátech (Abú Dhabí, Dubaj), tak i v Saúdské Arábii v Rijádu a Džiddě. Všechna tato města mají vypracované dlouhodobé vize rozvoje, mají rovněž územní plány a městské a státní instituce, které výstavbu podporují, schvalují a kontrolují realizace. Návrhy jsou dle mezinárodních norem, rovněž tak environmentální aspekty jsou mnohem propracovanější, než je v Evropě běžné – například využívání tzv. „šedé vody“ a vody z klimatizací pro závlahy, plnění parametrů Estidama a LEED.

Navíc v rámci velkých rozvojových území realizují developeři na vlastní náklady technickou infrastrukturu, uliční síť a výsadbu zavlažované zeleně včetně vzrostlých stromů v měřítku nevídaném pro Evropu. Takže rozdíl dynamiky rozvoje nespočívá v technických řešeních, ale v povolovacím procesu, počtu dotčených orgánů státní správy, občanských a aktivistických iniciativách, odvolacích procesech a délce a prodlužování schvalovacího procesu. Sami jsme se stali obětí vlastní byrokracie a dá se říci až českého ekvivalentu „deep state“.

Může podle vašich zkušeností být stát efektivním stavitelem a developerem?

Samozřejmě může, konkrétních příkladů je právě řada ať už v arabských zemích kolem Zálivu, kde největší projekty realizují státní a polostátní společnosti, např. Nakheel, Emaar, Aldar, Meraas a další. Samostatnou kapitolou jsou státní a státem podporované společnosti v Číně (SOE), které vedou žebříček šesti největších developerů rezidenčních projektů.