I když mladé generaci už skoro nic neříkají únorové události roku 1948, od některých politiků i historiků slýcháme, že je třeba si komunistické převzetí moci stále připomínat a čerpat z něj zkušenosti i pro dnešek. Historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR to zdůvodňuje tím, že přítomnost tehdejší události v mnohém připomíná. Žijeme v podobně zlomové době a je také ohrožena demokracie?

V určité zlomové době jistě žijeme, ale je otázka, čím přesně se podobá době po druhé světové válce. Tehdejší svět šel doleva, jak se říká, a současný svět směřuje kam? Rozhodně ne doleva, pokud tím myslíme poválečný imperativ rozšířený ve většině zemí: vyvarovat se selhání liberální demokracie – ekonomická krize, nástup Hitlera k moci, vznik války – tím, že vytvoříme spravedlivější ekonomický systém, který překoná propastné rozdíly v rozdělení bohatství a umožní sociální vzestup neprivilegovaných. Tak se na to dívala většina politiků, u nás to byly všechny čtyři strany Národní fronty včetně lidovců a národních socialistů. Dnes je toto téma v reálné politice stále okrajové a celosvětově se tyto rozdíly stále zvětšují.

Někdo pak může z února 1948 vyvodit absurdní poučení: únorový převrat byl nakonec umožněn tím, že převládl imperativ k ekonomické demokracii – k socializaci. Komunisté by se jinak nedostali tak snadno k moci. Poučení je: základním nebezpečím pro demokracii je imperativ socializace, který znamená snížení ekonomických a sociálních nerovností. A to je podivné poučení, protože tyto nerovnosti, zvlášť v dnešní extrémní podobě, naopak demokracii poškozují a omezují. Například se může stát, že právo volit bude opět určeno majetkem, jak tomu bylo před prosazením všeobecného volebního práva sociálnědemokratickými stranami na začátku dvacátého století.