V minulých dnech jste zabodoval u Nejvyššího správního soudu, který na základě vašeho podnětu zrušil omezující opatření Ministerstva zdravotnictví vydané podle pandemického zákona. Pokládáte to za velký úspěch, nebo jste takový verdikt očekával?

Je to úspěch z hlediska rychlosti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Návrh jsem podal 13. dubna a již za 9 dní byl vydán rozsudek. Tím, že jsou zákazy ministra zdravotnictví Arenbergera protiprávní, jsem si byl jist. Ovšem jako je rozdělena společnost, je rozděleno i soudnictví. Vždyť jiné soudy, např. některé senáty Městského soudu v Praze či i Ústavní soud, dříve hledaly výmluvy, aby nemusely covidistické zákazy řešit. Nyní senát předsedy Tomáše Langáška neotálel a postavil se na stranu zákona a lidské svobody.

Je to především to, že ministr musí respektovat zákonný příkaz, že musí mít pro vydání opatření předchozí souhlas vlády, který neměl. Dále musí rozlišovat termíny – zákaz, omezení a stanovení podmínek, a že omezení není zákaz. Pandemický zákon umožňuje omezení maloobchodu, ne jeho zákaz. Jako perličku uvádím, že soud zrušil zákaz zpěvu na bohoslužbách. Zákaz zpěvu známe z pohádky Pyšná princezna jako symbol tuposti špatné vlády. Pohádka byla natočena v době totality a ani tehdejší vládce nenapadlo nic jiného, než že jde o tak velkou hloupost, že ji lze stanovit jen v pohádce. Nikdo netušil, že jednou vláda dospěje tam, kam ani totalitní režim nedospěl, a zakáže zpěv.

Jak vnímáte to, že sám ministr zdravotnictví již při vydávání protiepidemických opatření připouštěl, že jde na hranu nebo možná za hranu zákona?