Jak se vám, pane poslanče, líbila inaugurace a nástup nového prezidenta? Mnozí to vnímali jako nový začátek, bylo tam to gesto s „opravenou standartou“, velkolepé Te Deum v katedrále, pan Pavel hovořil, že jsme všichni jeden tým…

Když jsem se 9. 3. zase ocitl ve Vladislavském sále Pražského hradu, uvědomil jsem si, že jde o mojí šestou inauguraci prezidenta. Poprvé jsem se jí jako poslanec zúčastnil v únoru 1998 po poslední volbě Václava Havla, který byl zvolen rozdílem jediného hlasu, protože poslanec Miroslav Sládek účelově seděl ve vyšetřovací vazbě. Podruhé se mi to povedlo jako velvyslanci v květnu 2004 v Moskvě po druhém zvolení Vladimíra Putina. Jako náměstek ministra zahraničních věcí jsem pak zastupoval Českou republiku v roce 2006 na inauguraci nové prezidentky Chile Michelle Bacheletové a o rok později jsem gratuloval nově zvolené hlavě státu Východního Timoru Ramosi Hortovi (kterého jsem poznal v Praze v roce 1993). Ještě jsem v únoru 2010 byl v Kyjevě na inauguraci Viktora Janukovyče.

Takže mohu srovnávat. Jako nejcivilizovanější mi v retrospektivě připadá to Chile. Naše poslední inaugurace měla výrazné východoevropské rysy, nijak nezměkčené monarchistickým nádechem. Alespoň víme, kdo nás opravdu táhne na Východ a maskuje to řečmi o tom, že patříme na Západ. Inu, co se v mládí naučíš...