„Naši mladí na krizi teprve čekají.” Keller už ví: Velká města, venkov, bohatí, chudí. Kdo bude platit

04.06.2020 4:44

HŮŘ UŽ BYLO? „Jisté je jen to, že se zvýší existující rozdíly ve společnosti.“ Známý sociolog, bývalý europoslanec profesor Jan Keller hodnotí situaci v době ústupu epidemie koronaviru. „Naši mladí na svou první skutečnou krizi teprve čekají. Také je ovšem postihne selektivně a postihne je v různých ohledech,“ dodává. Společnost je podle něj otřesena a ochromena jenom v té míře, v jaké zůstává omezen provoz pohostinství a restaurací. „Já jsem si zprvu do hospody nosil posuvný metr, ale od třetího piva už stejně nikdo tu předepsanou vzdálenost nedodržuje a můžete na to upozorňovat v jednom kuse,“ podotýká.

„Naši mladí na krizi teprve čekají.” Keller už ví: Velká města, venkov, bohatí, chudí. Kdo bude platit
Foto: Hans Štembera
Popisek: Jan Keller
reklama

Když jste v Ostravě představoval svou knihu Společnost věčného mládí, říkal jste, že „v 60. letech to, že spadne mezi bezdomovce, si připouštělo 15 procent lidí, dnes si to připouštějí tři čtvrtiny Francouzů“. Také jste zmiňoval, že jsme dohnali Západ v tom, že se učíme žít na pár metrech čtverečních. Jak předpokládáte, že se sociální situace změní v ekonomické krizi, která přichází?

To, že výrazně vzrostl počet lidí, kteří nevylučují, že skončí jako bezdomovci, neznamená, že významně vzroste počet bezdomovců. Je to jen indikátor toho, že poměrně prudce narůstá pocit nejistoty. Dnes není schopen nikdo odhadnout, jak se sociální situace pro koho s příchodem další krize vyvine. Jisté je jen to, že se zvýší existující rozdíly ve společnosti. Těch, kdo i z krizí profitují, bývá vždy mnohem méně, než těch, kdo na nich prodělávají. Zvýší se tedy míra nerovnosti.

Anketa

Hrozí v Evropě podobné nepokoje jako v USA?

89%
11%
hlasovalo: 9668 lidí


Mimochodem, v knize máte kapitolu s názvem Jak být šťasten v době krize. To by se teď mohlo hodit. Píšete, jak v roce 2008 využil hospodářských problémů David Cameron a po drastických škrtech začal sledovat indikátor štěstí ve společnosti, protože peníze nejsou tak důležité jako radost v srdci. Sleduje se vlastně v Evropě nějak komplexně štěstí? Myslíte si, že s tím někdo přijde? Možná že právě taková brožura s grafy v EU chybí…

Nepátral jsem po tom, jestli mají třeba v Evropské komisi zvláštní úřad pro sledování míry štěstí. V Evropském parlamentu během mého působení žádný výbor pro měření štěstí neexistoval. Tam by to bylo ale zbytečné, málokde jinde najdete tolik šťastných, usměvavých a spokojených lidí jako v evropských institucích. Ke štěstí stačí někdy i málo. Britové byli šťastní, že odcházejí, ostatní byli šťastní, že zůstávají.

Bez ohledu na statistiky, pravdou je, že nejen u starších lidí, ale také u části mladé generace se šíří názor, že budoucnost je černá a „dobře už bylo“. Často ani nežertují. Jsou důvody k takovému pesimismu? Sledujete podobné názory u svých studentů? 

Naši absolventi pracují s nezaměstnanými, s předluženými, s lidmi propuštěnými z vězení, s dětmi z rozbitých rodin, s lidmi staršími a nemocnými, s bezdomovci. Přesto nebývají nijak zvlášť pesimističtí. Myslím, že mnohem více pesimistů se dá najít v oborech, jejichž absolventi tak úplně přesně nevědí, s čím pracují, a zda vůbec.

Už v minulých měsících, zejména v souvislosti s protesty mládeže proti klimatické změně, jsme slýchali názor, že dnešní mladí, generace „mileniálů“, jsou ztracená generace, nebo první generace, která se bude mít hůře než jejich rodiče. Není tento názor trochu přehnaný v situaci, kdy současní mladí vyrůstali v hospodářském růstu? Mimochodem, i hospodářská krize po roce 2008 odezněla během dvou let, a vlastně nebyla až tak moc dramatická…

Hospodářská krize se mnohem více dotkla mladých ve Španělsku, v Itálii i ve Francii než u nás. Naši mladí na svou první skutečnou krizi teprve čekají. Také je ovšem postihne selektivně a postihne je v různých ohledech.

Ti ve velkých městech budou mít potíže se zaplacením bydlení, ti v menších městech a na venkově s tím, aby sehnali práci. Bude se po nich po všech přitom vyžadovat, aby ve stále konkurenčnějším prostředí bojovali o své místo ve společnosti. Ti, kteří uspějí, nebudou příliš solidární se svými vrstevníky. A ti, kteří neuspějí, budou hledat nějaké viníky, které za svůj neúspěch učiní zodpovědnými.

Vždycky to tak fungovalo. Není důvod, aby to v epoše pravdy a lásky fungovalo jinak.



V jednom z rozhovorů pro PL jste uvedl: „Bohatí investoři jsou odměněni za to, že získali často směšně lacino naše firmy a obsadili naše trhy, běžný daňový poplatník na Západě nese náklady na buzení zdání celoevropské solidarity.“ Jsme v situaci, kdy státy prostě nebudou mít peníze, myslíte si, že se v této věci něco změní, až odezní epidemie koronaviru?

To, že solidaritu mají zajišťovat ti, kdo z poměrů těží jen málo, je smutnou pravdou, kterou žádná epidemie nezmění. A pokud ano, tak jedině k horšímu. Mocenská elita toho využívá k rozdělování zbytku společnosti. V podstatě to funguje tak, že ti, kteří jsou na tom jen mírně lépe než ostatní, mají doplácet na ty, kteří jsou na tom nejhůře. Proto ti mírně nadprůměrní nemají rádi ty úplně dole, to vše k velké radosti a pobavení těch úplně nahoře.

Budou vůči krizi odolnější ti, kteří ještě pamatují 70. a 80. léta? Anebo 90. léta, kdy se mnohým také nevedlo dobře? Anebo už společnost zapomněla? 

Ti, kteří pamatují 70. a 80. léta, tvoří sice silné věkové ročníky, ale z velké části jsou už v penzijním věku, takže jejich příjmy a často i zdravotní stav jim na odolnosti příliš nepřidávají. Nějakou zvláštní imunitu vůči dopadům krize jim jejich životní zkušenost rozhodně nezaručuje.

Anketa

Existuje v České republice rasová či národnostní diskriminace?

11%
89%
hlasovalo: 6615 lidí


75 let v Evropě nemáme osobní zkušenost s válkou. Jak s válečným nedostatkem, tak s holokaustem. To znamená, že mladá generace už nemá ani rodiče a prarodiče, kteří by válku pamatovali a vyprávěli o ní. Jak by se naši předkové z doby před 70 lety asi dívali na naši současnou situaci?

Obávám se, že to už se nikdy nedozvíme. Ale možná je to tak lepší. Aspoň můžeme mít o sobě nějaké iluze.

Jak by se společnost měla „semknout“ či přeorganizovat, třeba i s pomocí vlády a státu, aby vše přestála? Nemluvme jen o ekonomice, ale i o mezilidských vztazích. Říká se, že proti sobě stojí mladí a staří, město a venkov, manuálně pracující a ti ostatní...

Společnost se nesemkne. Ono semknutá společnost taky nevěstí nic dobrého. Antropologicky je to tak zařízeno, že k semknutí potřebují lidé mít nepřítele, a pokud ho zrovna nemají, vyrobí si ho v podobě takzvaného obětního beránka. Nic nedokáže semknout tak spolehlivě jako sdílená nenávist. Takže pokud nejsme semknutí, já bych z toho tragédii nedělal. Aspoň nebude nikdo, kdo by tu naši semknutost odskákal.

Do jaké míry je nyní česká společnost „otřesena“ a „ochromena“ neviditelným nepřítelem, virem?

Společnost je otřesena a ochromena jenom v té míře, v jaké zůstává omezen provoz pohostinství a restaurací. Stačí otevřít zahrádky a ochromení očividně polevuje. Já jsem si zprvu do hospody nosil posuvný metr, ale od třetího piva už stejně nikdo tu předepsanou vzdálenost nedodržuje a můžete na to upozorňovat v jednom kuse. Pak už je vám taková pomůcka dobrá jenom k tomu, abyste mohli odměřit metr piv.

V minulosti jsme se připravovali na různé druhy krizí. Na krize migrační, na ohrožení terorismem, na ohrožení ze strany Ruska... Které „přípravy na krize“ byly zbytečné a jen plýtváním silami? Které se nám naopak vrátí?

U těch krizí je nepříjemné, že se vždycky připravujete na jinou než na tu, která potom přijde. Nemám tolik fantazie, abych předpověděl, která bude ta příští a ze které světové strany přijde tentokrát.

Hodně se také hovoří o „potravinové soběstačnosti“ a o tom, že svět zavřených hranic za koronakrize ukázal rizika spoléhání se na dovoz. Souhlasíte s tím, že bychom měli usilovat o „potravinovou soběstačnost“ v co největší míře i za cenu, že se to podepíše na ceně produkce, jak upozorňují odpůrci této vize?

Na ceně potravin se to podepíše jenom proto, že je v nich ukryta spousta dotací a nezapočítávají se do nich určité negativní externality.

Už asi před třiceti lety spočetla jedena badatelka výzkumného institutu ve Wuppertalu, že jahodový jogurt při svém zhotovování najezdí několik tisíc kilometrů. Mléko je z Polska, jahody ze Španělska, kelímek se vyrábí v Rakousku, ale víčko se potiskuje kdesi v Belgii, pak se to kompletuje... – a výsledná cena je nižší, než když máte mléko a jahody ze statku kousek od Wuppertalu. Jakmile se všechny nezapočtené náklady a externality do ceny jogurtu zahrnou, selský mozek říká, že ten vyrobený blíže bude lacinější.

Potravinová soběstačnost se nám bude náramně hodit, až se ceny přestanou švindlovat.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

reklama
autor: Daniela Černá
reklama


Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Dva tisíce stran kompromateriálu? Na pozadí vlakového neštěstí probíhá na Drážní inspekci ohavný boj. Peníze, vliv i registrovaný vztah dvou mužů

4:44 Dva tisíce stran kompromateriálu? Na pozadí vlakového neštěstí probíhá na Drážní inspekci ohavný boj. Peníze, vliv i registrovaný vztah dvou mužů

ParlamentníListy.cz před několika dny dostaly informace od Jindřicha Berounského ze Svazu Odborářů S…