Pane doktore, já se, s dovolením, vrátím k tomu, co jste nám říkal posledně. Ptal jsem se na „mesiášskou“ zahraniční politiku, která u nás začala v 90. letech – podpora disidentů v Rusku, v Číně, v Tibetu apod. A také integrace někdejšího SSSR do západních struktur. Na otázku, kdy jste o tom začal pochybovat, jste řekl: „Když jsem viděl, kdo se srocuje pod prapory vlajícími nade trůny.“ Koho jste tím myslel?

Nemyslel jsem nic světoborného. Jenom to, že veřejné mínění se začalo projevovat ve velké vzdálenosti od zemí, které byly často ještě součástí suverénních států a často o nárok „na svoje právo na sebeurčení až do odtržení“ se začalo zajímat až s pomocí importovaných agentů, kteří často neuměli jiný jazyk než angličtinu.

Dnes nemohu dokonce už ani v Praze zahlédnout vlajku „svobodného Tibetu“, která kdysi visela na budovách v metropoli i v provinciích. Že tu vlajku vytvořili a dodali na počátku 20. století britští koloniální experti v době čínského „století ponížení“, jak se dnes létům opiových válek a pozdější exploataci čínských zdrojů britskými obchodními společnosti pod kuratelou britské koruny a jejich kompradorům říká, nikoho nezajímalo.

A pak už to šlo jedno po druhém. Teze amerického prezidenta Bidena, že nechceme zničit Ruskou federaci, ale jen oslabit její ekonomiku, platí dodnes, ale byla platná už dávno předtím, než, jak tvrdí jeho dnešní američtí kritici, podepisoval své státní akty. V Rusku jim odedávna říkali ukazy, ale tehdy car neměl dálkově ovládanou furtpišku, jako mají dnešní američtí prezidenti.