I když mladé generaci už skoro nic neříkají únorové události roku 1948, od některých politiků i historiků slýcháme, že je třeba si komunistické převzetí moci stále připomínat a čerpat z něj zkušenosti i pro dnešek. Historik Jaroslav Šebek z Historického ústavu Akademie věd ČR to zdůvodňuje tím, že přítomnost tehdejší události v mnohém připomíná. Žijeme v podobně zlomové době a je také ohrožena demokracie?
V určité zlomové době jistě žijeme, ale je otázka, čím přesně se podobá době po druhé světové válce. Tehdejší svět šel doleva, jak se říká, a současný svět směřuje kam? Rozhodně ne doleva, pokud tím myslíme poválečný imperativ rozšířený ve většině zemí: vyvarovat se selhání liberální demokracie – ekonomická krize, nástup Hitlera k moci, vznik války – tím, že vytvoříme spravedlivější ekonomický systém, který překoná propastné rozdíly v rozdělení bohatství a umožní sociální vzestup neprivilegovaných. Tak se na to dívala většina politiků, u nás to byly všechny čtyři strany Národní fronty včetně lidovců a národních socialistů. Dnes je toto téma v reálné politice stále okrajové a celosvětově se tyto rozdíly stále zvětšují.
Někdo pak může z února 1948 vyvodit absurdní poučení: únorový převrat byl nakonec umožněn tím, že převládl imperativ k ekonomické demokracii – k socializaci. Komunisté by se jinak nedostali tak snadno k moci. Poučení je: základním nebezpečím pro demokracii je imperativ socializace, který znamená snížení ekonomických a sociálních nerovností. A to je podivné poučení, protože tyto nerovnosti, zvlášť v dnešní extrémní podobě, naopak demokracii poškozují a omezují. Například se může stát, že právo volit bude opět určeno majetkem, jak tomu bylo před prosazením všeobecného volebního práva sociálnědemokratickými stranami na začátku dvacátého století.
V čem tedy spočívá analogie nynějšího stavu a situací po roce 1945? V šíření lživých zpráv a v neschopnosti demokratických politických stran adekvátně reagovat na situaci?
Mezi dneškem a poválečnou dobou jsou pouze vzdálené podobnosti, protože dnešní doba má přesně opačné základní směřování, než měla doba poválečná. Že dnešní pravicový populismus se také snaží manipulovat obyvatelstvo a také šíří polopravdy nebo falešné zprávy nebo že také chce získat co největší moc, je všechno, co se o tom dá říct. Jedna věc je však opravdu společná. Tehdejší demokratické strany nepřišly na to, jak reálně čelit vzestupu komunistů a jak odvrátit hrozbu převratu, a tak to vyřešily amatérsky provedenou demisí. Když se podíváme na dnešní strany, které chtějí čelit novému populismu, ukazuje se, že jsou podobně bezmocné a jejich recepty často končí pravým opakem: posílením populistických stran. Populismus říkám s jistou výhradou, protože hnutí ANO není klasická populistická strana, nýbrž spojuje tradičně demokratické a populistické prvky, ale to je jiné téma.
Proč ale minulý režim a jeho zakládající událost, únor 1948, zůstává určitým přízrakem, který obchází Českou republikou a hrozí, že se vrátí a znovu se uskuteční?
Je to celkem jednoduché. Věří někdo skutečně, že minulý režim nebo únor 1948 se může opakovat? Pokud ano, tak ať si srovná tehdejší svět a dnešní svět, tehdejší geopolitickou situaci a dnešní geopolitickou situaci a tak dále. Strašení návratem minulého režimu a novým únorem 1948 má určitou mobilizační funkci: něco se voličům musí říct, třebaže to má k realitě na hony daleko. Když pak přestává zabírat strašení minulým režimem, musí se nalézt nové strašidlo. Proto téma islámu a migrace přišlo jako na zavolanou a do značné míry začalo plnit funkci, jakou mělo téma „minulý režim“ nebo „únor 1948“: vyplňuje prázdno v politických programech.
Psali jsme:
Platí v současném světě ještě rozdělení na pravici a levici? Je dáno jen postoji k velikosti bohatství přerozdělované státem a množstvím jeho zásahů do života občanů?
Jak letos v únoru ve své pražské přednášce řekl francouzský filozof Jacques Rancière, reálná politika je politikou fikce. Její témata jsou součástí určitých příběhů, které s realitou souvisejí jen velmi volně nebo vůbec ne. K tomu dodávám, že čím více se zamlžuje rozdělení na pravici a levici, tím více se šíří politika fikce. Příkladem je politika zaměřená na tzv. evropské hodnoty. Co se tím myslí? Kde jsou nějaké evropské hodnoty? Kdo v ně věří? Ano, křesťané věří v Krista, moderní Evropan věřil v rozum, postmoderní Evropan věří, že ničemu nevěří. „Evropské hodnoty“ jsou fikcí a v politice účinkují právě jen jako fikce, do níž si každý vloží, co se mu líbí.
Sice se říká, že z Bruselu vládne Evropě neomarxistická levice, ale nejsilnější frakcí v Evropském parlamentu jsou lidovci a levicové strany většinu rozhodně netvoří. Jak je to tedy s levicovými stranami v Evropě a míří po komunistech k bezvýznamnosti i sociální demokracie jako další z tradičních levicových stran? Co může levice v současnosti voličům vůbec nabídnout?
Dnešní levice se od sedmdesátých let minulého století snaží nalézt novou základní orientaci. Poté, co se neuskutečnily naděje vkládané do antisystémového hnutí roku 1968 v západní Evropě a v USA a ztroskotalo pražské jaro jako poslední pokus o svobodnou formu státního socialismu, se levice stala skeptickou k celkové systémové změně. Buď se jako parlamentní síla snaží regulovat neoliberální kapitalismus, tak aby se společnost nerozpadla na pouhé egoistické atomy, nebo se často jako mimoparlamentní síla věnuje menšinám a znevýhodněným skupinám, vyloučeným lidem, ohleduplnému a autonomnímu způsobu života, ekologii. Obecným cílem levice je dnes spojit svobodu jednotlivce a sociální, kulturní či ekonomickou rovnost, například v podobě rovnosti příležitostí. Svoboda, rovnost, solidarita jsou levicové ideály, které neztratily nic na svém významu, ale není jasné, jak se k nim přibližovat v limitech neoliberálního kapitalismu.
V jakém stavu vidíte tu část politického spektra, která se hlásí k pravicovému vidění světa?
Pravice, která se tradičně drží principu osobní svobody spojeného s vlastnictvím a s tzv. odpovědností jedince, také tápe. Co dnes pravice může nabídnout voličům? Už jen málokoho přesvědčí myšlenka, že bohatství je výsledkem píle, pracovitosti, iniciativy, nápaditosti. Tento „americký sen“ se už v době finanční krize a po odhalení různých privatizačních a korupčních skandálů začal jevit jako politicky nepoužitelná fikce.
Stále je celkem jasné, co jsou levicové a co pravicové principy, ale jejich uskutečňování se zadrhlo tím, že současná společenská, politická a ekonomická realita je nepřehledná a chaotická. Právě nepřehlednost a chaotičnost dnešního světa způsobují, že v politice se objevují především fikce a mizí dělení na pravici a levici. Nemizejí však reálné důvody toho, proč vznikly levicové politické myšlenky, ba těchto důvodů přibývá.
Začali jsme připomínkou února 1948. Jiným historickým událostem se věnoval ruský seriál „Zapomenutí vůdci“, který koncem minulého roku odvysílala Česká televize. Co vás jako člena Rady ČT vedlo k tomu, abyste vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, která konstatuje, že Česká televize odvysíláním tohoto seriálu porušila zákon kvůli hrubému zkreslení faktů a bagatelizaci zločinů?
Zákon o České televizi – konkrétně článek druhý – říká, že vyváženost a objektivita vysílání se posuzují ve svém celku, tedy ve vztahu ke všem pořadům na dané téma. Česká televize odvysílala pět dalších dokumentů k výročí ruské revoluce, jako byla francouzská třídílná série Apokalypsa Stalin nebo dokument Stalin versus Trockij, soudruzi na život a na smrt (ZED). K těmto pěti dokumentům Rada pro rozhlasové a televizní vysílání nejspíš nepřihlédla. Druhá věc je samotný obsah seriálu „Zapomenutí vůdci“. Dal jsem si práci a podíval jsem se na odbornou literaturu v anglicky mluvících zemích. V dílech o Berijovi, které byly v rozhodnutí RRTV uvedeny jako příklad hrubého zkreslení historických skutečností a bagatelizace zločinů, jsou jistě překvapivé důrazy a výčet zločinů není úplný, ale nenašel jsem tam vysloveně nepravdivé údaje. Můžeme diskutovat o výkladu tehdejších událostí nebo o počtu obětí, jak se to dnes děje mezi historiky. Například odhady celkových obětí stalinismu mají neuvěřitelné rozpětí od dvou až tří milionů až po šedesát milionů. V dokumentu se nezamlčuje, že Berija se na zločinech stalinismu podílel. Souhlasím, mělo se také mluvit o jeho podílu na Katyni nebo na vraždě Trockého. Ani tak se však v dokumentu nezakrývá, že Berija má na rukou krev.
Tu má nepochybně i Stalin, o němž a o seriálu Zapomenutí vůdci jste v pátek večer diskutoval v České televizi ve speciálním vydání pořadu ČT 90’. Jaké ohlasy na své vystoupení jste zaregistroval?
Zvláštní věc. Zmínil jsem například, že Stalin jako student teologie psal lyrické básně, jak se o tom dočtete na anglické Wikipedii https://en.wikipedia.org/wiki/Joseph_Stalin. Dal jsem to do protikladu s tím, že jako mladý revolucionář jednal jako gangster a že gangsterské prvky v něm už zůstaly. Chtěl jsem ukázat, že stalinismus v sobě měl krajní vyhrocení protikladů, o němž současný italský filozof Domenico Losurdo hovoří jako o saturnské dialektice, jako o dialektice říše mrtvých. V debatě jsem říkal, že mi jde o vysvětlení stalinismu: proč vznikl, jakou měl povahu, proč Stalin měl ve své době tolik sympatizantů včetně lidí, u nichž by nás to ani nenapadlo, jako byl Churchill.
Jak ukazuje profesor Geoffrey Roberts ve Financial Times, Stalin a Churchill se vzájemně obdivovali https://www.ft.com/content/5368cb54-9510-11e1-ad72-00144feab49a. Stejně tak bych se ptal u národního socialismu nebo kolonialismu jako každý, kdo chce porozumět vzniku a povaze temných stránek dvacátého století proto, abychom se poučili z historie a poznali příčiny, z nichž mohou vyrůst temné stránky našeho století, a tyto příčiny se snažili odstranit. Český veřejný prostor však ani po třiceti letech od roku 1989 na tyto podstatné diskuse o dějinách není připraven, jak o tom svědčí některé reakce na mé vystoupení. Například šéfredaktor serveru Forum24 Pavel Šafr to vyložil tak, že jsem v zásadě obhajoval Stalina http://forum24.cz/k-debate-o-stalinovi-a-jeho-zlocinech-ct-pozvala-i-stalinistu-pozveme-k-diskuzi-o-hitlerovi-esesaky/.
A to vás překvapilo, když trochu podobně na vaše slova reagovali i ti, kteří s vámi ve studiu České televize debatovali, komentátor Českého rozhlasu Plus Libor Dvořák i člen Rady vlády pro národnostní menšiny Alexej Kelin?
Nevyjadřuji se k vystoupení dalších hostů v této debatě, ale jistě byla chyba, že tu nebyl ani jeden odborný historik.
Když si neklademe otázku, proč tyto režimy vznikly a proč v nich kdysi tolik lidí spatřovalo něco kladného, nepochopíme ani to, co se děje v dnešním světě, kdy nemálo lidí volí populistické politiky. Tím nepřirovnávám současný populismus ke stalinismu, neboť v něčem je to opravdu nový fenomén, který zůstává v hranicích liberální demokracie a zároveň ji v něčem mění. Pouze vysvětluji svůj postoj: snaž se pochopit minulost, abys pochopil současnost a včas jednal.
V Radě České televize jste se názorově nestřetl se svými kolegy jen na toto téma, ale i nad analýzou zpravodajství České televize, kterou na žádost RRTV zpracovalo Centrum pro mediální studia Univerzity Karlovy a podle níž ČT stranila TOP 09, čímž porušovala zákon, konkrétně zásadu objektivity a vyváženosti. Na schůzi Rady ČT jste neprosadil její projednávání, naopak zaznělo, že levicoví radní, mezi něž jste řazen, mohli mít podíl na přípravě samotné analýzy. Co vy na to?
Momentálně čekáme, až se k nám dostane vyjádření děkana fakulty sociálních věd, kam toto centrum spadá. Česká televize zaslala na začátku ledna tehdejšímu děkanovi Jakubovi Končelíkovi žádost o stanovisko, které podle sdělení ředitele ČT Petra Dvořáka přišlo těsně před posledním veřejným zasedáním Rady ČT. Volám po dodržování náležitého zastoupení všech stran ve vysílání České televize bez ohledu na své osobní politické názory. Prosazuji třeba větší zastoupení ODS, třebaže s ní většinou nesouhlasím. Bohužel v českém veřejném prostoru se stále neodlišuje snaha o spravedlivé zastoupení politických stran či názorových orientací v ČT a osobní preference. Hájíš větší zastoupení ODS? Tak to jsi skrytý příznivec ODS. Hájíš vysílání „Zapomenutých vůdců“? Aha, tak to sympatizuješ s Berijou a dalšími.
Ing. Martin Kolovratník
Za velké téma označil analýzu v době zveřejnění Martin Kolovratník, člen sněmovního výboru, který se médii zabývá, ale časem to utichlo. Co jste si od projednávání zprávy v Radě ČT sliboval?
Analýza CEMES rozvíjí metodu, kterou si můžeme představit zjednodušeně takto: analytik měří na stopkách čas poskytnutý jednotlivým stranám v určitém celku vysílání, například v určitém období před volbami. Výsledek tohoto měření pak posoudí podle reálného významu stran ve společnosti. Je to jednoduchý princip, v němž se nemusí zkoumat, co, kdo a jak říká, nýbrž se měří čas. Podle mě je to nejspolehlivější způsob, jak posuzovat politickou nestrannost médií. Každý redaktor je jen člověk a často nevědomě tíhne k upřednostnění určitých politických názorů. Tento typ analýzy má sloužit k tomu, aby si redaktoři a editoři jednou za čas uvědomili, že mají jisté tendence, které, jak říkám, jsou často nevědomé. Takže tento druh analýzy by mohl být jakousi pravidelnou politickou hygienou zpravodajství České televize. Debata v Radě ČT o analýze byla poznamenaná předvolební vypjatou atmosférou, kdy si ji někteří spojovali s určitými politickými zájmy. Analýza nevznikla na politickou objednávku, vždyť ji zadala Rada pro rozhlasové a televizní vysílání na základě veřejné soutěže dlouho před prezidentskými volbami.
Myslíte si, že materiály podobné tomu, který vypracovalo Centrum pro mediální studia Univerzity Karlovy, mohou něco změnit na současné podobě vysílání veřejnoprávní televize?
Právě takové analýzy potřebuje Česká televize k tomu, aby průběžně korigovala sympatie a antipatie, které se v její práci objevují většinou nevědomě, a to kvůli povaze této práce. Není na tom nic divného. K jistému zkreslování a stranění, které se projevuje třeba jako neúměrný časový prostor, který dostane určitý politik nebo strana či hnutí, bude docházet vždy. Záleží jen na zavedení mechanismů autokorekce, které tyto tendence odhalují a dávají příležitost je napravit. K těmto mechanismům patří i to, že více nasloucháme svým vlastním kritikům a jejich kritiku nechápeme hned jako ohrožení. Obecně platí, že kdyby Česká televize neměla obavu více naslouchat kritickým hlasům, posílila by tím svou veřejnoprávní pozici.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Jiří Hroník
