Inaugurační projev prezidenta Zemana opět vyvolal bouřlivé diskuse. Jak vy jeho projev hodnotíte?
Já jsem z něj četl jen úryvky, neslyšel jsem ho. Ale mám pocit, že tam v podstatě neřekl nic, co by neuvedl kdykoliv jindy. Takovou tu kritiku České televize, médií, Bakalových médií atd. Na to má jako politik právo. Ale nejsem si jistý, jestli právě inaugurační projev je vhodná příležitost, kdy tyto věci pronést. Takže se nedivím, že se mohl někdo urazit. I když na druhou stranu si myslím, že to někteří ti hoši z topky trošku svým odchodem přehnali. A Mirka z Vysočiny, paní Němcová, je známá, že se tváří jako svědomí národa. Což rozhodně není.
Jak říkáte, mnohým vadily právě ty útoky na některá média. Vy sám jste dlouhá léta pracoval jako novinář. Jak vidíte to, co se už řadu let děje mezi některými novináři a hlavou státu?
Já jsem o tom už několikrát mluvil. Miloš (já mohu říkat Miloš, protože jsme dlouhá léta byli kamarádi) je trošičku zahořklý, a to z několika důvodů. On si na to trošku zadělal sám. Z počátku těch devadesátých let, ještě ve Federálním shromáždění, byl obdivován pro své bonmoty, pro svůj rozsah vědomostí. Ale pak se stal předsedou sociální demokracie a měl nějaké útoky na protivníky, respektive na vládnoucí ODS. A to se médiím stranícím miláčku Klausovi (tehdy byl Klaus za miláčka národa považován) hrubě nelíbilo. Pak to byly také takové nějaké ty osobní střety atd. Miloš je prostě svůj, to trošku vyplývá z jeho povahy. Ostatně ale on ty konflikty s novináři měl kdejaký náš politik. Když se podíváme do minulosti, tak například ani Eduard Beneš nevycházel s novináři právě nejlépe.
A nemáte pocit, že si Miloš Zeman některé ty konflikty s novináři tak trochu i „užívá“?
Samozřejmě, on si na to zadělává. Je to dané trošku i jeho zvláštní povahou. Do té jsem měl možnost nahlédnout. Jeho povaha je daná i tím, že byl vychováván jen maminkou. Otec od nich odešel. Maminka byla přísná učitelka, která ho velmi tvrdě vedla. On byl jako malý na různé sporty a řemeslo spíš nemehlo. Pak studoval na střední ekonomické škole, protože jinam ho z kádrových důvodů nevzali. A tam byl zase ve třídě se samými děvčaty. Měl trošku problémy s komunikací. On mi sám přiznal, že mu dělalo problémy se rozmluvit. Zvládl to ale nakonec kupodivu hodně úspěšně. Jak víme, dokáže hovořit spatra, plynně, o čemkoliv.
Vy říkáte, že už se znáte řadu let, dokonce jste spolu psali i knihu. Jak se podle vás za ty poslední roky změnil? Někteří jeho bývalí příznivci mluví o tom, že mu v předešlých volbách před pěti lety dali svůj hlas, ale pak že je zklamal. Že už to prý není „ten Zeman“, co býval…
Já si myslím, že neměl teď už vůbec kandidovat. Předpokládal jsem, že to vezme jen na jedno volební období. Že prostě dosáhl vrcholu a teď bude odpočívat v gumovém člunu na rybníce na Vysočině. Ale myslím, že ho okolí „přemluvilo“. On má totiž takový zvláštní „dar“ v tom praktickém všedním životě. Nemá nějakou potřebu majetku, peněz… A zároveň neumí takové ty intriky a kulišárny, bez kterých se politici neobejdou. Proto se v jeho blízkosti objevili nedávno zesnulý Mirek Šlouf nebo pan Mynář, který mu dělá kancléře. To jsou lidé v podstatě podezřelí, takoví trochu společenští „šíbři“, kteří by sami do té politiky jít nemohli, protože mají sami trošku máslo na hlavě. Ale Milošovi se hodí, že mu plní věci, na které on nestačí nebo které dělat nechce. Proto se pak stane, že se obklopí takovými těmi různými podnikateli napojenými na Rusko, na byznys s Ruskem.
Výsledky voleb byly opravdu těsné. Čím podle vás nakonec zvítězil nad Jiřím Drahošem? Ještě týden před druhým kolem Jiří Drahoš lehce vedl...
Jednak ty průzkumy veřejného mínění jsou nespolehlivé. Já těm agenturám nechci sahat do svědomí. Ale prostě ty průzkumy se dělají takříkajíc na zakázku. A ten, kdo si něco nechá dělat na zakázku, chce také výsledek na zakázku. A druhá věc, že prostě ti lidé, kteří Milošovi fandí, pochopili to nebezpečí, které mu ze strany pana profesora Drahoše hrozilo. A tak se honem pochlapili a šli k volbám. Navíc podle mne profesor Drahoš je slušný člověk, vzdělaný, ale měl by asi zůstat u chemie. Prostě ta politika pro něj není. Myslím si, že prezident by měl vyjít z řad politiků. Já si mohu vážit všech těch pánů, kteří kandidovali. Jsou to jistě muži úctyhodní, ale byl to tak trochu jejich omyl. To je, jako kdyby si zahráli ruletu. Buď to vyjde, nebo nevyjde. Někdo je šikovnější, obratnější… Pan Horáček měl třeba úžasné to heslo o hrdém národě, hrdý lid… Další z těch kandidátů zase třeba dobře vypadá, dobře působí na veřejnost. Ale nejsou to lidé do této funkce. To je něco podobného jako na Slovensku pan prezident Kiska. Tam si také mysleli, že když se sáhne vedle politiků, že to něco napraví. A dnes vidíme, že tam ten pan Kiska, sice možná v dobré vůli, ale zakládá na pořádný malér.
Psali jsme:
A když jste zmínil Slovensko, co říkáte na vraždu slovenského novináře a jeho přítelkyně? Co to vlastně svědčí o dnešním světě a o dnešním Slovensku?
Já si myslím, že o Slovensku to nesvědčí vůbec nic. My nevíme, kdo je pachatelem té vraždy, proč byl ten mládenec s tou dívkou zabit. Oni vůbec nemuseli být zabiti kvůli nějakým novinovým článkům. To je věc vyšetřování. Mohlo to být z úplně jiných důvodů. Ale prostě někomu se to hodí, aby vykřikoval – ano u nás jsou novináři vražděni. Jeden novinář byl zabit. Ten vrah s tím dotyčným, s tím novinářem, zřejmě vypil kafe a pak ho zastřelil. Všechno je to v šetření. Ale vůbec za tím nemusejí být žádná italská mafie nebo nějaké ty bizarní spiklenecké kruhy. To jsou všechno spekulace. Navíc ten mládenec, ten novinář, nebyl investigativec. Jeden jeho šéfredaktor říkal, že byl spíš analytik. Že shromažďoval informace z otevřených zdrojů. Tak proboha, proč by někdo takového člověka zabíjel? Jistě, mohl se zabývat choulostivými tématy, ale někdo jiný je musel vyšťourat. A ten by se spíše tedy mohl stát obětí vraždy. Ale ten chlapec nebyl investigativec. To je hluboký omyl. Ale hodí se to, říkat – investigativní novinář je najednou zabit, podívejte se, na tom Slovensku to spěje od deseti k pěti... A Fico má krvavé ruce… Já nechci Ficovi sahat do svědomí. Mě už zaráží jen to, jak se v jeho blízkosti jako poradkyně objevuje ta třicetiletá krasavice, která předtím působila jako fotomodelka nebo něco takového. To je trošičku zvláštní. Já bych si řekl, co může takové děvče radit premiérovi? Ale budiž, to je jeho právo. Svědčí to o tom, že kolem něj není všechno v pořádku. Ale to je asi tak všechno.
Nejen na Slovensku, ale i u nás lidé vyšli do ulic. U nás to v těchto týdnech vlastně, dá se říci, odstartovalo zvolení Zdeňka Ondráčka do čela komise GIBS.
Tak u pana Ondráčka, to je také trochu otázka jeho postoje. On mohl říci – pardon, byl jsem mladý blbec. Nebo ho vůbec ta partaj neměla pouštět někam na kandidátku a cpát ho do poslanecké funkce. Pak se nemohou divit. Lidé jsou na tyto věci choulostiví. Projde „estébák“ jako premiér, protože to je takové nejisté. On pan Babiš působil v zahraničním obchodě, a aby mohl vycestovat, tak musel leccos podepsat. Jestli někoho udával? To přece nevíme. Ale většina těchto lidí, kteří cestovali na kapitalistický Západ, byla někde zaháčkovaná. Já mohu říci příklad. Kolem roku 1990 se tehdy pan premiér Pithart naštval na novináře a zveřejnil, tuším v Občanském deníku, seznam novinářů – agentů Stb. Tři čtvrtě z nich byli sportovní redaktoři. Tak o čem to svědčí? Koho by ti sporťáci udávali? Oni, aby mohli vycestovat na nějaké to mistrovství světa nebo na olympiádu, no tak tehdy podepsali nějaký vázací akt. Aby je prostě mělo to ministerstvo vnitra nějak podchycené. Aby na ně mohlo tlačit. To bylo tak všechno.
A jinak, víte, mně opravdu vadí, jak se ten národ dělí na nějakou pražskou kavárnu a „podhradní putiku“. Ono je to trošku směšné, taková podivná hra. Zvlášť na venkově, tady na té samotě, jak žiji, mi to připadá divné. Když se někdo pohybuje v Praze v určitých kruzích, tak chápu, že může být jako dotčený. Ale když se člověk stýká se všemi „vrstvami“ obyvatel, tak pochopí opravdu určitou směšnost tohoto dělení a celých těch zuřivých bojovníků za pravdu a lásku.
A co si myslíte o tom, že jsou podle některých lidí ohroženy demokracie, svobodné podnikání, že se vracíme „zpátky“. A co říct na to, že je jednou z variant vlády vláda složená z ANO a ČSSD a s podporou komunistů?
No tak komunisti tady prostě jsou. Ta partaj zakázaná není. Já si o nich můžu myslet cokoliv, ale je to prostě tak. Ale není to žádné ohrožení demokracie. Ohrožení demokracie by bylo, kdyby nám třeba vzali volební právo, nebo začali nějak ve velkém cenzurovat média. Ale tohle žádné ohrožení demokracie opravdu není. To je jen politický handl, nic víc. Podívejte se, za první republiky o všem rozhodovala pětka těch nejsilnějších politických stran. Sešli se u Masaryka a tam si rozdali karty, jak co bude. Tohle ano, to bylo omezení demokracie. Sám Masaryk si představoval, že by po tom osmnáctém roce nějaký čas vládl diktátorsky, než národ „vyspěje“. To bylo ohrožení demokracie. A my dnes toho Masaryka velebíme jako velkého demokrata a humanistu. Člověk se musí trošku ohlédnout do historie. Já shodou okolností teď píšu knížku ke stému výročí vzniku Československa. A jak se tou historií probírám, zvlášť první republikou, připadají mi ty paralely na současnost velmi zvláštní. Třeba kandidaturu pana profesora Drahoše mi připomnělo, když agrárníci chtěli v 35. roce proti Benešovi nasadit profesora Bohumila Němce, což byl rostlinný fyziolog a botanik. Velmi uznávaný. On se na poslední chvíli kandidatury zřekl. Ale je to podobné, ta situace. Prostě sáhli po nějakém všeobecně známém, respektovaném člověku, aby dali najevo, že mají k Benešovi výhrady.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: David Hora
