Lze záměr ministryně financí Aleny Schillerové zvýšit spotřební daně z lihu a tabáku a daň z kurzových sázek vnímat v tomto případě jako oprávněný nástroj státu použít daň k omezení určité aktivity, chování či spotřeby, nebo je to důsledek velkorysého zvyšování sociálních mandatorních výdajů a nepodloženého nárůstu platů ve veřejném sektoru? A jak pádný v té souvislosti je její argument, že se spotřební daň na alkohol nezvýšila od roku 2010, zatímco inflace i průměrné mzdy rostou?
Z ekonomického pohledu vždy má smysl zvyšovat takovou daň, které se lidé nemohou vyhnout. Pokud byste, dejme tomu, uvalili daň na mandle, lidé by začali kupovat místo nich lískové oříšky, takže byste nevybrali vůbec nic. Tudíž vlády vždy uvalují daň buď na nezbytné suroviny, jako jsou pohonné hmoty, anebo na návykové komodity, jako jsou alkohol nebo tabák. A protože to nezní moc hezky, říct lidem „zdaňujeme vám vaši závislost, abyste museli platit jak mourovatí“, tak namísto toho se vždy vlády po celém světě zaklínají bohulibými úmysly a snahou napravit závislé hříšníky… čili v tomto ohledu není chování české vlády nikterak výjimečné. Spíš je potřeba chápat to jako další ze série důkazů, že peníze na předvolební koblihy už hodně rychle docházejí, tak vláda tlačí čím dál víc na pilu, kde ještě nějaké vyštrachat.
K předběžnému odhadu Českého statistického úřadu, že domácí ekonomika v 1. čtvrtletí letošního roku vzrostla ve srovnání s předchozím čtvrtletím o 0,5 procenta a meziročně o 2,5 procenta, se objevily komentáře, že jde o slušný výsledek, kvitováno je, že za růstem stojí zahraniční obchod, spotřeba domácností i investice, za překvapivé je považováno konstatování ČSÚ, že dominantním faktorem růstu tuzemského hospodářství byl zpracovatelský průmysl. Co zajímavého jste si ze zveřejněných čísel odvodila vy?
Ta čísla jsou právě velmi zvláštní – není divu, že je leckdo označuje za překvapivá. Nesedí na nich dvě věci. Za prvé nejdou moc dohromady s vývojem v zahraničí. Aby český HDP táhl zahraniční obchod, a ještě průmysl, museli by jet slušným tempem naši nejvýznamnější odběratelé, tedy zejména Německo, alternativně vzdálenější země typu Itálie. Ale to se neděje, naopak řada zahraničních institucí neustále snižuje prognózy budoucího vývoje pro tyto země.
Za druhé aby naše ekonomika byla tažena průmyslem, musela by také být slušná čísla z automobilového průmyslu, což ovšem taktéž neplatí. Automobilky hlásí zpomalení dynamiky.
Jinými slovy, čísla statistického úřadu nepasují do obrazu, který vytvářejí jiná čísla. Vysvětlením by mohlo být, že se jedná jen o první nástřel, který se postupně zpřesňuje a reviduje. Někdy se údaje o HDP revidují zpětně třeba i po roce! A tak si myslím, že to tentokrát dopadne podobně jako s předešlými údaji o HDP: ty také byly na první nástřel překvapivě vysoké, ale pak se zpřesňovaly níž a níž, až začaly dávat smysl. Podle mne to tentokrát dopadne podobně, ten údaj se zpětně nejspíš ještě sníží.
Společnost ČEZ, jejímž většinovým, takřka sedmdesátiprocentním, vlastníkem je stát, chce akcionářům rozdělit ze svého zisku pouze 24 korun na jednu akcii, přestože cena elektřiny domácnostem roste meziročně o více než deset procent. Státu by to přineslo jen něco málo přes devět miliard korun, zatímco loni inkasoval 12,4 miliardy korun. Aby toho pro státní pokladnu nebylo málo nepříznivého, bude muset „záplatovat“ Českou poštu, když podnik v jeho vlastnictví vykázal loni poprvé v historii ztrátu, a to 275 milionů korun. I když v součtu jde „jen“ o jednotky miliard, které stát tratí, neměl by na tuto skutečnost nějak reagovat?
Ale jak by na to mohl reagovat? Pošta je případ sám o sobě, je do značné míry neřešitelný. V jejím případě se stát musí rozhodnout: buď zprivatizuje její ziskovou část a tu ztrátovou zruší, což znamená rušit pošty v malých obcích, anebo ji bude dál dotovat. Nic mezi tím není.
Pokud jde o ČEZ, jeho ziskovost, a tedy dividenda klesá dlouhodobě, protože klesaly ceny elektřiny, za které ČEZ elektřinu předprodával. S tím se také nenadělá nic, i když tento trend se nejspíš už bude otáčet. Stát může být rád, že z ČEZ vůbec nějakou dividendu má, měl by ji brát jako přilepšení ke státnímu rozpočtu, nikoliv jako zdroj svého financování.
Jinak řečeno: problém nehledejme v tom, jak hospodaří státní podniky, ty z definice vždy musejí hospodařit hůř než soukromé podniky. Problém hledejme v tom, že stát utrácí nad poměry. Holt teď máme každý rok volby, tak se podbízí a dává koblihy v podobě jízdného zdarma a podobně.
Psali jsme:
Dlouho jsme se nebavili o kryptoměnách. Bitcoin, nejpoužívanější z nich, za uplynulé dva měsíce zdražil o více než sto procent na maximum přesahující 8 300 dolarů, dokonce neexistuje aktivum, které by letos zhodnotilo více než bitcoin. V médiích se také přestalo diskutovat o problematických aspektech kryptoměn a politici i centrální bankéři přestali volat po jejich regulaci či přímo zákazu. Dá se říct, že kryptoměny už završily svůj průnik do zavedeného finančního světa?
V minulosti vždy růst kurzů kryptoměn byl do jisté míry korelován jednak se zpomalením globálního růstu HDP, jednak s růstem geopolitických rizik ve světě, což i tentokrát sedí. Zda se kryptoměny už etablovaly, na to není jednoduchá odpověď. Já jsem přesvědčená, že kryptoměny mají před sebou velkou budoucnost, ale s jedním ALE: bitcoin, ačkoliv je nejznámější, nejspíš tou nosnou kryptoměnou budoucnosti nebude. Je totiž relativně vůči jiným kryptoměnám technologicky zastaralý, platí se s ním příliš pomalu. Čili nesplňuje nároky, které se kladou na klasickou měnu jako prostředek směny. Podle mne nakonec vyhraje nějaká jiná kryptoměna.
Španělští odboráři zažalovali tamní pobočku Deutsche Bank u Evropského soudního dvora a ten vydal přelomový rozsudek v oblasti pracovního práva, který může zásadně ovlivnit i český pracovní trh. Zaměstnavatelé podle něj budou muset přesně evidovat délku pracovní doby i u profesí typu pojišťovacích agentů, obchodních zástupců, ale i těch, které jsou vykonávány z domova. Jakým způsobem státy EU požadavek na tyto „píchačky pro všechny“ zajistí, bude záležet na legislativě jednotlivých zemí. Skrývala dosavadní praxe, kdy takovéto formy pracovních vztahů fungovaly na dohodách obou stran, vykořisťování zaměstnanců, kteří mohou – jak připomněl verdikt – pracovat maximálně 48 hodin týdně s tím, že každý den musí 11 hodin včetně noci odpočívat?
To je naprosto šílený a neuvěřitelný verdikt. Na jedné straně, pokud si Deutsche Bank dala do smlouvy, že bude proplácet přesčasy, a pak to nedělala, protože o nich nevěděla, byla to její hloupost. Na straně druhé nutit každého, aby přesčasy evidoval, je nebetyčná pitomost.
Takže já jako zaměstnavatel budu kontrolovat, kdy můj zaměstnanec pracující z domova jde na záchod, kdy má oběd, kdy laškuje se sousedkou? Mám mu snad dát na krk elektronický obojek? Když si zaměstnanec o dovolené vzpomene, že mi pošle esemeskou pozdrav, mu připočtu pět minut přesčasu, protože komunikoval se zaměstnavatelem? Má třeba novinář pracující z domova ráno poslat šéfredaktorovi zprávu, že začal přemýšlet nad tématem nového článku, a večer mu má oznámit, že už téma vymyslel, čímž si napracovat deset hodin??
JUDr. Alena Schillerová, Ph.D.
To opravdu mohl vymyslet jen nějaký socialistický úřednický mozek, kterému je úplně jedno, že zničí jakýkoli byznys. Takhle prostě soukromý sektor nefunguje. A jestli si někdo myslí, že se tím „ubohým vykořisťovaným zaměstnancům“ pomůže, tak je na velkém omylu. Pokud jako zaměstnavatel budu k něčemu takovému donucena, tak okamžitě všechny své asistentky z home-office propustím a koupím si místo nich elektronický CRM systém, protože mě nebude takovou hloupostí obtěžovat. Zaměstnavatel si nějak poradí, ale zaměstnanci nakonec na tom budou biti nejvíc.
V pátek a v sobotu nás čekají volby do Evropského parlamentu. Mezi lidmi o ně nebývá příliš velký zájem, před pěti lety k nim přišlo jen 18 procent oprávněných voličů. Můžeme volbou svých 21 zástupců vůbec něco v EU ovlivnit? Měli by lidé vyslyšet apel režiséra Jana Hřebejka, který vyzval, aby k eurovolbám přišli pouze ti, kdo si myslí, že patříme do Evropy, a nechodili k nim ti, kteří si myslí, že bylo líp, když jsme v EU nebyli?
Pan Hřebejk mě docela „pobavil“. Tou svou hláškou mě přiměl k rozhodnutí, že se musím nutně do volební místnosti doplazit, i kdybych si do té doby zlomila obě ruce i nohy. Předpokládám, že mě by pan Hřebejk nejspíš označil za „europesimistu“, já sama se považuju spíš za „eurorealistu“. Dost mi to připomíná, jak komunisté před rokem 1989 vždy před volbami nebo některými citlivými svátky narychlo na pár dnů pozavírali disidenty, aby jim nedělali binec a nezkazili stoprocentní výsledek voleb…
To jako že teď také už mají volit jen ti se „správňáckým“ názorem? A mě snad existence EU přímo neovlivňuje?! Já jako obyvatel EU nemám právo říct, kam chci, aby směřovala, když se současným směřováním k socialismu nesouhlasím?! Takže to s dovolením obrátím: „Nejste s fungováním EU spokojeni? O to máte větší důvod říct to ve volbách!“
Psali jsme:
|
Kniha oceněná cenou čtenářů Magnesia litera. Vizionářský román se skrytým poselstvím z finančního světa, z něhož se již mnohé splnilo a mnohé na splnění ještě čeká.
OBJEDNAT za zvýhodněnou cenu ZDE
|
LUMPOVÉ A BERÁNCI
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
