Pane Holíku, vy jste vlastně prožil celkem 3 režimy. Co takhle krátké bilancování vašeho života. Jste nyní šťastný?
Jedete letos na zahraniční letní dovolenou?Anketa
Ale šťastný, to je trochu něco jiného. To byly vždycky asi jenom ty desítky vteřin nebo minut té euforie a toho enormního štěstí, když jsme vyhrávali všechny ty tituly a medaile, ale to samozřejmě pomine. To velké štěstí považuji spíše za vzácnou a krátkodobou záležitost.
Takže souhlasíte s tím, že trvale šťastný může být leda idiot – jak se kdysi nechal slyšet doktor Miroslav Plzák?
Smích… ano, ano, to je myslím úplně přesné, k tomu není co dodat.
Dětství jste prožil především v 50. letech. Jaké bylo?
Nádherné! Já na své dětství nedám dopustit. Pokud vezmeme tu materiální stránku, tak to bylo až tristní, my jsme neměli oproti dnešním dětem téměř nic, ale oproti nim jsme zase trávili celé dny venku a domů nás dokázala kromě přísné rodičovské metly zahnat jedině noc.
Váš největší úspěch?
Já jsem kluk z malého města, který se dostal do národního mužstva a viděl svět. To bych viděl jako ten svůj největší úspěch. Sportovní i životní. A řeknu vám, že možná nejvýš ze všeho pro mě stojí, když jsem jako malý s tím svým městečkem vyhrál dorostenecký přebor republiky. S městečkem, kde tehdy nebyla jediná umělá ledová plocha. Toho si cením minimálně stejně jako všech těch reprezentačních titulů.
Fotogalerie: - Mimořádná schůze
Jak se vám žije v tom dnešním světě plném nových technologií, ve světě, který je hodně odlišný od toho před 50 nebo 60 lety?
Zjišťuji, že jsem opravdu zoufale konzervativní a co se týká technologií, tak se považuji za téměř negramotného. Ale co mě strašně rozčiluje, to jsou všechny ty dnešní nesmysly, které slýchám o genderovém bezpráví, o rasismu, xenofobii, šovinismu, které končí bořením pomníků a ani tam zdaleka ne. A to vše k nám postupně přichází z Ameriky, ta exportuje do světa všechny tyhle pitomosti.
Opravdu to vidíte takto jednoznačně?
Vidím to tak, ale to není jen slepá rána od boku, kterou vypálil nějaký neználek. Na člověka, který prožil většinu života v komunismu, jsem se totiž do Ameriky měl možnost podívat s hokejem mnohokrát, prakticky každý rok, ostatně mám nebo měl jsem tam navíc i příbuzenstvo – dceru, zeťě, synovce atd. Brácha (vynikající československý hokejista Jaroslav Holík) tam často létal a pobýval tam ještě, když mohl, u syna (Robert Bobby Holík – československý reprezentant, který později přijal americký pas).
Amerika, to je tedy země, kde bych já osobně žít rozhodně nechtěl. V současné době je dle mého soudu na nejlepší cestě k další občanské válce. A to si vzpomínám, že jsem jako kluk Ameriku obdivoval, když jsem tam v 18 letech poprvé letěl. Ale není to nic pro mě.
Pane Holíku, stýská se vám po komunismu?
Ale ne! Tak to zase ne. Já mám kamaráda, se kterým se často dohadujeme, protože on říká přesně to, co papouškují někteří další lidé – že za komunismu bylo líp. A přitom je to člověk, kterému se nevede zle, po revoluci byl členem ODS, dlouho podnikal, prostě využíval všechny ty věci, které tahle doba nabízí.
Já si nemyslím, že bylo za komunismu lépe. Ale také na druhé straně neříkám, že bylo tak zle! Vždyť za toho minulého režimu se spousta věcí vybudovala, lidi žili svoje životy, pracovali, byli šťastní, milovali se, měli nové potomky, vychovávali je. To není žádná nostalgie nebo jen nějaký vzpomínkový optimismus.
Já tím jen říkám to, že nelze šmahem všechno, co tu 40 let nějak fungovalo, zavrhnout, i když tím zároveň nepopírám, že se zde dělo množství křivd a že se i vraždilo ve jménu té propagandy a jejích přívrženců. To je všechno pravda. Komunismus proto v žádném případě ideální nebyl, to si nemusíme namlouvat. Ale nebyla to zase rozhodně doba takového bohapustého zmaru, jak se to teď často a s oblibou prezentuje.
Když se dnes řekne komunista, je to v podstatě na stejné úrovni, jako když řeknete fašista. A to prostě není pravda, s tím já souhlasit nemůžu. A věřte mi, snažím se to vidět zcela racionálně, pragmaticky a co nejobjektivněji to jenom jde. Tu dobu jsem přece zažil. Jsem sice starý, ale nejsem senilní.
Pane Holíku, pojďme alespoň krátce k už rok a půl aktuálnímu tématu covidu, který vás zastihl už v poměrně pokročilém věku. Patříte do oné ohrožené skupiny seniorů, jste tedy očkován, předpokládám…
Předpokládáte správně, jsem očkován, manželka také. A musím říct, že ta omezení s tím vším spojená beru zkrátka jako nutnost. Jednou tady ta věc je a my se zkrátka musíme podle toho naučit žít a být pokud možno disciplinovaní a zodpovědní.
Během příštího týdne by měl do schránek českých domácností dorazit dopis od zdravotních pojišťoven. Budou v něm žádat Čechy, aby se vypravili pro vakcínu. Dopisy budou posílány všem bez rozlišení, zda už lidé v domácnosti očkováni byli, či ne. Pro ty již naočkované bude dopis obsahovat pasáž s poděkováním za zodpovědné rozhodnutí. Jak se díváte na tuto snahu dokončit úspěšně vakcinaci?
Upřímně řečeno, já se jen nestačím divit, kolik je v tomhle národě blbců! To by člověk nevěřil. Já osobně absolutně nerozumím všem těm chronickým odmítačům vakcinace. Ty důvody, jako moje svoboda a moje práva…, to v tomto případě neberu. Já bych to dal zkrátka lidem za povinnost. Když se člověk neočkuje a nechce se nechat očkovat, je to jeho věc, ale jenom do té doby, než tím začne ohrožovat ostatní. A to je tento případ, protože jde přece o infekční onemocnění! Já to vnímám takto, taky jsem z generace, kterou očkování zachránilo před záškrtem, neštovicemi, černým kašlem atd. Tady bych žádnou demokracii nepřipouštěl.
Fotogalerie: - Podpora občanských svobod
Blíží se parlamentní volby v Česku. Půjdete volit, pane Holíku?
Jistě, stejně jako při všech předešlých volbách.
A zcela indiskrétní otázka závěrem – koho budete volit – už to víte?
Já to trošku obrátím a řeknu vám, koho rozhodně volit nebudu. Ty dvě poslepované koalice, které se daly dohromady jenom proto, aby konečně uhnaly Babiše. Víte, jak to na mě působí? Jako když se na ledě pere jeden se dvěma nebo třemi zbabělci, kteří jdou na něj společně, protože moc dobře ví, že každý sám by neměl šanci a nikdy by ho nepřepral!
Rozhovor vedl Tomáš Procházka
Psali jsme:
autor: .
