Pane doktore, já se, s dovolením, vrátím k tomu, co jste nám říkal posledně. Ptal jsem se na „mesiášskou“ zahraniční politiku, která u nás začala v 90. letech – podpora disidentů v Rusku, v Číně, v Tibetu apod. A také integrace někdejšího SSSR do západních struktur. Na otázku, kdy jste o tom začal pochybovat, jste řekl: „Když jsem viděl, kdo se srocuje pod prapory vlajícími nade trůny.“ Koho jste tím myslel?
Nemyslel jsem nic světoborného. Jenom to, že veřejné mínění se začalo projevovat ve velké vzdálenosti od zemí, které byly často ještě součástí suverénních států a často o nárok „na svoje právo na sebeurčení až do odtržení“ se začalo zajímat až s pomocí importovaných agentů, kteří často neuměli jiný jazyk než angličtinu.
Dnes nemohu dokonce už ani v Praze zahlédnout vlajku „svobodného Tibetu“, která kdysi visela na budovách v metropoli i v provinciích. Že tu vlajku vytvořili a dodali na počátku 20. století britští koloniální experti v době čínského „století ponížení“, jak se dnes létům opiových válek a pozdější exploataci čínských zdrojů britskými obchodními společnosti pod kuratelou britské koruny a jejich kompradorům říká, nikoho nezajímalo.
A pak už to šlo jedno po druhém. Teze amerického prezidenta Bidena, že nechceme zničit Ruskou federaci, ale jen oslabit její ekonomiku, platí dodnes, ale byla platná už dávno předtím, než, jak tvrdí jeho dnešní američtí kritici, podepisoval své státní akty. V Rusku jim odedávna říkali ukazy, ale tehdy car neměl dálkově ovládanou furtpišku, jako mají dnešní američtí prezidenti.
Byla to také doba, kterou náš oblíbený učitel moderních dějin na FF UK Karel Durman, v té době v dlouholeté švédské emigraci, nazval titulem své v zahraničí vydané práce Útěk od praporů. Už tehdy to uráželo vědeckou radu Filosofické fakulty, že jejímu autorovi se nedostalo uznání, na rozdíl od mnoha jiných, kteří se nacházeli v podobném postavení. Zásadně se k podobné věci vyjádřila později populární pražská rodačka Madeleine Albright-Korbelová, svým známým výrokem, že Rusko je příliš bohatá země na to, aby jí toto bohatství mohlo patřit. A stačí si přečíst její paměti – Nejlepší ze všech možných světů (česky 2003) a nezapomenout na její výrok o půl milionu mrtvých dětí v Iráku, že „to bylo těžké rozhodnutí, ale zvládli jsme to“. A později i odtud utíkali hrdinové a oběti této válečné všehochuti.
Považujete Ukrajince za bratrský národ?Anketa
Rusko-ukrajinské barvy má také případ hrdinné pilotky a posléze teroristky Nadji Savčenko, kvůli které se do ukrajinské vlajky zahalovali vysocí čeští vládní činitelé, kteří, pokud si ještě pamatuji, alespoň v jednom případě táhli od Černínského paláce na Pražský hrad. Zanedlouho potom byla obviněna lidmi z okolí Julie Timošenko a došlo i na hádky okolo antisemitismu a kdo je na Ukrajině „Žid a žiďák“.
O Číně, vlastně ČLR, se po slavné větě předsedy Senátu PČR Miloše Vystrčila, který si ve Tchaj-pej zahrál na J. F. Kennedyho a prohlásil se nikoli za Berlíňana, ale za Tchajwance, a dnes se příliš nehlásí ani k tamější státní vlajce, i když je to ta rudá s pěti žlutými hvězdami.
Seznam bojovníků s vlajkami daleko od míst utlačovaných muslimů v Urumči nebo Kašgaru (známe je jen jako utlačovanou menšinu Ujgurů v severní Čině) také už nevzpomínáme, a tak mi nezbývá než na vaši otázku odpovědět, že je to proto, že jen nemáme dost místa a času je všechny vyjmenovat. A hlavně, že si myslíme, že ta praporová diplomacie se zrodila jen v hlavách praporčíků, na nejnižších úrovních důstojnického sboru, který i na té své vyšší úrovni nemá jasnozřivé myslitele, a ti na MZV se bojí o své kariéry.
Fotogalerie: - Pozdrav z Tchaj-wanu
Máme zde řadu akademických pracovišť, z nichž nyní vycházejí odborníci opakující od roku 2014 to samé: Musíme podpořit Ukrajinu v její cestě na Západ, protože patříme na Západ, musíme čelit Rusku a jsme k tomu zavázáni rokem 1989.“ Kde se bere tento souzvuk?
Nechce se mi zlehčovat vzdělání a vědeckou úroveň vámi vzpomínaných, často veřejnosti málo známých, pracovišť a jejich produktů. Ale myslím si, že se jedná o akord kariér a finančních příjmů, a týká se to zejména generace, která o tom „závazku“ rokem 1989 toho ví méně než málo. Václav Černý, břitký kritik úpadku vzdělanosti už před tímto mýtickým rokem, by o nich řekl, že tento nápad se snaží udržet v dějinách Československa a těch několika let „Česka“ jen ti nejméně vzdělaní z nevzdělaných. Myslím, že Ivan Hlas zpíval, že kdo jde dlouho na Západ, skončí na Východě. A aniž chtěl být prorokem předpověděl, kde vlastně už dnes jsme.
A tak když sledujeme cestu peněz a víme, kolik a kde se jich nejvíce odklání, tak o této celostátní lži nemusíme pochybovat. Už jsme tam a ani zde „závazek“ z roku 1989 nás před tím nezachránil. Konečně i to slovo závazek mnozí ještě známe jako dovezený politický rusismus, stejně jako mnoho ostatních, mezi kterými „jak to bylo několik let nazpět“ je tak čistý, že by se ho nebál ani „ortodoxní marxista“ vzdělávaný ruským překladem stručných dějin VKS(b).
Ukrajina přes všechny kotrmelce návrhů mírových plánů začíná na tlak USA přistupovat na takové územní požadavky, jaké by byly dříve nemyslitelné. A to jsou k ústupkům údajně někteří ještě ochotnější než Zelenskyj. K čemu taková dynamika vede?
Jistě je mnoho příčin, ale já bych za nejdůležitější považoval obavu současné politické elity na Ukrajině o svoji existenci. Nemyslím si, že její vzdání se účasti na vládní moci by znamenalo zlepšení poměrů, ale každá taková změna by mohla být předzvěstí něčeho jiného. Neznamená to, jak mnozí netelevizní pozorovatelé událostí na Ukrajině vědí, že by Ukrajina povstala jak bájný pták fénix z popela a vydala by se na pochod k „lepšímu příští“. Dokonce se obávám, že ty tzv. územní požadavky mohou způsobit výraznou změnu hranic země, a že si to lidé, kteří právě nepracují pro ČT nebo nějakou ziskovou neziskovku, budou přát. A nezapomínejme, že arciďábel Putin se nám díky nedorozuměním takovým jen jeví, a že bohatství Ukrajiny je natolik přitažlivé, že stále více hladové a hladovější ekonomiky Východu, a dnes už i jihu, se budou řídit jinými hodnotami než ti dnešní neinformovaní na Hradě a ve Strakovce.
Petr Macinka si prohodil role s Filipem Turkem. Respektive ona presumptivní ministerstva. Prezident Pavel je nyní v situaci, kdy nemůže říct, že odmítá sdílet své pravomoci v oblasti zahraniční politiky s Filipem Turkem. Dostal se Hrad do pasti?
Myslím, že to tak opravdu je, ale jak říká klasik, každý ideál musí být futrovaný klackem. Kdo má ten klacek právě teď po ruce, nevíme. Tak dlouho byl Filip Turek vláčen mediálním stokou, až si toho museli všimnout i ti, kteří jej zvali na inauguraci prezidenta Trumpa, a kteří věděli, že pro pana Turka není odpudivým člověkem. Nemyslím si, že by si americký prezident dělal s touto mediální špínou starosti, ale určitě si to budou v Bílém domě pamatovat, třeba jen jeho poločeští příbuzní. A jak jsme si jednou řekli, v politice stačí někdy jen jedna věta.
Naši hradní panditové by se mohli zeptat u Zelenských v Kyjevě, pokud tam ještě někoho po těch několika bouřlivých dnech znají. Možná by nemuseli létat na Ukrajinu, ale stačil by jim „dobrý drát“ u nás doma.
Fialova vláda končí dalším skandálem. Ředitel Správy železnic Svoboda schovával v sejfu 80 milionů korun svého otce, který se bál, že o ně přijde. Prý otec pracoval od 15 let v zemědělství. Co si o tom myslet?
Tomu snad nevěří ani čeští zatím ještě nedotknutelní, když si o tom vyprávějí v sauně. Ale třeba to tak je, a pokud pan otec pracoval ve Slušovicích a nezastihla jej Havlova a Pithartova likvidace, snad mu něco z našetřeného zůstalo ve štrozoku (pro mladší ve slamníku). Nebo to někde „odklonil“, a to zatím ještě není moc trestné. Jen to tak trochu pošpiní a i kdyby to nebyla pravda, trochu té špíny na pomluveném zůstane.
Pan Svoboda nevypadá na fotografii jako mafián nebo loupežník, kterých z nedávné minulosti známe hned několik. Také těch osmdesát milionů už není tolik, co dřív. A tak to pro něho možná dobře dopadne. Pokud by to nebylo do nějaké stranické kasičky, a na to se, jak víme od Dozimetrů, někdy také umírá. Kdysi dávno se říkalo, že po krátké těžké nemoci, na vzdálenost patnácti kroků.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Váš názor? (Hlasoval 1 čtenář)
Souhlasíte se Zdňkem Zbořilem?
autor: Jaroslav Polanský
