Politikou rezonuje vyloučení Václava Klause mladšího z ODS. Byl to pro stranu rozumný krok? Nebo je to předzvěst další kroků, které už tedy tady mimochodem kdysi byly?
Vyloučení Václava Klause mladšího z ODS byl srozumitelný krok, jestliže se ODS hodlá profilovat jako levicově liberální strana zaměřená na mladší voliče z velkých měst. To je ovšem hájemství Pirátů a TOP 09. Jde tedy o strategickou chybu, která může způsobit, že se ODS v příštích parlamentních volbách nedostane do Poslanecké sněmovny. S takovým pádem by se rozhodující aktéři ve straně, zvyklí na privilegované politické a ekonomické postavení, nesmířili, potápějící se loď by opustili a ODS by pravděpodobně zmizela v propadlišti dějin. Zmíněnému scénáři může zabránit pouze okolnost, že by pravicový politický prostor, který se tímto uvolnil, nevyplnil žádný věrohodný konzervativní subjekt. Pak by řada voličů hlasovala pro ODS ze setrvačnosti a kvůli absenci alternativní nabídky a strana by nadále získávala mezi deseti až patnácti procenty hlasů, což označuje stávající vedení strany za „úspěch“. Výsledkem by byla dlouhodobá stagnace české společnosti a rostoucí odcizení mezi světem vládnoucí politické kasty a každodenní realitou běžných lidí.
Na Václavu Klausovi mladším leží velká odpovědnost týkající se budoucí existence české pravice. Až doposud byl solitérem bez přímé odpovědnosti. Nyní by se měl obklopit sladěným, loajálním a kompetentním týmem. Je znám jako schopný publicista píšící o nejrůznějších tématech, přičemž jeho největší přidanou hodnotou bylo prolomení politické korektnosti a neomarxistické rétoriky a používání zdravého rozumu. Teď by měl iniciovat zrod politické strany, která by dokázala identifikovat veškerá slabá místa českého politického, právního, společenského a ekonomického života a systematicky a koncepčně pracovala na jejich nápravě.
Český veřejný, mediální a akademický prostor je zamořen negativními emocemi a až neuvěřitelně vyhrocenou záští a nenávistí vůči všem, kteří vybočují z liberálně progresivistické, prounijní a agresivně protiruské ideologické linie. V zásadě lze hovořit o studené občanské válce, v níž není možný smír, ale ze které vzejdou pouze vítězové a poražení, přičemž triumfující strana „pravdy a lásky“ nezná slitování. Česká republika potřebuje státníka typu Abrahama Lincolna či Otto von Bismarcka, který by se nezalekl krajních prostředků při obnovení její vnitřní jednoty spočívající nikoliv v represivně vynucovaném souhlasu, ale ve schopnosti dosáhnout konsensu při prosazování specifických českých zájmů. Uvidíme, zda Václav Klaus mladší dokáže tuto nesmírně obtížnou a nevděčnou úlohu sehrát a jestli o ni vůbec stojí.
Nejšťastnější na světě jsou prý Finové. Také Norové a Dánové jsou na předních místech ankety. Češi kolem dvacátého místa na tom rozhodně nejsou špatně. Jste odborníkem na severské státy. Jak je možné, že v těchto zemích, kde je dlouhá zima, kde se poměrně silně projevuje migrace a kde v polárních oblastech jsou nekonečné dny světla a pak zas tma, je toto možné? Možná, že seveřané mají za pocit štěstí něco poněkud odlišného než my nebo dokonce lidé na rovníku...
Díky svým kontaktům s lidmi pocházejícími z různých kulturních prostředí vím, že lidská povaha není navzdory všem historickým, geografickým a etnickým rozdílům příliš odlišná a že to, co nazýváme stavem štěstí, je obdobné v tropickém, mírném i arktickém pásmu. Je samozřejmě otázkou, na jakém základě byla daná kritéria pocitu „štěstí“ stanovována a zda jsou vůbec relevantní. Pokud jde o Skandinávii jako takovou, její dějiny jsou fascinujícím příběhem ekonomického a kulturního vzestupu severské společnosti, která byla doslova vyvzdorována na drsných a nehostinných klimatických podmínkách. Skandinávie s výjimkou Dánska byla až do devatenáctého století převážně oblastí bídy, hladu, zaostalosti a masové imigrace. V šedesátých letech devatenáctého století zpustošil hladomor sever Švédska.
V roce 1900 žil každý pátý Švéd ve Spojených státech amerických. Vnitrozemí Finska bylo přibližně ve stejné době prakticky divočinou. Za to, že Skandinávie dosáhla ve dvacátém století bezprecedentního blahobytu, vděčí kvintesenci, podstatě evropského ducha zahrnujícího pracovitost, vynalézavost, odolnost, sociální soudržnost a loajalitu vůči tradičním hodnotám. Díky těmto vlastnostem došlo v moderní době ke vzestupu nejen Skandinávie, ale celého Západu. Z tohoto důvodu britský historik Thomas Babbington Macaulay doporučoval, aby v Britské Indii nebyly místní děti vedeny k četbě Platóna či Cicerona, ale Robinsona Crusoa, protože jeho činorodost a vzdor vůči nepříznivému osudu vystihují to nejlepší z hodnot a odkazu západní civilizace.
Pocit z dobře vykonané namáhavé práce a potěšení ze spořádané rodiny a důvěryhodné společnosti vede ke kolektivnímu pocitu štěstí, který má dlouhou historickou setrvačnost. Všiml se ho i Karel Čapek během svých cest po Skandinávii ve třicátých letech minulého století. Je škoda, že určité tradiční sklony k autoritářství způsobily, že současné skandinávské státy se vyznačují sníženou mírou rezistence vůči progresivistickým ideologiím a sociálnímu inženýrství, které je může nenávratně poškodit. Stejně jako u nás rozhodnutí o tom, zda se udrží Felix Scandinavia, závisí na schopnosti mobilizovat konzervativně a patrioticky zaměřené voliče.
Prezidentské volby na Slovensku, prezidentské volby na Ukrajině. Jaká je vaše prognóza?
Nerad dělám prognózy. Myslím, že další vývoj Ukrajiny výsledek prezidentských voleb příliš neovlivní. Tato nešťastná, v minulosti nesmírně zkoušená země, která se vyznačuje značným průmyslovým a zemědělským potenciálem, mohla vzkvétat. Stala se ale obětí geopolitických hrátek, k čemuž výrazně přispěly i místní politické elity. Zbigniew Brzezinski, zahraničněpolitický poradce prezidentů Jimmyho Cartera a Baracka Obamy, toužil z Ukrajiny udělat „past“ vysávající sílu Ruska. Místo toho se Ukrajina stala jakýmsi klientským státem Evropské unie, která jí učinila naprosto nereálné přísliby. Z Ukrajiny odcházejí miliony mladých a produktivních obyvatel a její hrubý domácí produkt na osobu v přepočtu na kupní sílu je nižší než na Jamajce nebo v Jordánsku. Domnívám se, že v nadcházejících letech se Německo a Rusko domluví na určité formě ekonomického protektorátu nad zmíněným státem. Bylo by to pragmatické řešení.
Do druhého kola prezidentských voleb na Slovensku zbývá několik dní, ale zdá se, že vítězka je jasná. Musím se přiznat, že mě Slováci překvapili, očekával jsem od nich lepší politický instinkt, ale na druhé straně budou mít v budoucnosti vhodný název pro bratislavské letiště.
Senátor Láska má prý desítky důvodů, proč odvolat prezidenta Zemana. Co na to říkáte? Nejsme s tím ve světě pro ostudu, jako by na Hradě bylo nějaké monstrum plné zla?
Pan senátor Láska může shromáždit klidně stovky důvodů k odvolání prezidenta Miloše Zemana, každý máme své koníčky, ale sám bezpochyby dobře ví, že vzhledem ke složení obou komor Parlamentu České republiky je tato snaha plýtváním časem, jenž by měl věnovat užitečnější službě voličům, kteří ho poslali do Senátu. Je to jednoduše člověk, který má specifické záliby, mezi něž náleží odvolávání hlav států. Vzhledem k tomu, že není mezinárodně známou osobou, ostudu nám tímto ve světě neudělá.
Psali jsme:
_636096148833942056.jpg&id=116330)
Hovoří se o tom, že by bylo dobré přijmout euro, protože jsme se k tomu zavázali. Jiní však chladí horké hlavy konstatováním, že „kdysi není teď“, a ukazují na Slovensko, které neslo přijetí poměrně těžce, a dodnes, kromě Bratislavy a okolí, tam z něj nejsou nijak nadšeni...
K přijetí eura se zavázalo například i výše zmiňované Švédsko a nijak s tím nepospíchá. Je škoda, že jsme postrádali sebevědomí Dánska, které si v této souvislosti vyjednalo trvalou výjimku z maastrichtských dohod. Dlouhodobá ekonomická stagnace řady evropských států, především v jižní části kontinentu, ukazuje, že evropská společnost je příliš kulturně rozmanitá a svébytná ve svých hospodářských politikách a způsobech, jak dosáhnout ekonomicky důstojného života, než aby jí bylo možno vnutit jednotnou měnu implikující chování, které se pro některé země ukázalo jako kontraproduktivní. Nepřijímejme euro, zachovejme si vlastní měnovou politiku a ušetříme tím čas a energii, kterou budou během příští hospodářské krize státy náležející do eurozóny potřebovat ke znovuzavádění svých původních národních měn.
Je podle vás čas regionálních hnutí? Jako je třeba Katalánsko ve Španělsku, Akvitánie na jihu Francie, nemluvě o Sardinii a Korsice? Anebo je to „práce Kremlu“, který chce EU zničil, prý tak jako Donald Trump...
Myslím, že jestliže by Putin, nebo dokonce Donald Trump toužili po zničení Evropské unie, pak by jim stačilo podporovat ji v její stávající podobě, protože nic nepřispívá tolik k propadu Evropy ve světové hospodářské hierarchii a rostoucí sociální nespokojenosti širokých vrstev obyvatelstva jako současný stav. Evropské politické elity nemají žádnou promyšlenou a průchodnou strategii dalšího postupu integrace, a zaměřují se proto ve stále větší míře na boj s imaginárním vnitřním a vnějším nepřítelem, stigmatizaci politických oponentů a potírání takzvaných fake news, což není nic jiného než skrytá forma cenzury. Obávám se, že nikdy od třicátých let dvacátého století, a to včetně studené války, nebyl evropský kontinent prostoupen takovou mírou zášti a nenávisti, a to nikoliv mezi národy, ale napříč sociálními vrstvami uvnitř národů. Nebezpečí proto nehrozí od tradičních regionálních hnutí, která tady byla se svými požadavky na autonomii či samostatnost od doby konstituování moderních národních států.
Nad naším kontinentem visí Damoklův meč bezprecedentního občanského konfliktu mezi aliancí neomarxistů a neoliberálů, prosazujících globální utopii, v níž se snoubí vize nekonečné kulturní revoluce se snem o stále vyšších finančních ziscích, a lidmi spjatými profesně nebo emocionálně s určitým regionem, který pokládají za svoji vlast.
Do druhého ze zmíněných táborů náleží patrioti, kteří odmítají, aby bohatství jejich země vysávaly nadnárodní korporace, a konzervativci, kteří pokládají sociální inženýrství neomarxistů za nebezpečný útok na historicky a biologicky ověřenou lidskou přirozenost a rodinu. Jsem přesvědčen, že nadcházející volby do Evropského parlamentu naznačí poměr sil mezi oběma stranami. Zároveň se obávám, že jestliže by v příštích letech neomarxisté a neoliberálové výrazně mocensky ztráceli, mohli by se uchýlit k politickým represím, které by zpochybnily samotnou demokracii. Hlasy kritizující všeobecné volební právo umožňující volit „nevzdělaným“ a „omezeným“ slyšíme ze strany stoupenců pravdy a lásky již dnes.
Mluví se o Venezuele, vzpomíná na Kosovo. Do jaké míry se podle vás stávají ze separatistických skupin skupiny národně osvobozenecké?
To je jednoduché – jestliže se naše zájmy shodují s úsilím dané skupiny, či ji dokonce přímo politicky a vojensky podporujeme, jde o národně osvobozenecké hnutí obdivuhodných a heroických idealistů a bojovníků za demokracii. Pokud tomu tak není, nazýváme je hanebnými reakčními separatisty sloužícími Kremlu, Číně či jinému padouchovi – v poslední době se mezi ně dostává i Donald Trump. Občas je třeba být flexibilní a podle okolností rychle měnit příslušná označení.
Začali jsme s Václavem Klausem mladším, skončeme s Václavem Klausem starším. Má naději připravit pro sebe i syna novou stranu, jak se šušká v kuloárech? Zapomínají lidé na aféry kolem divoké privatizace ze „zlatých devadesátek“?
Domnívám se, že je důležité, aby se v České republice ustavila silná kultivovaná konzervativní strana schopná oslovit širší veřejnost. Určité projekty se rýsují. V jisté chvíli je zapotřebí přestat „čekat na Godota“ a začít jednat, ať už se Václav Klaus starší zapojí, nebo ne. Jaký by měl být úkol nové strany? V globálním světě, ve kterém se nacházíme, je nesmírně důležité vytvořit a udržet stabilní a morálně silnou společnost schopnou odolávat všem vnějším politickým a ekonomickým výzvám. Nemáme žádné přátele, pouze rivaly, kteří se v případě, že poznají náš vnitřní potenciál, mohou stát partnery.
V čem spočívá síla národů? Rozhodně ne ve velikosti. Je zapotřebí, aby existoval soulad mezi lidem a politickou reprezentací. Často je to dílo jediné charizmatické osobnosti. Winstona Churchilla ve Velké Británii nebo Charlese de Gaulla ve Francii. Problém současného západního světa spočívá v tom, že zatímco politické elity se globalizovaly, lid zůstal spjat s konkrétním místem, svou vlastí. Velká Británie má vážné problémy s Brexitem, neboť hodnotová orientace vládnoucích elit není schopna strávit a zpracovat demokratické rozhodnutí britského lidu.
Český národ potřebuje po sérii historických selhání, v letech 1938, 1939, 1948 a 1968, úspěch, který by mu dodal potřebné sebevědomí a zrodil legendy, které budou zdrojem nového patriotismu. Rok 1989 se bohužel stal symbolem, který společnost nestmeluje, ale dále štěpí. Důkladná reforma politických a právních institucí a využití ohromného tvůrčího potenciálu, který by nás zařadil po bok Dánska, Finska, Nizozemí nebo Irska mezi technologicky nejrozvinutější země světa, by měly být počátkem nové éry, kdy se český národ opět po staletích nebude vnímat jako pasivní objekt či oběť historie, ale jako činorodý aktér, na jehož podněty jsou ostatní nuceni reagovat. Nebudeme hledat spojence, ale ostatní budou usilovat o sblížení s námi. Nedokážu si představit, že by tento úkol zvládl někdo jiný než konzervativní politické hnutí s hlubším smyslem pro tradici a lidskou přirozenost prosazující svobodu a plnohodnotnou realizaci pro činorodé a podnikavé jedince, spravedlnost a sociální důstojnost pro lid a nosné a podnětné symboly a ideály pro vlastence. Vítězové globalizace budou státy s nejpevnějšími národními kořeny.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
