"Lůza, špína, nenechám zčernat Evropu," chrlil vyloučený lidovec Kalenda. A toto nám o něm řekl politik, který ho dobře zná

Bývalý liberecký předseda městské organizace KDU-ČSL Daniel Kalenda se nechvalně proslavil svými názory na 71 mrtvých běženců, kteří se udusili v kamionu. Prohlásil, že mu jich není vůbec líto a že jsou "lůza" a "špína". Jak se může takovýhle člověk vůbec ocitnout u lidovců?

Daniel Kalenda vstoupil do KDU-ČSL někdy před šesti sedmi lety. Měl lidoveckou rodinnou historii, jeho dědeček byl na Rychnovsku tajemníkem lidové strany a měl asi pocitově nejblíže ke KDU-ČSL. Zhruba před tři čtvrtě rokem jsem začal vnímat výrazněji jeho odlišné názory na menšiny a na uprchlíky. Mám pocit, že to gradovalo. A jak se mohl stát členem KDU-ČSL? Nelustrujeme, koho přijímáme. Ten člověk podepisuje, což máme ve stanovách, že neporušuje lustrační zákon. Jinak demokratická strana dává poměrně velký prostor lidem, kteří do ní chtějí vstoupit, aby tam něco dělali. V Liberci nás lidovců není mnoho, takže takový člověk potom má možnost být i viditelnější, pokud sám nabídne svůj čas. Musím doplnit, že především v době, kdy KDU-ČSL nebyla příliš v kurzu, pro lidovou stranu pracoval hodně.

Moje otázka vychází i z toho, že lidovci jsou většinou lidé věřící. A u nich bych předpokládal něco jako pomáhej bližnímu svému. I proto mě šokovalo, že podobné názory má někdo od lidovců...

KDU-ČSL není stranou jen pro věřící lidi či praktikující křesťany. Tím on pokud vím není. Profesně je historikem a průvodcem, nedávno získal titul bakalář. Je také člověkem, který dokáže pomoci. Nezištně pomáhá například na kulturních památkách. Vnímám tuto událost jako velice nešťastnou. Tím, že jsem Daniela znal poměrně dlouho, je mi líto, že se dostal do takovéto pozice. Na druhou stranu jsem ho v posledním půlroce několikrát upozornil, že jeho výroky dle mého nejsou v pořádku a neslučují se s naším programem. Vybavuji si jeho jednu reakci, kdy říkal, že byl pokárán za svoje výroky, což mu ukazuje, že je na správné cestě a je potřeba přitvrdit. No a přitvrdil tak, že to překročilo veškerou míru slušnosti a lidskosti.

KDU-ČSL Kalendu vyloučilo, to asi nešlo jinak…

Šlo by to jinak. Mohl vystoupit, což bychom kvitovali. Ale k tomu se evidentně neměl.

Po svém vyloučení údajně prohlásil, že se cítí jako novodobý Jan Hus. Z toho je vidět, že vůbec nic nepochopil, a že projevil naprostou neúctu k lidským životům...

Tvrdí, že to možná napsal špatnou formou, ale obsah je v podstatě v pořádku. Aspoň tak chápu jeho následné vyjádření. Což je možná ještě horší.

Česko není hlavním cílem současné imigrační vlny. Přesto se migrantů bojíme snad nejvíce z celé Evropské unie. Čím to je?

Člověk se nejvíce bojí toho, co nezná, s čím se nesetkal. A zároveň mají lidé tendenci, když se u nich objeví nějaký problém, říci, že za něj může někdo jiný. A poukázat na někoho, kdo za jejich problémy může. Obecně určitě v některých oblastech České republiky není jednoduché vyžít s některými menšinami. Ale ten strach je tam podle mě také o něco větší, než je to racio. Ještě se k tomu přidává něco, co se mi nikdy nelíbilo, a to je kolektivní vina. Vždycky můžu odsoudit konkrétní čin konkrétního člověka, maximálně party. Nikdy ale člověka nemohu odsoudit jen proto, že patří k nějakému národu či etniku. I menší skupina, která je hlasitější, je více slyšet a je vnímána výrazněji. A je podvědomě chápána jako větší. Pokud je ve společnosti nějaké etnikum, které je hlasitější, než je běžné, což u nás v Čechách je, ruší. Kdyby se takto chovali v Itálii, tak si tam toho nevšimnou. Protože je tam jiný naturel a je běžné, že lidi na ulici křičí.

Anebo v Británii, kam jich hodně odešlo...

V těchto státech jsou zvyklí, že je tam lidí s odlišnou barvou pleti tolik, že vedle černocha vypadá Rom výrazněji více jako původní obyvatel Evropy než člověk, který má kořeny v Africe. Takže na sebe tolik neupozorňuje, už jenom tím, jak vypadá. Velkou roli ve strachu hrají i média, především bulvární, také internet, sociální sítě, které hodně ukazují ty negativní věci. Pak je to dáno částečně politickou reprezentací, která neřekla včas, že situaci řeší a jak. No, a pak tu máme naši hlavu státu, která se k tomuto problému staví úplně jinak než třeba prezident Slovenska. Je to kombinace, mix těchto faktorů. Neříkám, že lidé nemají právo mít strach. Je ale otázka, jak se k tomu postaví představitelé státu a co jim nabídnou jako řešení. Možná by bylo dobré informovat, jak se v táborech s běženci jedná. Jsou několik měsíců na cestě někam do neznáma, což je určitě strašně psychicky náročné. Dostanou se blízko svého vysněného cíle, a tady je zavřou. Nevím, jestli je jim dostatečně vysvětleno, že je to dočasné řešení, například proto, že je třeba ověřit totožnost, chceme zjistit pohnutky, proč sem přichází a že s nimi bude nakládáno takhle a takhle a jak dlouho to bude trvat. Nevíme, jestli se jim to takto říká. Možná, že ano. Zároveň vůbec nevíme, jak to v táborech probíhá. Potřebovali bychom více informací, abychom si ten obrázek mohli udělat. Což je i role médií.

Dokážu pochopit minimálně to, že když běženci putují tisíce kilometrů, aby se dostali do Německa, a zadrží je u nás pár kilometrů od něj a zavřou někde v Bělé, že se jim to asi nelíbí. Neměli bychom je tedy raději do toho Německa pustit? A až tam ať se řeší, jestli na azyl mají nárok, či nikoliv?

Neznám přesně všechny mezinárodní úmluvy. Člověk by, myslím, měl požádat o azyl v té zemi Evropské unie, do které poprvé vstoupí. Vrátím se ale o třicet let a více zpátky, kdy lidé emigrovali od nás. Západ vnímal východní blok většinově jen jako Sovětský svaz a Jugoslávii. Běžní lidé neznali žádnou jinou zemi. Proto chápu, že ve vzdálených zemích na východě, je to podobné. Pokud se rodina nebo dokonce vesnice složí a pošle svého člena do Evropy, tak mu řeknou: pojedeš do Německa, Anglie nebo Francie. Protože to jsou velké státy, které znají. A možná si nedokážou představit, že vedle toho existují menší země, kde by také mohli žít. To znamená, oni se na cestu vydávají s tím, že jdou do některé z těchto velkých zemí. Část migrantů v nich má navíc třeba vzdálené příbuzné. Je pochopitelné, že když jsem daleko od domova, jsem někde cizí, mám spoustu otázek a obav, tak chci být tam, kde žije můj bratranec, který mluví stejným jazykem, a můžu si s ním o tom popovídat. I v Liberci vím o několika Syřanech, oba známe Ibiho, tak si dovedu představit, že kdyby se nějaký jeho příbuzný vydal do Evropy, že půjde možná i do Liberce, protože tady někoho má. Je ale fakt, že příbuzné mají imigranti hlavně v těch výše zmiňovaných velkých zemích.

Když jsme zmínili Ibiho, jeho rodné město je teď v držení teroristů z Islámského státu a několik jeho příbuzných už přišlo o život. Říkal mi, že jeden jeho bratr je v uprchlickém táboře v Rakousku. A tam přišli Syřané za starostou, že jsou tady a nabízejí mu své služby, jestli potřebuje něco uklidit a podobně. Stejně se zachovali i jinde, což jsem se nikde nedočetl...

Přesně tak a je to škoda. Ještě mě napadla jedna věc. Miloš Krčmář, který je předsedou okresní organizace KDU-ČSL, má sestřenici, která žila 25 let v Sýrii. Před rokem a půl odtud utíkali. Vzhledem k tomu, že ona a její děti měly dvojí občanství, neměla problém se sem s nimi vrátit. Její manžel však měl poměrně velké potíže se nastěhovat do Čech. A to byl otec a manžel českých občanů.

Když už mluvíme o Sýrii, kde je krvavá občanská válka, významnou část území kontroluje Islámský stát. Střílí se tu, vraždí. Utíkají odsud i třeba lékaři, profesoři. Nemají smůlu, že je teď tak obrovská imigrační vlna, i když za normálních okolností by měli na azyl nárok?

Určitě mají. A schopné lidi tady potřebujeme. Velkým mementem je období druhé světové války, kdy se stalo, že byli vraceni židovští emigranti, kteří pak zahynuli v koncentračních táborech. Po válce se země světa dohodly, že uprchlíkům ze zemí, kde je genocida či válka, je potřeba pomoci a udělit jim politický azyl. To mi přijde jako jediné správné. Co má dělat mladý člověk na území, které ovládá Islámský stát. Má možnost za ně bojovat nebo se nechat popravit. Nemůže si vybrat, že válčit nebude. Slýchám otázky, proč je tu tolik mladých mužů. Mladý muž je ten, kdo by do té války musel jít, a zároveň je u něj největší pravděpodobnost, že cestu přežije a pak to rodině vrátí. Protože ta se na něj složila. Slýchám i jak je možné, že ti lidé mají super oblečení a dobré mobily. Ale to je jedna z těch neznalostí. Svět se globalizoval. I v těchto zemích mají mobily. Když jsem před pár lety pomáhal s organizací Hand for Help na Haiti po zemětřesení, tak to byla země, která patří mezi tři nejchudší na světě. I tam byla mobilní síť, internet a několik mobilních operátorů.

Nemluvě o tom, že teď jsme mluvili o opravdových uprchlících před válkou a u nich přeci není vůbec důležité, jestli jsou bohatí, nebo chudí. Tím se ale dostáváme k těm takzvaným ekonomickým uprchlíkům, kterých je nejspíše většina. Co s nimi?

Postoj KDU-ČSL je jednoznačný, ekonomičtí uprchlíci by se měli vracet zpátky do zemí, odkud pocházejí. Což uznávám a podporuji. Pro někoho je vzorem Austrálie, která ekonomické imigranty prakticky nepřijímá s výjimkou kvalifikovaných pracovníků, které potřebuje, čemuž rozumím. Osobně bych ale byl ochoten hledat nějakou hranici, jak je to u těch lidí doma. Když ten člověk řekne, byl jsem perzekuovaný, v té oblasti, kde žiji, bylo zabito tolik a tolik lidí, bude se těžko dokazovat, jestli lže, či nikoliv. Je možné, že v některých případech vylijeme s vaničkou i dítě, protože v celé Africe je pořád nějaký spor. Za posledních dvacet let je v Africe jen pár ostrůvků, kde neproběhla občanská válka nebo válečný konflikt. Z hlediska našeho evropského prostoru je pochopitelné, že je třeba chránit naši civilizaci a lidi tady. Z humanistického pohledu, který je ve mně, zaznívá otázka, jestli bychom neměli těmto lidem pomoci. Možná především tam, kde žijí, odkud pocházejí. To je řešení dlouhodobé, asi i dost drahé. Ale z hlediska ochrany našeho prostoru asi jediné možné.

V té souvislosti mě napadlo, že ač mají Češi strach z imigrační vlny, až tak strašní zase nejsou. Podle srpnového průzkumu agentury Focus je pro pomoc uprchlíkům 7 z 10 Čechů. Nicméně většinou by pomoc směřovali mimo české území...

Češi si někdy zbytečně nasazují psí hlavu. Z průzkumů vyplývá, že jsou poměrně štědří dárci. Nedělejme ze sebe zbytečně obludy. Češi jsou citliví a jsou ochotni pomoci. Zažil jsem to několikrát při různých humanitárních akcích v zahraničí i tady při povodních.

Vy jste pracoval v humanitární organizaci Hand for Help. Už jste říkal o Haiti, tam jste tuším stavěli a provozovali nemocnici?

Když jsem tu působil, směřovala v té chvíli pomoc na Haiti po velké katastrofě, která tam nastala. Předtím Hand for Help byla v Gruzii, na Srí Lance, v Afghánistánu i jinde. Vždycky po nějaké živelné katastrofě. Po úvodní pomoci tam stavěli mobilní nemocnici, kterou chvíli provozovali a pak ji předali místním. Byla postavena za relativně malé peníze. A i teď, kdy se stále častěji objevují nenávistné projevy, jsou lidé, kteří by rádi pomohli. V Liberci třeba skupina lidí, kteří od 7. do 13. září ve spolupráci s katolickými farnostmi pořádají sbírku především šatstva pro nejbližší uprchlický tábor v Bělé.

Blížíme se k závěru. Chtěl byste ještě něco podotknout?

Ano. V internetových diskuzích se setkávám s tím, že mi lidé říkají: „No, když jste tak humánní a chcete jim pomoci, tak si je vezměte domů.“ Na rovinu tedy říkám, pokud by bylo potřeba, do našeho domečku by se nějaká rodina vešla. Kdyby měli zájem a chtěli tady zůstat, jsme schopni jim tímto způsobem pomoci.