Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Nemyslím, že jde o zlom, vývoj směrem k větší globální nestabilitě je otázkou posledních minimálně deseti let, mocenské ambice Ruska a jeho přezíravost vůči mezinárodnímu právu také nejsou ničím novým. Spíše bych řekl, že řada problémů, které dosud pro většinu lidí doutnaly někde pod povrchem, se prostě otevřeně projevila, například velikou aktivitou islámských fanatiků. Co je pro Evropu nové, minimálně v otázce míry, je masová imigrace. Tedy problém, který Evropa jako celek dosud neřešila – a bude muset co nejrychleji začít.

Tématem číslo jedna se stala právě migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

EU nepřekročila vlastní stín, kdy na migrační krizi začala reagovat mnohem později a méně pružně, než bylo třeba. Opět se ukázalo, že Unie je příliš těžkopádná. Osobně pro mě bylo zklamáním také nezodpovědné a v některých ohledech pokrytecké chování zejména velkých států Unie, především Německa. Myslím, že státy Visegrádu jsou ve vztahu k migrační krizi realističtější – a realistický pohled je základem pro realistickou a udržitelnou reakci, pro nalezení řešení.

Neztotožňuji se s některými silnými, nenávistí zavánějícími výroky určitých středo- a východoevropských politiků, ale v zásadě si myslím, že řešení, která navrhují tyto státy včetně ČR, jsou správná: tedy dodržovat vlastní nařízení EU ve vztahu k migrantům (registrace na hranicích Schengenu například), řešit problémy v místě, kde vznikají (první vlaštovkou je rýsující se dohoda s Tureckem, byť pouze na to nelze spoléhat), důsledně vracet (či nevpouštět na území EU) migranty, kteří zjevně nemají šanci uspět v azylovém řízení (uprchlíci z Balkánu). Na druhou stranu oceňuji politiky a představitele Unie, kteří ani tváří v tvář strachu občanů Unie nezahodili a nepošpinili hodnoty, jež dělají Evropu Evropou. Důležité je najít rozumný kompromis mezi obranou těchto hodnot a obranou vlastní bezpečnosti. Věřím, že se to nakonec povede, i když se to děje pomaleji, než bychom si přáli.