Vypadá to, že Země je opravdu kruté místo k žití a válečnou sekyru si předávají autoritářští vůdci jako štafetový kolík. Vždy jste říkal, že indiáni v pralesích všechno přežijí. Opravdu?

To si fakt myslím. Oni jsou spjati s přírodou a jsou nad zpravodajskými událostmi. Co se děje okolo, je moc nezajímá. Občas, spíše výjimečně, napíší proslov prostoupený duchem přírody jako třeba v devatenáctém století odpověď na požadavek prodat jejich půdu, kterou obývaly kmeny Duwamišů a Suquamišů, známý pod názvem Řeč náčelníka Seattla, anebo nedávné protestní akce kolumbijského kmene U’wa proti těžbě ropy na svém území.

Na nás nicméně indiáni shlížejí jako na neklidné bytosti, které se bezohledně ženou za ekonomickým výkonem. Oni bydlí uprostřed přírody, což je jejich zázemí, předpolí. Ta amazonská džungle! Ty mohutné a nekonečné Andy! Když tam člověk přijde, tak je z toho unesen. Je to duchovní síla přírody, před kterou se musí člověk v úctě sklonit. A oni jsou solí této země. Nikam se neženou, chtějí jen v klidu žít jako jejich otcové a dědové. To je jejich jistota. Věří, že když tady bude Země, tak oni také. Ostatní ať se poperou o takzvané poklady světa, ať si dají do držky. Možná brzy zjistí, že zlato ani peníze nejsou k jídlu.

Indiáni také nikdy většinově nepřemýšlejí o emigraci, nikdy totiž neopouštějí hroby svých předků. Nikdy před nikým nikam neutíkají. „Když někdo přijde a zabije nás, tak nás zabije,“ smýšlejí. To je jejich vztah k smrti. Nicméně zůstanou po nich děti s kulturou neposkvrněnou pokrokem, což je jejich základní zákon kontinuity. To je způsob života, kterým se od našeho liší. My se sebereme a jedeme na druhý konec světa, kde je to ekonomicky výhodnější. Nezajímá nás, odkud jsme vzešli, kde máme kořeny, chceme se mít hlavně dobře. Patriotismus v našem světě, až na výjimky, rychle mizí.