Nejdříve chtěla vláda zařadit projednávání rozpočtu na program druhý únorový týden. Mezi tím se ani nepodařilo schválit program a na minulý pátek byla svolána mimořádná schůze. Jaké motto vnímáte u nového kabinetu?
Přípravy rozpočtu na letošní rok byly ovlivněny výsledkem voleb a nástupem koalice, která má na financování státu odlišný pohled. Jejím mottem je štíhlý stát s menším procentem přerozdělování, zatímco předchozí vláda i pod vlivem ČSSD a KSČM pracovala s větším schodkem. Samotná procedura přípravy a schvalování rozpočtu ve mně vyvolává rozpačitý dojem. Otázkou je, zda bylo nutné rozpočtové provizorium. Mohl být schválen původní rozpočet a hospodařit se mohlo se snahou snížit deficit. Bylo by to pro vládu dokonce výhodnější, kdyby dokázala snížit původní schodek kvalitním hospodařením než vytvořit nový rozpočet s nižším schodkem a ten nesplnit.
K dokumentu samotnému, pane docente, vidíte ve vládním návrhu vy nějaký zásadní problém?
Státní rozpočet je vždy jen finanční plán, neměli bychom jej přeceňovat, jakkoli je schvalován jako zákon. Platí pro něj, že papír snese všechno. Tvůrci rozpočtu z vládnoucí koalice zřejmě dělali vše možné, aby dodrželi slib o snížení deficitu o cca 100 miliard Kč. To, co se zdálo na první pohled jednoduché, se ale ve skutečnosti projevilo jako velmi těžký úkol. Většinu rozpočtu totiž tvoří mandatorní výdaje, a na ty se sáhnout nesmí. Výsledkem úmorné dřiny je velmi napjatý rozpočet. Toho si jsou na Ministerstvu financí vědomi, a proto zvýšili pro každý případ rozpočtovou rezervu. Problém je i to, že čísla jsou dost závislá na odhadu vysoké inflace. Ta samozřejmě „fandí“ dlužníkům. Nicméně, pokud se podaří inflaci alespoň částečně zkrotit, bude to za cenu snížení tempa růstu, a tudíž se sníží i rozpočtové příjmy. Zkrátka snižovat schodek jen opatřeními na výdajové straně v duchu pravicově liberálního pojetí rozpočtové odpovědnosti má své limity. Může se proto klidně stát, že vláda v průběhu roku nějaké daně či odvody zvýší.
Je těžké posoudit, jak se do plnění rozpočtu promítnou některá chystaná opatření, jako například definitivní zrušení EET. To je velmi chytrý nástroj, který spolu s kontrolním hlášením k DPH ztěžuje skrývání příjmů, které je rozšířeno v určitých sektorech, především tam, kde se platí v hotovosti. To se samozřejmě nelíbilo mnohým provozovatelům restaurací, hotelových a dalších služeb, a právě ti mají těsné vztahy se stranami současné vládní koalice. Systém samozřejmě něco stojí, ale přinesl zvýšení příjmů do státního rozpočtu. Slib jej zrušit proto vidím pouze jako populistickou úlitbu pro vlastní voliče, na úkor státu. Paradoxně takto vystupují i ti, kdo mají plná ústa digitalizace státní správy a slovně odmítají „uplácení“ voličů. Pod tlakem reality napjatého rozpočtu ale začínají z vládních kruhů zaznívat hlasy, že by snad EET mělo být ponecháno, ale jen jako dobrovolné. I to by jistě mělo svůj kladný dopad, protože by finanční úřady hned viděly, kam mají vyrazit na kontrolu, jelikož EET odmítají hlavně ti, co jim staré „devadesátkové“ poměry vyhovují.
Dalším velkým problémem je tzv. „švarcsystém“, který je skrytou formou vykořisťování, protože jeho prostřednictvím přenášejí zaměstnavatelé náklady na sociální zabezpečení plně na své (ne)zaměstnance. Jeho definitivní zákaz by posílil zejména důchodový fond a prostředky zdravotních pojišťoven. K tomu se pravicová vláda ale asi neodhodlá, ostatně si s tím neporadily ani vlády předchozí.
Na druhé straně v důsledku zvýšení cen energií bude nutit spotřebitele k pokrytí nákladů přesunout část výdajů z nižších sazeb DPH na položky v základní sazbě, což by se mělo projevit příznivě v oblasti daňových příjmů. Proto vládní koalice tak tvrdošíjně odmítá plošné snížení DPH na energie, které prosazovala minulá vláda a navrhuje hnutí ANO. Její radost však může být poněkud zkalena, když spotřebitelé ze stejného důvodu sníží množství některých požitků zatížených spotřební daní – omezí kouření, konzumaci alkoholu apod.
Z těch střípků, které jsem zde uvedl, je vidět, jak složitá je problematika veřejných financí. Nelze ji proto řešit na základě populistických výkřiků a laciných slibů. Vývoj v letošním roce, ale především dalších letech bude velmi zajímavý. V každém případě je nárůst zadlužení nejen České republiky (my jsme na tom ještě docela dobře), ale všech zemí světa nutno podrobit důkladnému zkoumání. Z hlediska neoklasického paradigmatu je současná úroveň zadlužení kulatým čtvercem, tedy vymykající se racionálnímu myšlení. Od těch, kdo toto paradigma vyznávají, proto řešení neočekávám, jen stálé odsouvání problému na budoucí generace. Problematiky by se měli chopit především alternativní ekonomové (nemusejí být nutně automaticky levicoví) a zkoumat ji obecněji i z hlediska podstaty a funkcí peněz, protože ty se dnes tvoří právě dluhem.
Fotogalerie: - Zeman ve sněmovně k rozpočtu
Na mimořádné schůzi vystoupil prezident Miloš Zeman. Jak hodnotíte jeho vstup a jeho připomínky?
Prezident je ve svých ekonomických názorech konzistentní, co ho znám, a i jeho úhlavní protivníci museli konstatovat, že ve Sněmovně byl zase starý dobrý Miloš Zeman. Vychází z keynesiánské školy, proto s některými jeho názory mohu souhlasit. Oba jsme například stoupenci progresivního zdanění, a tudíž i posílení příjmové stránky rozpočtu. Co se týče jeho obligátní kritiky daňových výjimek, jsem poněkud opatrnější. Je totiž nezbytné si nejprve vyjasnit, co výjimka vlastně je. Základní sleva na dani, kterou mají všichni, samozřejmě výjimkou není. Je to jen kompenzace pro nižší příjmové skupiny za formálně rovnou daň, která má degresivní charakter (nepatrně snížený druhou sazbou) a vyhovuje především vysokopříjmovým skupinám. Přijatá byla za Topolánkovy vlády hlavně z ideologických důvodů. Při dobře nastavené progresivní dani je zbytečná. Patrně takto to prezident myslel, nicméně kontext nebyl jasně vysvětlen, a proto se mohl ministr Stanjura zhrozit z extrémního zvýšení daně z příjmu.
Některé výjimky by se mohly skutečně zrušit, ale pokud stále existuje důvod, proč byly vtěleny do zákona, mělo by jejich odbourání být nahrazeno opatřením v jiné oblasti veřejných financí (například v oblasti dotací, sociálních dávek apod.), což se zase odrazí na výdajové straně rozpočtu. Výsledný efekt by se musel důkladně propočítat. Ani prezident by proto neměl operovat hausnumery.
V rozhovoru na téma ukrajinské krize Karel Schwarzenberg zmínil, že Rusové si nemohou dovolit, aby na Ukrajině byla demokracie, bylo by to velké lákadlo pro Rusy samotné. Co o tom soudíte vy?
S Karlem Schwarzenbergem souhlasím, že Rusové by byli blázni, kdyby měli napadnout Ukrajinu. Na druhé straně, kdyby byla na Ukrajině skutečně demokracie, pak by její vláda splnila minské dohody a bylo by po problému. To už dotyčný i současná vláda zamlčují. Plnění podepsaných dohod je jedním ze základních kamenů demokratické politické kultury. Ale úroveň demokracie na Ukrajině evropským standardům neodpovídá, je podobná jako v Rusku. Vychází totiž ze stejných postsovětských kořenů. Jestliže Západ předstírá, že se mu Ukrajinci více podobají než Rusové, lže si do kapsy. Je to klasický imperiální boj o trhy, zdroje nedostatkových surovin, spojený se snahou (nyní již zcela otevřeně deklarovanou) oslabit soupeře, který nedostatkové suroviny na trhy dodává. Ukrajinců je mi osobně líto, protože v tomto globálním geopolitickém zápase velmocí hrají úlohu užitečného idiota, přičemž z toho nemají žádný viditelný profit. Dělostřeleckými granáty a protitankovými střelami se nenajedí, příliš velká část vytvořeného produktu je nasměrována do oblasti obrany. Extrémní nacionalismus, který ovládá velkou část obyvatelstva zejména v západní části země, časem vyprchá, a hladové obyvatelstvo, frustrované z neúspěchu konfrontační politiky, se bude muset konečně smířit s těžkými kompromisy dohod z Minsku. Ty však přinesou potřebný mír a možnost budovat prosperující hospodářství i demokracii. I bez Krymu a s federativním uspořádáním se Ukrajina může stát silným demokratickým státem s těsnými vazbami na Evropskou unii a s přátelskými vztahy se svým východním sousedem. Nebude to hned, ale Ukrajincům z celého srdce přeji, aby se toho dočkala ještě dnešní generace.
Psali jsme:
Během uplynulých dnů, ukázalo se už, co je schopen Západ pro Ukrajinu udělat? Vyplynulo z dění něco zásadního pro nás jako Čechy?
Zatím se spíše ukázalo, co Západ ohledně Ukrajiny může zpackat. Umělé zvyšování napětí, neustálé opakování předpovědí o „okamžitém“ útoku, které je trapné samotným Ukrajincům, spojené se servilním podkuřováním kyjevským nacionalistům, je ta nejhorší cesta k míru. Naše vláda v tom bohužel vyniká nad ostatní. Na stránkách vašeho periodika jsem zaznamenal trefné přirovnání jejího počínání k ukrajinské exilové vládě. Chvílemi to vypadá, jako by její zahraniční politiku skutečně určoval ukrajinský velvyslanec. Nošení ukrajinských stužek ve Sněmovně s cílem provokovat údajně proruského, ve skutečnosti však realistického prezidenta, je až trapně hloupé.
Základním problémem je, že Západ nemá dnes ohledně ukrajinské krize žádnou realistickou strategii. Doby Kissingerů, Kennanů a dalších velikánů západní diplomacie jsou pryč a nástupci nedosahují jejich kvalit. Takovému přešlapu způsobenému neznalostí zeměpisu, jakého se dopustila britská ministryně zahraničí na tiskové konferenci s Lavrovem, by se zmiňovaní velikáni světové diplomacie vyhnuli. Výroky o územní celistvosti a suverenity Ukrajiny mají ve světle intervencí v Iráku, Sýrii či Libyi a uznání Kosova jen formální povahu a neúčinný dopad. Ukrajincům nepomůžou ani v náznaku a jen povzbuzují odpor proti realizaci minských dohod. Okatá snaha využít krizi k oslabení Ruska je naivní a nemá naději na úspěch.
Který z nedávných lídrů SSSR či Ruské federace byl nejlepší?Anketa
Jako Česká republika můžeme Ukrajincům pomoci především tím, že je zaměstnáme. Volných pracovních míst je dost a domácích skutečných (nikoli jen formálních) uchazečů o práci málo. Zlepšíme tím finanční situaci nejen samotných pracovníků, ale i jejich rodin, které z jejich výplat profitují.
Následkem údajné ruské hrozby padaly i ceny akcií na světových burzách. Zaměříme-li se čistě na finanční stránku věci, je někdo, kdo z vyhrocené situace výrazně profituje?
Tato otázka přesně vystihuje podstatu konfliktu. Vždy se musíme ptát jako staří Římané „cui bono“? Komu to vyhovuje, komu to přináší efekt. Do krajnosti vybičovaná válečná hysterie zvedá ceny klíčových surovin a energií. A kdo z toho má efekt? Samozřejmě hlavní aktéři současného běsnění USA a Rusko. Jedni konečně protlačí dodávky drahého zkapalněného břidličného plynu do Evropy, druzí zase posílí suverénní fondy a vylepší ekonomiku. Chvílemi to vypadá, jako by s námi zmiňované velmoci hrály divadlo, při kterém na sebe cení zuby a ukazují svaly, ale skrytě si společně mnou ruce, jak ty ostatní zase převezly. Nesmíme také zapomínat i další dodavatele, především arabské šejky a venezuelské socialisty. Mimochodem, zaznamenali jste někdy v poslední době nějaké masové protesty ve Venezuele? A kampak se asi poděl samozvaný „prezident“ Guaidó?
Prohrává Evropa, závislá na surovinách z Ruska, i když si zhoršení situace zavinila tak trochu i sama tím, že odmítla podepsat dlouhodobé kontrakty a spoléhala na spotové ceny z burzy. V zájmu objektivity je nutno připomenout, že Maďarsko se této situaci vyhnulo. U Číny je situace komplikovaná, na jedné straně také tratí, ale geopoliticky získává. Nicméně i čínští představitelé jsou ze situace nervózní a přáli by si jiný průběh.
V krátkodobém horizontu prohrává i klimatická politika. Zdánlivě jí vysoké ceny energií konvenují, ale pokud nebude plyn, plány na rychlou dekarbonizaci se zhroutí. A skutečný válečný konflikt by velkorysé ekologické plány pohřbil definitivně.
Prohrává i západní levice, která přijala nesmyslný závěr, že rozdíl mezi ruským a západním neoliberalismem je stejně fatální jako rozdíl mezi bolševismem a demokracií. Levice byla většinou na straně míru a omezení zbrojení a byla to ona, která prostřednictvím Willyho Brandta, Francoise Mitteranda atd. nahradila válečnickou rétoriku diplomacií uvolňování napětí a značným dílem přispěla k pádu totalitních pseudosocialistických režimů ve východní Evropě. Dnes naopak přispívá k zvyšování napětí a podobně jako před první světovou válkou štve proti konkurenčnímu státu. Tím ovšem vyklízí pozice ve prospěch realističtějších populistů a nacionalistů.
Prohrává i česká společnost, která se dále rozděluje na „realisty,“ hledající kompromis, a ideologicky vyhraněné „idealisty,“ kteří naopak volají proti němu. Stačí jen zhlédnout komentáře pod zprávami z Ukrajiny a hned je jasné, jak ostrá až nenávistná debata se vede. Tento konflikt se promítá i do dalších oblastí společenského života, což ilustruje i boj o relativně nevýznamný pandemický zákon.
Rusko poskytuje asi 39 % svého plynu Evropě. A proto zaznělo, že místo ruského zemního plynu přeci můžeme používat zkapalněný americký plyn. Jenže, prý je třikrát dražší, bude o tolik lepší?
Za podobný výrok byl už ministr Lipavský mnohokrát zkritizován. Americký zkapalněný břidličný plyn lepší než Ruský být nemůže, protože má stejné chemické složení. Proto jsou tvůrci „sankcí, jaké tu ještě nebyly“, zatraceně opatrní, co se týče dodávek ropy a plynu. A když Rusko odpojí od systému SWIFT, jak ty dodávky budou Evropané i Američané (ti ruské zboží nyní odebírají v míře nevídané) platit? Bitcoiny? Zlatem (které Evropané nemají)?
Z toho všeho plyne, jak je svět vzájemně provázaný a jak je obtížné existující vazby narušit kvůli geopolitickým či ideologickým postojům a zájmům. Proto se na závěr opět vracím k návrhu Libora Roučka na uspořádání jakési novodobé Helsinské konference s cílem učinit svět bezpečnějším. To by určitě pomohlo, ale v souladu s analýzou Jana Rychlíka by se musely někde upravit hranice. Ty vznikaly většinou ještě v dobách, kdy státy byly považovány za majetek panovníka. Dnes už území patří těm, co v něm žijí a mají na něm majetek. Stát zde vykonává správu a má tam majetek potřebný k tomuto výkonu. My Češi jsme se také v roce 1992 museli smířit s rozdělením federace a mnohým z nás o půlnoci na Nový rok 1993 ukápla nejedna slza. Ale ukázalo se, že toto rozdělení pomohlo nejen Slovákům, ale i nám. Přitom také mohla tehdejší federální vláda rozhodnout o „kárné operaci“ (jako ta ukrajinská v roce 2014) a Slovensko obsadit. Komu by to prospělo? Namísto úspěšné transformace by byl výsledkem rozbitý stát a vzájemná nenávist v něm žijících národů. Přesně tak, jako je situace v dnešní Ukrajině. Právě tuto zkušenost bychom měli prezentovat světu v současné době namísto zjednodušeného černobílého pohledu a přispívat k tomu (například i v době českého předsednictví EU), aby to časem pochopili i naši partneři.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajinci
Informace pro ukrajinské občany na území ČR v návaznosti na ruskou agresi na Ukrajině na leznete na oficiálních stránkách MV ČR. MV ČR také pro tento účel zřídilo samostatný portál. Základní informace o ukrajinské diaspoře v České republice naleznete na těchto stránkách.
autor: Daniela Černá
