"Kavárna" a její zahraniční loutkovodiči nemohou čekat do voleb. Musí k sesazení Zemana použít nedemokratické metody, odhaduje vysokoškolský pedagog

Co se to s naší zemí poslední týdny děje? Návštěva dalajlámy, prohlášení ústavních činitelů k Číně a jeho kritika, kauza Brady, demonstrace na Staroměstském náměstí, křik na příchozí na recepci na Hradě, výzvy k „týdnu občanského neklidu“… Co z toho všeho vyvozovat?

Všechny tyto události vypovídají o tom, že se situace v naší zemi vyhrotila a dále se zostřuje. Odpůrci prezidenta Zemana se nikdy nesmířili s porážkou svého kandidáta v prezidentské volbě a vše nasvědčuje tomu, že se v Praze chystá další barevná revoluce nebo, chcete-li, Majdan. A je zřejmé, že s touto porážkou se nesmířily ani zahraniční síly, jejichž reprezentanty jsou Karel Schwarzenberg nebo Tomáš Halík. Zemanovi odpůrci se snaží vyvolat atmosféru roku 1989, ale pravděpodobně si neuvědomují, že nyní už nemají masovou podporu národa, jako měli sametoví revolucionáři v roce 1989. Mají ovšem masivní podporu ze zahraničí prostřednictvím všech možných politických neziskovek, nevládek, evropských fondů, fondů George Sorose, americké „vládní nevládky“ National Endowment for Democracy apod. Všechny tyto události jsou zasazené do mimořádně vyhrocené situace v Evropě v souvislosti s migrační krizí a vše nasvědčuje tomu, že se plány a scénáře zahraničních elit zvolením prezidenta Zemana poněkud zadrhly a že tyto síly se nyní snaží o to, aby se vše vrátilo k jejich původním plánům.

Miloše Zemana přinesli na Hradčanské náměstí znázorněného jako exkrement. Jistá část společnosti ho velmi nenávidí. Zaslouží si to prezident? Přetáhl strunu on, nebo jeho odpůrci? Může se stát, že v příštích týdnech přerostou protesty proti němu, zahrnující i zmíněné pokřikování před Hradem, ve fyzické násilí? A nehrozí, že se proberou i Zemanovi příznivci a pojmou obranu prezidenta poněkud ostřeji?

Prezident Zeman si zaslouží obdiv a respekt za to, jakým způsobem brání zájmy České republiky. Proti islámskému terorismu se vyslovuje již dlouhá léta a nyní zaujal stejně nekompromisní postoj vůči islámské imigraci bez ohledu na to, že se stal terčem nevybíravých útoků a výhrůžek doma i v zahraničí. Strunu v žádném případě nepřetáhl.

Co se týká hrozby fyzického násilí, udělejme si analýzu současné situace. Karty jsou rozdány takto: Miloš Zeman svým vítězstvím v prezidentské volbě udělal čáru přes rozpočet nejenom domácí „kavárně“, ale i současnému establishmentu vládnoucímu v západních zemích, podobně jako Viktor Orbán v Maďarsku nebo Robert Fico na Slovensku. Tento establishment se jen tak nesmíří s nabouráním svých plánů a udělá vše pro to, aby sesadil nepohodlné a odbojné státníky, kteří stojí v čele zemí východní Evropy.

Pokud by tyto síly, tj. kavárna a její zahraniční loutkovodiči, čekaly na řádný termín prezidentských voleb, tak by současný prezident Zeman svého vyzyvatele hladce porazil, možná již v prvním kole. Lidé si opravdu nepřejí islamizaci naší země a ani v jiných ohledech kavárnu příliš nemilují. Je tedy zřejmé, že kavárna, chce-li uspět, musí použít nedemokratické metody. Jedna možnost je vyvolat masové demonstrace, které si vynutí odvolání prezidenta. Po takovém impeachmentu by ovšem musela následovat změna ústavy a zrušení přímé volby. Takový scénář ale nemá příliš velkou šanci na úspěch, protože lidé dnes v České republice prostě masově demonstrovat za požadavky kavárny nebudou. Takže zbývá jediná možnost – vyhrotit situaci podle jugoslávského či ukrajinského scénáře. Nějakou provokací pod falešnou vlajkou vyprovokovat násilí, které vyústí ve výjimečný stav, případně občanskou válku, a poté požádat o zahraniční zásah. Tento scénář je ovšem mimořádně rizikový i pro samotnou kavárnu, jednalo by se o totální hazard, který by vyžadoval od svých protagonistů doslova sebevražedné odhodlání. Znamenalo by to, že kavárna by musela mít pod svojí kontrolou armádu, policii a tajné služby, což ani zdaleka nepovažuji za jisté (ostatně to nebylo jisté ani v roce 1989). A jak znám členy a příznivce kavárny, jejich odhodláním hnát věci takto na krev a riskovat vlastní životy si nejsem ani v nejmenším jist. Navíc u nás v České republice se podobné scénáře nemají příliš tendenci uchytit, dáváme přednost spíše sametovým řešením. Takže zcela střízlivě odhaduji, že i tento pokus o Majdan vyšumí do prázdna stejně jako v roce 2014. Jako příliš schůdné nevidím ani opakování operace s „mrtvým studentem Martinem Šmídem“ z roku 1989, neboť tehdy byli lidé v Československu většinově proti tehdejší komunistické vládě a tato operace pod falešnou vlajkou byla jen posledním impulzem, který dal věci do pohybu. Dnes by taková operace neměla velkou šanci na úspěch.

Měl se Herman setkávat s dalajlámou? Podrazil vládu, když se s ním setkal oficiálně, což nečiní politici žádné ze západních zemí? Byl dopis čtyř ústavních činitelů přehnaný? Jaký postoj vy osobně zaujímáte k Číně a Tibetu?

Daniel Herman se samozřejmě setkávat s dalajlámou neměl, protože tím podrazil vládní strategii, která oficiální setkání s dalajlámou nepřipouští. Takže ano, Herman vládu podrazil a velmi se divím, že stále ještě po tomto podrazu ve vládě sedí. Dopis čtyř ústavních činitelů byl za těchto okolností zcela namístě.

Co se týče mého osobního postoje k Číně a Tibetu, rozdělil bych jej na část racionální a část pocitovou. Racionálně si přeji, abychom udržovali s Čínou co nejlepší vztahy, tzn., že uznávám čínský přístup celistvosti jejího území. Co se týče pocitové stránky věci, tak třeštění kavárny kolem Tibetu, vyvěšování tibetských vlajek a neustálé vnucování kavárenského pohledu na tuto otázku mi znechutily Tibet natolik, že kdyby se, hypoteticky vzato, změnila situace, měl bych značný problém svůj postoj přehodnotit.

Europoslanec Jan Zahradil rozvinul úvahu, že se pod ministrem Hermanem kývala židle, lidovci se ho chtěli zbavit, tak rozpoutal případ s dalajlámou, na základě čehož si získal Babišovu podporu. ČSSD se tím evidentně cítí zrazena. Ministr Zaorálek v tom udělal jasno na Primě. Najde si i díky tomuhle sociální demokracie cestu k prezidentovi, s nímž má v otázce Číny absolutní shodu?

Sociální demokracie může mít v otázce Číny s prezidentem absolutní shodu, ale to je tak vše, v čem se s ním shoduje. Představíme-li si ČSSD jako, řekněme, nějaký územní útvar, vidíme, že na jedné straně hraničí v osobě „moderního socialisty“ ministra Dienstbiera s TOP 09, se zelenými a s Piráty, na druhé straně s KSČM v osobě „klasických socialistů“. Premiér Sobotka reagoval na volební neúspěch ČSSD prohlášením, že se ČSSD musí více přiblížit typu městského liberálního voliče, to znamená začít akcentovat témata jako feminismus, genderismus, multikulturalismus, podpora nevládních organizací, homosexuálních sňatků apod., což by ovšem způsobilo odliv tradičního elektorátu ČSSD. Podle mého názoru to znamená cestu do pekel, protože právě to jsou témata, o která obyčejní čeští lidé naprosto nestojí, jichž se naopak obávají. Průměrný český člověk se obává toho, že imigrace povede k podobné situaci, jaká je nyní v Německu či ve Francii, nebo že u nás vznikne obnova norského Barnevernetu, takže jeho rodina bude v neustálém ohrožení. Bohužel, podíváme-li se na volební program ČSSD, můžeme vidět, že tento program tyto obavy a přání českého voliče naprosto nereflektuje a tvrdošíjně kopíruje program TOP 09 nebo zelených.

Do dění nám každopádně vstupují umělci: Vojtěch Dyk a Jiří Bartoška varují před ohrožením našich svobod a – znovu – před posunem na Východ. Je to správné, či přehnané? Česká divadla „se chtějí otevřít svobodnému dialogu“ a také varují před tím samým. Je to správné? Jan Kraus sezval protizemanovské umělce, aby to „natřeli“ Zemanovi. Pomohou podobné věci něčemu dobrému, nebo to spíše vrazí klín mezi umělce a lidi, kteří mají rádi Zemana?

Kulturní fronta, umělecká fronta. Stále titíž lidé. Věční petenti a petičníci, představitelé nepolitické politiky a nekritičtí obdivovatelé exprezidenta Havla, Spojených států a Západu. Tito umělci rozjíždějí další protizemanovskou kampaň. Kolik takových kampaní u nás už bylo. Jen namátkou si vzpomenu – byla tu akce Děkujeme, odejděte, Impuls 99, Dřevíčská výzva, Cesta změny, Tříkrálová výzva, měli jsme televizní krizi a nyní je to Kroměřížská výzva. V našich zeměpisných šířkách se podobné výzvy a akce opakují jako dětské nemoci.
Co se týče reálné síly těchto lidí – jejich sebevědomí je sycené jejich úspěchem v televizní krizi z přelomu let 2000 a 2001, kdy podobnou nátlakovou akcí převzali moc v České televizi. Tehdy ovšem ve společnosti panovala jiná atmosféra než dnes. ODS byla zprofanovaná tím, že byla spojována s tunelováním národního bohatství, s rozvratem zdravotnictví, s poklesem životní úrovně obyvatelstva a se ztrátou sociálních jistot. Naproti tomu „havlisté“ v té době stále ještě měli u významné části společnosti nemalý kredit. Za vzbouřence se v televizní krizi nakonec postavily i obě komory parlamentu. Dnes je situace naprosto jiná. Lidé již mají havlistické kavárny plné zuby a i z parlamentu se již ozývají hlasy nasvědčující tomu, že čím dál více politiků si uvědomuje, že hlas lidu nemůže prostě jen tak ignorovat.

Objevily se některé rostoucí politické hvězdy. Petr Gazdík uspořádal úspěšnou akci na Staromáku, Michal Horáček ji moderoval, Daniel Herman sklízí rostoucí ovace liberálně-pravicových kruhů. Čeká tyto pány zářná budoucnost? Katapultuje nechuť vůči Zemanovi KDU-ČSL a Starosty mezi „velké“ politické strany? Ublíží ČSSD, že obhajuje partnerství s Čínou? A kde je Miroslav Kalousek?

Především je sporné, do jaké míry byla tato akce úspěšná. Na první pohled tam sice bylo hodně lidí, ale všichni víme, že Staroměstské náměstí je neustále doslova přecpané lidmi, domácími i zahraničními turisty. A když tito lidé vidí, že se tam něco děje, tak se samozřejmě podívají. A rovněž, pokud vím, tam bylo mnoho odpůrců této akce, kteří se na ni přišli prostě podívat, ne ji podpořit. Takže kolik tam mohlo být lidí z opravdu tvrdého jádra?

Nemyslím si, že by výše zmíněné pány čekala nějaká extra zářivá budoucnost. Velmi pochybuji o tom, že by Michal Horáček v přímé volbě mohl současného prezidenta Zemana porazit. Podle mého názoru by měl ještě méně šancí, než měl v roce 2013 Karel Schwarzenberg. A Daniel Herman se může stát pro KDU-ČSL spíše přítěží, ačkoliv tato strana má své tvrdé voličské jádro prakticky zajištěné.

Vypadá to, jako by Andrej Babiš už Zemana až tak urputně nehájil; je mezi ně vražen klín? Jak se nám to české „kdo, s kým, proti komu, za kolik“ kauzou Brady a vším kolem přeskupilo?

Andrej Babiš hraje svoji hru, jede po své linii, sleduje, analyzuje a vyhodnocuje situaci, aniž se příliš angažuje na jedné nebo druhé straně. Je jisté, že chce být premiérem a že tomu podřizuje veškeré svoje jednání. Jak bych uvažoval já na jeho místě? Pravděpodobně bych určité oslabení (ale ne totální pád) prezidenta uvítal, abych později mohl přispěchat se svojí záchrannou podporou, čímž bych si recipročně vysloužil jeho podporu.

Objevují se pravicové nářky, že křikem na Zemana se jen odvádí pozornost od Babiše a jeho plánů na EET a další čerpání dotací. Navíc se prý tím odvádí pozornost od tíživé situace chudých zaměstnanců a sociálně potřebných. Ekonomové varují před další krizí, zástupci průmyslu kritizují politiky za politikaření. Čili věnujeme v naší zemi v minulých týdnech pozornost tomu, čemu máme?

Tyto nářky zprava i zleva mají své opodstatnění. Je to bohužel tak, že se štvaním proti prezidentovi vyplýtvá spousta času i energie místo toho, aby se řešily podstatné záležitosti. Lidé, kteří proti prezidentovi štvou, si zřejmě neuvědomují, že tím poškozují nejenom prezidenta, český lid, ale i sami sebe.

Co se může stát 17. listopadu, na který se nyní čeká? Další akce proti Zemanovi? Již vzpomenuté násilí? Aktivizace Zemanových odpůrců? Něco na způsob 17. listopadu 2014, kdy byla Praha plná červených karet? A ať už to bude jakkoliv, jsou poslední týdny začátkem konce Miloše Zemana? Může se stát, že ho křik umělců, politiků a médií opotřebuje tak, že v březnu oznámí, že nebude kandidovat? Či kandidovat bude a prohraje?

Na tuto otázku jsem už odpověděl ve svých předchozích odpovědích. Zemanovi odpůrci se nepochybně zaktivizují. Pravděpodobnost vzniku násilných střetů neustále roste, nicméně se domnívám, že stále ještě je pravděpodobnější, že se vše obejde bez násilí. Jako nejpravděpodobnější scénář se mi jeví to, že dojde s určitými obměnami k opakování 17. listopadu 2014, tj. k aktivisticky organizovaným protestům proti prezidentu Zemanovi, jakož i k mítinkům jeho příznivců. Ve skutečnosti je příznivců prezidenta více než jeho odpůrců, ale opticky to bude vypadat tak, že odpůrců je podstatně více. Je to proto, že jsou aktivističtí, dobře organizovaní a mají širokou podporu mezinárodních nevládek i oficiálních zahraničních zastoupení. Na první pohled to nevypadá pro prezidenta nikterak optimisticky, nicméně události v Maďarsku ukázaly, že se nadvláda neomarxistických globalistů dá zlomit.

Prezident Zeman je silná osobnost a nemyslím si, že jej křik jeho odpůrců psychicky zlomí, ačkoliv nepochybně skutečnost, že je terčem takto štvavé kampaně, musí být pro něj značně stresující. Rozhodně by kandidovat na další období měl, protože nadpoloviční většina lidí mu věří a on se stal viditelným symbolem boje za uchování české suverenity. Lze říct, že na svá bedra vzal velkou odpovědnost, od níž nyní nemůže utéct. Nicméně prezident je známý tím, že pohrdá slabošstvím, poraženectvím a malomyslností, proto se domnívám, že se jen tak nevzdá. Pokud bude kandidovat, považuji za vysoce pravděpodobné, že vyhraje, pokud bude zachovaná přímá volba prezidenta. Pokud by byla účelově zrušená, což bohužel nemůžu vyloučit, potom by zcela jistě nevyhrál. Jistou naději představuje skutečnost, že čím dál tím více politiků začíná uznávat, že prezident má v otázce přijímání ilegálních migrantů pravdu.

Domnívám se, že hlasovat pro zrušení přímé volby prezidenta si bude každý poslanec i senátor, i když nepatří mezi prezidentovy příznivce, pečlivě rozmýšlet. Lidé v České republice nejsou hloupí a zcela jistě by tuto špinavou hru prokoukli. To by vedlo k dalšímu prohloubení odcizení lidí od politiků, lze říci, že současná nedůvěra vůči politikům by se na straně lidí změnila v otevřené nepřátelství. Nastala by mimořádně závažná vnitropolitická krize s nedozírnými následky.

Určitá část veřejnosti má za to, že tlak na prezidenta Zemana je cíleně vyvíjen neziskovými organizacemi, třeba i řízenými ze zahraničí. Jako strašák funguje jméno George Soros. Do jaké míry tomu lze věřit? Je pravda, že neziskový sektor, věnující se uprchlíkům a geopolitickému směřování, Zemana nenávidí, nicméně jsou zde i divoké konspirační teorie... A dalším terčem příznivců Zemana jsou média, zejména Česká televize. Selhala a selhávají média, a třeba i ČT, v posledních týdnech?

Politické neziskovky podporované i ze zahraničí mimo jiné Georgem Sorosem, věnující se migrantům a geopolitickému směřování země, není žádná konspirační teorie. Stačí si otevřít jejich výroční zprávy za minulé roky a podívat se na strukturu jejich příjmů a tam je vše černé na bílém jako na dlani. Rovněž doporučuji článek Mistři převratů z NED, financované americkou vládou, nespouštějí ČR z očí: http://www.novarepublika.cz/2014/11/mistri-prevratu-z-ned-financovane.html (originál je tady: http://www.ronpaulinstitute.org/archives/neocon-watch/2014/november/17/neds-regime-change-tsar-eyes-czech-republic/). Prosím, všimněte si, že originál tohoto článku vyšel v americkém konzervativním médiu, nikoliv například na Aeronetu nebo na Sputnik news.

Co se týče České televize, v této instituci převzali moc v televizním puči v roce 2001 havlistické, protizemanovské síly, tedy to, co dnes rozumíme pod pojmem „kavárna“. Tito lidé mají obsazená i další média, přesně podle neomarxistického plánu na mocenské ovládnutí médií a vzdělávacího systému. Takže oni neselhávají, oni prostě média považují za dobytý prostor, přesně podle bojové logiky.

Připomínka na události 17. listopadu, ať už jakkoliv, bude a s tím i bilance demokracie, naší cesty ke štěstí a prosperitě a úvahy, zda patříme na Západ, či na Východ. Úvahy, co v naší zemi děláme špatně či dobře. Povzneseme-li se nad „pěnu dní“, kterou jsme nyní čeřili, lze říci něco, co by u té příležitosti lidé určitě měli slyšet?

Lidé by si určitě měli uvědomit, že to nejhorší, co můžou udělat, je rezignovat na snahu o ovlivňování osudů naší země. Bohužel můžu dost často pozorovat ve svém okolí postoj typu „co my zmůžeme“ nebo „dejte mi pokoj s politikou, už jsem ze všeho unavený“ apod. To je samozřejmě největší chyba, kterou můžou lidé udělat. Je třeba, aby každý bojoval za svoji zemi tam, kde právě je, i kdyby to bylo jen v rodině šířením názorů, na internetu sdílením příspěvků, rozesíláním virálů, účastí na manifestacích, přednáškovou činností, všechno se počítá. Fotbalový zápas začíná prvním hvizdem rozhodčího a končí jeho posledním hvizdem. A mezitím se hraje.