Máte pomalu nepřeberné množství profesí souvisejících s uměleckou branží. Kterým se aktuálně nejvíce věnujete?
Souhlasíte s trvalým umístěním vojsk jiných členských států NATO na území ČR?Anketa
Není úplně obvyklé, aby se člověk živil improvizací. Jak jste se k ní vůbec dostal?
Na vejšce jsem se jí věnoval jako koníčku, kromě ní jsem dělal různé jiné práce. Na Technické fakultě Vysoké školy zemědělské jsem sice studoval dva magisterské a obory a doktoranturu, ale nikdy jsem to potom v praxi nepoužíval. Zjistil jsem totiž, že mě nejvíc baví školit a hrát, tedy věnovat se věcem, které momentálně dělám. Už na vejšce jsem šermoval, hrál loutkové divadlo a začal jsem tam i s improvizací. Můj brácha tenkrát chodil s Janou, teď už Pokornou. Viděl jsem její představení pod impro ligou, které mě nadchlo. Zjistil jsem, kde se to učí a začal trénovat. Později jsem se tomu začal věnovat třikrát týdně a pak už se to rozjelo. Když jsem objevil, že tahle věc existuje, tak mě to tímhle směrem nakoplo. A Jana, která to tak trochu způsobila, s námi v improvizacích pořád hraje.
Už jako malí jsme s bráchou byli pečení vaření na divadelních poutích na Střeleckém ostrově. Brácha byl divadelník od malička, ale mě herecké prostředí také vtáhlo.
Váš bratr Igor je už od roku 2013 členem Činohry Národního divadla, vy jste zase propadl kouzlu improvizace. Čím vás tak přitahuje?
Baví mě, že se při improvizaci člověk snaží být kreativní a něco vytvářet. Schopnost improvizovat se pokouším lidem předávat dál do jejich života. Nejenom v rámci divadla, impro je hlavně o tom soustředit se na okolí, být v přítomném okamžiku a v něm jednoduše reagovat, přijímat podněty, reagovat pozitivně a snažit se, aby situace, v nichž jsem, fungovaly. Pro mě jako improvizátora není cílem být za každou cenu ten nejzábavnější, ale přispívat k tomu, aby scéna pro diváka pracovala jako celek. Není to jenom o divadle nebo improvizaci jako takové, ale i o přemýšlení. Nejsme úplně zvyklí přemýšlet o druhém člověku, aby s námi fungoval dohromady. Improvizaci vnímám jako umění, ale v rámci přesahu do života. Není jenom na jevišti či v rychlých reakcích, ale je také způsobem myšlení, reagování a přijímání. Improvizace je zároveň i trochu meditace.
Psali jsme:
To všechno předvádíte v Impro Talk Show nazvané 321 Jedem! v Malostranské besedě nebo také v jedinečné divadelní improshow Just! Impro Show ve Švandově divadle. Pamatuji si, že v rozhovoru pro deník Aha! vás označili za mistra improvizátora. Považujete se za mistra a máte to i nějak stvrzené třeba na způsob mistrovských pásků v judu?
Pásek mám, ale z doby, kdy jsem dělal taekwondo a judo, z improvizace ne. Soutěže o mistra improvizace jsem se také zúčastnil a dostal se do finále. V kategorii, kterou jsme absolvovali na závěr, jsem se snažil, aby dávala smysl jako celek. Bylo to pro mě důležitější než být za každou cenu nejvtipnější. Takže kolegyně, která byla se mnou, vyhrála. Já jsem byl druhý, což mi nevadí. Mistrem jsem jen z toho pohledu, že improvizaci učím, ne tedy kvůli prvenství v soutěži, ale jako lektor, který učí žáky impro přijímat a používat v životě.
Když neučíte improvizaci jenom herce, jak pestrá profesně i věkově je vaše klientela?
Na kurzy, které vedu, chodí opravdu kdokoli. Nejmladším účastníkem byl patnáctiletý student umělecké školy a nejstarším šedesátiletá paní, překladatelka. Hodně ke mně chodí programátoři, od nichž by člověk ani nečekal, že je bude improvizační divadlo zajímat. A pak samozřejmě dělám školení improvizačních dovedností a komunikace a teambuildingy v různých firmách.
Sice jste muž mnoha uměleckých profesí, ale během dvou let s covidem jste příliš příležitostí uplatnit je neměl. Co z nich vám v té době zůstalo?
Z toho, co dělám, bylo omezené úplně všechno. Natáčelo se výrazně méně, kurzy jsem pořádat nemohl. To, že jsem měl jen minimální nebo žádné příjmy, jsem řešil mimo jiné i tak, že jsem utrácel mnohem méně peněz. Omezil jsem výdaje jen na pravidelné platby, jídla jsem si připravoval sám, což mi ušetřilo hodně. Když se člověk pohybuje v té mé branži, tak mnohem častěji chodí na jídlo do restaurací, ať už přes den, nebo si večer s kolegy jít sednout po představení. Stejně tak s kurzy. V úterý mám od dvou do pěti jeden, od šesti do devíti druhý. Mezitím si maximálně stihnu sníst nějaký banán, abych nebyl úplně hladový. A večer si pak jdeme sednout na večeři, protože tím pokračuje má komunikace s těmi lidmi. Neberu to tak, že kurz skončí přesně v devět a uvidíme se zas za týden, poznávání lidí je součástí mojí práce. Za jídla v hospodách či restauracích jsem tedy předtím utrácel dost. Dostal jsem covidové příspěvky,které částečně moje základní náklady pokryly.
Čím jste se tedy zabýval, když své běžné činnosti jste musel dát k ledu?
Přes známou jsem dostal kontakt na člověka, pro něhož jsem rozvážel respirátory. Tehdy byly respirátory předražené, byly i za tři stovky, on je měl za dvě stě, pořád byl cenově níž než ostatní. Když jsem mu vyprávěl zajímavé příběhy některých lidí, tak třeba k objednávce za tisícovku přidal za další tisíc kusy zdarma. Vzpomínám na sestřičky z domova důchodců. Dovezl jsem jim respirátory asi za deset tisíc. A ony se mě ptaly, jestli budeme mít ještě za 14 dnů. Já, že ano. Prý měly před výplatou, víc neměly a složily se pro klienty domova. Když jsem to řekl tomu známému, poslal jim za další čtyři tisíce respirátory zdarma. Dělal byznys, ve kterém bylo i něco navíc.
Něčím navíc myslíte lidskost a porozumění?
Samozřejmě se nedá pomáhat všem. Základní princip pomoci je, že nesmím ohrozit sám sebe.
Pro mě to nebyla práce, spíš jako kdybyste si poslal pro nákup, tak vám přivezu rohlíky. Když mi někdo přispěl na benzín, byl jsem rád, ale to bylo všechno. Cenu za respirátory jsem si nezvyšoval, dodával jsem je, za kolik jsem je dostal. Občas dal někdo něco víc. Zajímavé bylo zjištění, že ti, kteří sami byli omezení v příjmech kvůli covidu, třeba umělci, mi dávali víc peněz. Naopak někteří lidé, co peníze a práci měli, dávali opravdu minimum. Jel jsem třeba až za Prahu a na benzín přispěli padesátkou nebo nedali nic. Ale tak to asi je. Jsou bohatí ne proto, že by rozdávali peníze, ale že rozumí finančnictví. Když mám peníze já, tak je utrácím, neřeším každou korunu, abych měl peněz hodně, ale víc mě baví užívat si ten moment. Ale rozhodně také bylo spousta takových, co pomáhali a přispívali, jak jen to šlo.
Kamarád, přes kterého jsem respirátory rozvážel, mi nakonec řekl, že jsem rozvezl tolik tisíc kusů, že mi za to nějaké peníze dá. Ale pro ten rozvoz nebyla žádná motivace peněz, dostal jsem je až po nějaké době. Takže to mi také finančně trochu pomohlo.
A zkoušel jste během dvou covidových let alespoň něco ze svých obvyklých profesí, abyste úplně nevyšel ze cviku?
Zkoušeli jsme on-line představení s Just! Impro ze Švandova divadla a také i 321 Jedem! pro jednu firmu. Hostem byla bývalá tenistka Barbora Strýcová, vysílali jsme pro 1200 lidí z té společnosti. Firma navíc za každého z připojených zaměstnanců poslala peníze na zdravotnický personál. Pak občas natáčení, také nějaká reklama, jedna malá produkce a pak jsem s bráchou a kamarádem Honzou Chramostou natočili klip Hippokratova armáda. To bylo hodně zajímavé a poté už se to zas trochu rozjelo. Mohl jsem se vrátit k práci, která mě baví, a nakoplo to malinko umělečtější směr.
Ale i tak jsem byl během covidové doby v pohodě, neměl jsem žádný stres. Bral jsem situaci, takovou, jaká byla, tak jsem dělal, co se dalo. Schopný jsem, ruce mám, tak se nebojím, že bych si práci nenašel.
Herec Jiří Mádl hostem Nikoly Orozoviče v Impro Talk Show 321 Jedem! v Malostranské besedě. Foto: Petr Kulich
Když pandemie u nás před více než dvěma roky vypukla, táhli u nás lidé nejprve za jeden provaz, ale časem se to zvrtlo, a kdo měl jiný než oficiální názor na opatření související s covidem, byl za vyvrhele. Jak jste z tohoto pohledu tu dobu vnímal?
Když něco takového vypukne, tak Češi jsou do všeho hurá. Podívejte na Ukrajinu, jak moc pomáháme. Shořelo Národní divadlo, dáme peníze a postavíme ho znovu. Jsou tady roušky, všichni si budeme pomáhat. Je hezké, že tohle umíme. Pak je toho až moc a některým lidem to začne vadit a vznikne v reakci na to druhý tábor. Na Ukrajině je jednoznačně vidět naše touha pomáhat, ale už se objevují lidé, kteří se ptají, kdo pomůže nám. Ale myslím si, že je super, že tohle děláme, to je jedna ze skvělých vlastností.
Nevadí vám, že nejrůznější experti s vlivem na minulou i nynější vládu nám často neříkali pravdu, což platí především o očkování a jeho přínosech?
Tak já nemám politiku moc rád. Mám pocit, že někdy řešili věci ne tak, aby fungovaly, ale aby se na nich vydělalo. A i když byla krizová situace, tak vládní i opoziční politici do sebe šili, místo aby se snažili pomoci národu, státu. Nikdo nevěděl, co s tím, ale přesto šli proti sobě.
Patřil jste mezi ty, co bez odmluvy respektovali veškerá nařízení, nebo jste byl při jejich dodržování laxnější?
Já nosil všude respirátor. Svému dědovi, kterému je teď 91, jsem nosil nákupy, ale vždy jsem mu řekl, ať jde do pokoje, že mu dám nákup do ledničky, zamávám a jdu pryč. Chtěl si se mnou povídat, já s ním taky, ale musel jsem to oželet, nevěděl jsem, jestli ho nemůžu nakazit. Ze začátku jsem se také bál a souhlasil jsem se spoustou omezení, potkával jsem se jen s pár kamarády. Věděl jsem o jiných, co se v kontaktech nijak neomezují. Říkal jsem si, že jsou paka, protože tu nákazu třeba roznášeli a covid zabíjel mnohem víc než v tomto roce. Přitom stačilo být rozumný. Hospody byly zavřené, ale existovalo dost míst, kde otevřeno bylo. Asi všichni víme, že to takhle fungovalo. Později jsem se potkával v jedné skupině přátel, o níž jsem ale věděl, že jsou to pořád ti samí lidé. Ne ve stylu tady máme načerno otevřeno, pojďte sem kdokoliv. Tam bych nešel. Kvůli těm, co nebyli rozumní, se muselo všechno zakazovat. Já raději dodržoval všechno i to, co mi připadalo nesmyslné, než abych zavinil, že se kvůli mně někdo další nakazí, nebo nedejbože zemře.
Nejdéle vydržely roušky a respirátory ve veřejné dopravě. Měl jste pochopení pro ty, co je nenosili ještě předtím, než bylo jejich povinné nošení zrušeno?
To je přesně ono. Už si říkali, jsme v pohodě, je válka, není covid, žijeme válkou a zapomeňme na covid. Mě možná ovlivnilo, že jsem měl hned na začátku covid s brutálním průběhem. Dal jsem ho doma, ale byla to síla, Měl jsem halucinace, sotva jsem vstal z postele, abych si uvařil čaj. Říkal jsem si, že je skvělé, že lidé nosí respirátory. Pak jim už nebude blbé, když má někdo chřipku, že si mezi lidi vezme respirátor. Já jsem za život většinu chřipek chytil jenom tak, že na mě někdo v tramvaji nachrchlal.
Takhle to mají v Asii, že nechtějí nikoho nakazit. Ale u nich to je ještě trochu dál. Ukazují tím respekt vůči ostatním lidem, což my nemáme. U nich to je až přehnané. Roušky někdy nosí, i když to není třeba, a vyjadřují tím respekt. Ale má to i logiku. Pokud pokašlávám, posmrkávám, tak bych ji měl mít, protože vás přece nechci nakazit. Ale teď vidím, přestože tady covid pořád je, že je to mnohým lidem ukradené.
K očkování vás nikdo dlouho přemlouvat nemusel, vnímal jste ho jako jediné správné řešení?
Proti očkování nejsem, přijde mi jako jediná cesta ven, což je historicky dokázané. Veškeré smrtelné nemoci se tak řešily. Jestli covid dostanu, ale rychleji se mu ubráním a zmírní se průběh nemoci, tak to je pro mě pořád stejný účinek jako u klasických vakcín, které brání už samotnému nakažení. Teď trochu odbočím. Úplně mě nadchlo, že během pandemie planeta regenerovala. I když to bude znít blbě, tak já jsem víc pro planetu než pro lidstvo. Když tamhle prorůstá chodníkem tráva, není to blbá tráva, ale chyba je, že jsme tam zavedli chodník. Lidí je prostě moc. My jsme ti, co dělají problém. Bylo hezké, jak se vrátily různé živočišné druhy, tamhle bylo vidět jasné nebe, v moři se vyčistila voda. A stačilo tak málo, aby lidé byli pár měsíců zavření, a planeta se rázem oživila. Takže teoreticky a s nadsázkou zavrhněme vakcíny a pojďme vymřít, snížit populaci o 70 procent, to by planetě pomohlo nejvíc.
Necháme už covid covidem. Ovlivňuje vás v životě hodně to, jaké máte kořeny?
Jsem sice rozený Pražák, ale pořád mám vztah k jihu a k jižní mentalitě, která mě baví. Balkánská krev je ve mně asi silná. Byl jsem dřív hodně výbušný, ale nic ve srovnání s bráchou, to je velký cholerik. Nějaká energie od dědy, bosenského Srba, ve mně bude. Jsme si hodně podobní i vzhledově. Jsem rád, že ve mně z jihu nějaký temperament je.
Dva měsíce už zuří válka na Ukrajině. Vnímal jste koncem devadesátých let, když válkou trpěla bývalá Jugoslávie, resp. Srbsko?
Mám tu zemi rád, ale jsem Čech, a tehdy jsem to zas tak moc nevnímal. Chodil jsem na gympl, ve škole mě bavila matika a fyzika, dějepis a společenské vědy šly trochu mimo mě. Moc jsem válku nesledoval a neorientoval jsem se v tom. Jen mi přijde uhozené, když se tam rodina rozhádala kvůli tomu, jestli jsou Srbové, nebo Chorvati. Nějaké historické kořeny jsou jedno, ale přeci jsou rodina. Můj děda je bosenský Srb, ale jinak je Jugoslávec. A já to takhle vnímám. Pro mě to byla prostě Jugoslávie. Válčení bylo špatně, ale nevnímal jsem k tomu historické souvislosti. Pro mě byla špatná válka.
Jak pozorně sledujete to, co se děje už dva a půl měsíce na Ukrajině?
Mám svůj pohled na válku jako takovou, a to se týká i války, co probíhá teď. Proč bych měl posílat peníze na zbraně pro Ukrajinu? Radši je pošlu na Člověka v tísni nebo podobné organizace, aby se pomohlo těm, na které válka dopadá. Nechci zabíjet ruské vojáky, kteří jsou zmatení a nevědí, co dělají kvůli propagandě. Kluk, který střílí – pokud není magor, který jde a jen tak na ulici zastřelí dítě – si díky propagandě myslí, že jde bránit Rusko proti Ukrajině. On přece nedělá špatnou věc, pokud si myslí, že na něj Ukrajina útočí a ohrožuje jeho životní hodnoty. Nezaslouží si být zabit, spíš si zaslouží, aby mu někdo řekl, ať se vzpamatuje, že se děje něco jiného.
Přispívat na zbraně považuji za nesmysl. Válka ani v mezilidských vztazích nefunguje. Mám rád bojové sporty a věnoval jsem se spoustě z nich, ale nemám rád agresi. Mě baví sport jako umění, ne jako řešení bojem.
Válka na Ukrajině zasáhla i do kulturního života u nás. Jaromíru Nohavicovi zrušili koncerty, protože se odmítl zříci Puškinovy medaile, kterou v roce 2018 převzal z rukou ruského prezidenta Putina. Z plánovaného repertoáru Národního divadla byla stažena opera Petra Iljiče Čajkovského Střevíčky. Srbskému nezávislému souboru Trinidad zrušila Městská divadla pražská pozvání k vystoupení kvůli politickému postoji Srbska k válce na Ukrajině. Co si o těchto zákazech myslíte?
Pokud umělec ospravedlňuje válku, ať jeho a jeho věci z repertoáru stáhnou. Blbost je stahovat hru nežijícího autora. Připomíná mi to rasistické věci ve starých filmech. Kde někdo řekl negr, tak ten film stahují. Ale vždyť vznikl v nějaké době. Vezměte si, kolik obrazů nakreslili úchylové nebo jinak divní lidé a návštěvníci jejich díla v galeriích obdivují, jenom to třeba nevědí. A kolik jich je v hudbě? Umělci jsou trochu magoři, někteří víc a někteří míň. A nestahují se jejich díla.
Politika by se do umění tedy zatahovat neměla?
Pokud je dílo dobré jako takové, nemělo by se zakazovat. Nohavicovy písničky jsem měl vždy rád. Ale líbí se mi třeba i texty od Landy, nemyslím Orlík, ale ty jeho písničky po tom, i když některé věci, co dělal, jsou divné. Přijde mi nesmyslné stahování děl autorů, pokud zlo nečiní konkrétní člověk. Stejně tak s tím srbským souborem. Hraji divadlo a vláda rozhodne, že je Rusko dobré, a mně kvůli tomu stáhnou představení, protože mám proruskou vládu. Za to přece nemůžu. To je stejný problém, že někteří Češi napadají Rusy tady žijící jenom proto, že jsou Rusové. Někdo mi vyprávěl, že tu viděl Rusy, kteří měli na sobě ukrajinskou vlajku. A nějací Ukrajinci jim nadávali, co si dovolují nosit jejich vlajku. Přitom když jsem Rus a chci vyjádřit solidaritu s Ukrajinou, tak zvlášť Ukrajinci by mě neměli napadat.
Tím jsme se tak trochu dostali ke „cancel culture“, kultuře rušení, která má nepohodlné jedince vytlačit z veřejného prostoru. Strhávají se sochy, stahují se filmy a hry, odstraňují se knížky. K čemu to směřuje?
To je šílené. Teď by se mohl někdo pustit i do nás, že jsme pili kapučíno z černé kávy. Pokud strhnou sochu někoho, kdo je spojen pouze s otrokářstvím, ať ji strhnou. Ale pokud to byl významně zasloužilý politik, který měl zároveň doma otroky, protože tak to tehdy fungovalo?
Znáte ten vtip: Jak se říká černochovi, který řídí letadlo? Nevíte? Pilot. Tak jste taky rasista...
Koncem minulého roku musel pražský Činoherní klub odstranit z repertoáru divadelní hru s názvem Ujetá ruka. Nemá totiž herce s africkými nebo karibskými kořeny, který by se mohl zhostit hlavní role. Dosud ji hrál nalíčený Ondřej Sokol, nová smluvní podmínka ale něco takového neumožňuje. Co tomu říkáte?
Asi by bylo divné, kdyby natočili film z doby českého království a král Václav byl černoch jenom kvůli dodržování regulí o černoších ve filmech. A to se leckde děje. Na druhou stranu, když se natáčí film z doby anglických koloniálních výbojů, bylo by divné, kdyby tam otroky nehráli černoši. Pokud chci vidět film o otrokářích, taky bych chtěl vidět jako otroky černochy. A ti černoši, ať se rozhodnou, jestli v tom chtějí hrát, nebo ne.
Něco podobného jako s Ondřejem Sokolem bylo v animovaném seriálu Simpsonovi, kde nesměl indického prodavače dabovat běloch. Co jsme to za magory? To je stejně aktivní jako pojďme všichni šít roušky. Řekne se jedna myšlenka a rázem podle ní všichni jedou. Bojím se, že je to nezastavitelné.
Věříte, že se lidé zase vrátí do divadel, na koncerty, do kin a za další kulturou v tak hojném počtu, jako tomu bylo v předcovidových časech?
Spousta lidí si odvykla někam chodit, někteří se možná ještě bojí nákazy. Mají i mentální problémy, psychologové jsou zahlcení prací. Představení by ale mohlo fungovat jako nějaká terapie, třeba improvizace je taková zábava, že by mohla někomu pomoci. V této době mohou být problémem peníze. Někteří mí kamarádi z umění museli začít dělat něco jiného. Tím, co dělali dřív, se už neuživí a musejí dělat jiné práce. Možná je i přesycený trh po těch dvou letech, kdy se nemohlo nic. Třeba se ale pročistil – možná ti, kteří nedělali kvalitní věci, odpadli.
Psali jsme:
Redakci PL můžete podpořit i zakoupením předplatného. Předplatitelům nezobrazujeme reklamy.
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Stručné informace týkající se tohoto konfliktu aktualizované ČTK několikrát do hodiny naleznete na této stránce. Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
COVID-19
Více aktuálních informací týkajících se COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MZ ČR. Přehled hlavních dezinformací o COVID-19 naleznete na oficiálních stránkách MV ČR. Pro aktuální informace o COVID-19 můžete také volat na Informační linku ke koronaviru 1221. Ta je vhodná zejména pro seniory a osoby se sluchovým postižením.
autor: Jiří Hroník
