Často slýcháme nářky nad tím, v jakém stavu je česká společnost, jak je nesmiřitelně rozdělená, jaké vztahy mezi lidmi panují. Jaké jsou pro to důvody?

K tomu máme jasná čísla, která ukazují, že byť máme poměrně dlouhý život, tak jsme navzdory tomu čím dál méně šťastní. Národní ústav duševního zdraví vydal zprávu, že během posledních deseti let se deprese znásobila až tak, že jedna třetina populace trpí středně nebo silně vážnou úzkostí anebo depresí, která vyžaduje léčbu. U lidí do 18 let je to 40 procent. Navíc rok co rok hloupneme – IQ stále klesá, stejně tak jako výsledky standardizovaných testů ve školách. Více lidí ve světě dnes spáchá sebevraždu, než přijde o život ve všech válkách, v důsledku vražd a teroristických útoků dohromady.

Pozoruhodné ale je, že ve skutečnosti jsme se nikdy neměli tak dobře, jako se máme dnes. A to navzdory problémům, které ignorujeme, například globální oteplování, nedostatek vody a nedostatek energie. Z pohledu historie nás neohrožuje fašistický nebo komunistický stát tady a teď, nebo převálcování od nějakého sousedního státu, nebo národa, který vtrhne na naše území. V Evropské unii, ze které stále dostáváme každý rok o desítky miliard více, než do ní dáváme, máme nejnižší index chudoby ze všech členských zemí. Nůžky mezi těmi bohatými a chudými jsou u nás nejméně rozevřeny ze všech zemí v Evropě. Řešíme třetí dovolenou, druhé auto, další večeři v restauraci. Jenže i přesto, že většina z nás toho má víc a žije lépe z hlediska konzumu a příležitostí, tak to s námi jde od začátku tohoto století dolů.