Agrese. Nenávist, zneužívání strachu a nejnižších pudů. Petr Gazdík o migraci, Zemanovi, Babišovi, Kalouskovi, Rusku i o tom, co nás čeká příští rok

Někteří označují rok 2015, který je téměř za námi, dokonce za nejsložitější období od sametové revoluce. Masová nelegální migrace, občanská válka na Ukrajině, Sýrie, Turecko a ISIL, řecká krize, teroristické útoky a hrozba jejich pokračování… Byl podle vás rok 2015 něčím přelomový?

Nemyslím, že jde o zlom, vývoj směrem k větší globální nestabilitě je otázkou posledních minimálně deseti let, mocenské ambice Ruska a jeho přezíravost vůči mezinárodnímu právu také nejsou ničím novým. Spíše bych řekl, že řada problémů, které dosud pro většinu lidí doutnaly někde pod povrchem, se prostě otevřeně projevila, například velikou aktivitou islámských fanatiků. Co je pro Evropu nové, minimálně v otázce míry, je masová imigrace. Tedy problém, který Evropa jako celek dosud neřešila – a bude muset co nejrychleji začít.

Tématem číslo jedna se stala právě migrační krize. Do Evropy se dostávají stovky tisíc lidí, o kterých údajně nic nevíme. Když se s odstupem podíváme na průběh krize v roce 2015, co lze považovat za úspěch v jednání Evropské unie v tomto kontextu a v čem naopak evropské elity selhaly?

EU nepřekročila vlastní stín, kdy na migrační krizi začala reagovat mnohem později a méně pružně, než bylo třeba. Opět se ukázalo, že Unie je příliš těžkopádná. Osobně pro mě bylo zklamáním také nezodpovědné a v některých ohledech pokrytecké chování zejména velkých států Unie, především Německa. Myslím, že státy Visegrádu jsou ve vztahu k migrační krizi realističtější – a realistický pohled je základem pro realistickou a udržitelnou reakci, pro nalezení řešení.

Neztotožňuji se s některými silnými, nenávistí zavánějícími výroky určitých středo- a východoevropských politiků, ale v zásadě si myslím, že řešení, která navrhují tyto státy včetně ČR, jsou správná: tedy dodržovat vlastní nařízení EU ve vztahu k migrantům (registrace na hranicích Schengenu například), řešit problémy v místě, kde vznikají (první vlaštovkou je rýsující se dohoda s Tureckem, byť pouze na to nelze spoléhat), důsledně vracet (či nevpouštět na území EU) migranty, kteří zjevně nemají šanci uspět v azylovém řízení (uprchlíci z Balkánu). Na druhou stranu oceňuji politiky a představitele Unie, kteří ani tváří v tvář strachu občanů Unie nezahodili a nepošpinili hodnoty, jež dělají Evropu Evropou. Důležité je najít rozumný kompromis mezi obranou těchto hodnot a obranou vlastní bezpečnosti. Věřím, že se to nakonec povede, i když se to děje pomaleji, než bychom si přáli.

V souvislosti s migrační krizí se i česká politická scéna začala polarizovat. Atmosféra posledních dní alespoň z hlediska médií působí tak, že každý v této zemi nenávidí Zemana, a to včetně premiéra republiky, který ho obvinil ze šíření nenávisti. Zeman prý rozděluje národ, spolčuje se s extremisty. Je tomu opravdu tak? A bude takové názorové rozdělení ve společnosti gradovat?

Když sleduji média, nepůsobí to na mě tak, že by každý nenáviděl prezidenta, jak uvádíte. Na druhou stranu jeho konkrétní kroky, například skandální vystoupení po boku pana Konvičky, prostě nelze přejít bez povšimnutí, naprosto tedy chápu, že média taková věc eminentně zajímá. Možná to nebylo úmyslem prezidenta, ale takovými kroky legitimizuje lidi, kteří svými nenávistnými a možná i trestně postižitelnými výroky společnost děsí a rozdělují.

Totéž se podle mnohých dělo v celoevropském kontextu. Jako by se část Evropanů odklonila od dosavadních elitních politiků typu Merkelové nebo představitelů EU a přiklonila se k euroskeptickým a antiuprchlickým silám. Je to zdravý vývoj? Jde o reakci na konkrétní situaci, nebo na dlouhodobě neutěšený stav soužití menšin v Evropě s většinou? Objevují se též názory, že ke „krajní pravici“ se kloní lidé, kterým se zdá, že je přestala hájit běžná levice. Co na to vše říci a co v této souvislosti čekat příští rok? Bude řada voleb, mluví se i konkrétně o přežití Angely Merkelové, vzestupu Marine Le Penové...

Neřekl bych, že stav soužití menšin s většinou je v Evropě dlouhodobě neuspokojivý. Situace se liší stát od státu a nelze ji generalizovat, například v České republice jistě nemůžeme hovořit o nějakých systémových problémech soužití s menšinami. Problém politiků EU, které bych označil za demokratické v konfrontaci s populisty až extremisty, je analogický potížím, kterým čelí demokracie jako taková v konfrontaci s extremistickými a populistickými proudy či režimy: demokracie a demokrat se nikdy nesníží k takovým nástrojům, jako je zneužívání strachu a
nejnižších pudů, které v každém z nás dřímou.

Argumentace demokrata bude vždy sofistikovanější a komplexnější než argumentace populisty – a pro řadu lidí tak méně přijatelná, zejména v případě, že se takový člověk cítí ohrožen, a tedy motivován chovat se ve stylu „bližší košile než kabát“. Ačkoliv nesdílím bezbřehý idealismus lidí, kteří ve zvýšené migraci nevidí žádné riziko a nejraději by k nám pozvali každého, kdo se má hůře než průměrný Evropan, považuji za nezbytné problém nezjednodušovat do šablon typu „my versus oni“ nebo „islám v ČR nechceme“. Řešení je třeba hledat mezi těmito krajnostmi. Ovšem reagovat na odklon části voličů od demokratických sil tím, že by tyto síly slevily ze svých hodnot, nepovažuji za správné. Je však nutné nabízet realistická řešení a na pochopitelné obavy lidí reagovat nejen rétorikou o humanitních ideálech.

Stabilitou Evropské unie zatřásla také dluhová krize v Řecku, kdy se rozhodovalo o jeho dalším působení v eurozóně. Výsledkem je, že Řecko obdrželo překlenovací úvěr, zůstává v eurozóně, zavádí reformy. Jak hodnotit tento stav? Přinese to vyřešení problému Řecka? Zůstane Řecko v eurozóně, a pokud ano, je tomu tak dobře?

Vývoj v Řecku nedokážu odhadnout a nebudu předstírat opak. Doufám jen, že hluboká krize řecké ekonomiky poučila eurozónu natolik, aby situaci v žádné jiné členské zemi nenechala dojít tak daleko. Osobně věřím, že Řecko v eurozóně zůstane, v současné době nic nenasvědčuje opaku.

Jak se změnilo v uplynulém roce postavení Ruska ve světě a jak situaci ovlivnily nedávné události jako konflikt s Tureckem nebo bombardování cílů v Sýrii, mířící na radikály z Islámského státu?

Anexí Krymu Rusko významně poškodilo své vztahy se Západem a v důsledku sankcí, které po této agresi následovaly, také svou vlastní ekonomickou stabilitu. To může samozřejmě být nebezpečné, protože z dlouhodobého hlediska je nejen pro Západ, ale pro celý svět důležité, aby v některých zásadních věcech Rusko a Západ spolupracovaly. Příkladem je boj s terorismem. To, že boj s terorismem si tyto dvě strany představují každá jinak, jasně dosvědčuje současná situace v Sýrii, kdy Západ a Rusko, zjednodušeně řečeno, bombardují každý někoho jiného. To ukazuje, jak složitá cesta k nějakému konsenzu, zejména v oblasti zahraniční politiky, ještě bude.

Bývalý dlouholetý novinář Mladé fronty, odborník na rusko-ukrajinské vztahy i Francii Milan Syruček uvedl v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz: „Jsem vnitřně přesvědčen, že vlna uprchlíků nebyla živelná, ale byla to první etapa tohoto boje, za níž následovala druhá etapa, teroristické útoky. Poté může přijít třetí etapa, která zasáhne třeba i USA; to zase z hlediska mocenské pozice. Je to tedy ideologický boj, který nepotřebuje sofistikované zbraně, ale fanatiky.“ Co si o takové klasifikaci myslíte?

Já nejsem přesvědčen, že vlna uprchlíků je organizovaným útokem islamistů na Evropu či Západ, respektive jsem přesvědčen o opaku, tedy že to tak není.

Abychom ekonomická témata pojali šířeji... Probouzejí se ve stínu migrační krize nadějně ekonomiky EU a USA? Nebo stále směřujeme ke strukturálnímu průšvihu – únik pracovních míst na Východ, další ztráty díky robotizaci a automatizaci, snižování životní úrovně, zadlužení…?

Snižování životní úrovně není něco, co bychom v současné době zažívali či co by nám bezprostředně hrozilo. Osobně bych ale jako potenciální riziko – například pro životní úroveň – neviděl přesun pracovních míst na Východ, robotizaci a automatizaci, ale malou pozornost, kterou jsou politici zejména na levici ochotni věnovat problematice udržitelnosti sociálního, důchodového a zdravotního systému bez zásadní reformy. To spolu s globálními ekologickými a sociálními změnami, které způsobují například migraci, považuji za skutečné hrozby, nikoliv automatizaci. Pokud jde o zadlužení, naše země má momentálně veškeré předpoklady pro to, aby své zadlužení snižovala. Proč to nedělá výrazněji, je otázka pro současnou vládní koalici.

Po ekonomické stránce prý předbíhá Spojené státy Čína. Například podle politologa Oskara Krejčího: „... je střídání hegemona nejcitlivějším obdobím v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka.“ Jak se ekonomická síla či slabost Spojených států mohou projevit na mezinárodních vztazích?

Nevím. Posilování pozice Číny není žádnou novinkou a to, že čínská ekonomika v určitou chvíli překoná výkonem americkou, jistě nebude znamenat, že by americká ekonomika byla slabá – prostě bude už „jen“ druhá nejsilnější na světě. Dopady tohoto stavu na mezinárodní situaci zkoumají a mají zkoumat akademici, politologové. Já o tom nechci spekulovat.

Jak moc ovlivní globální vývoj výsledky, ale i průběh a předvolební kampaň prezidentských voleb ve Spojených státech amerických? Vyhraje „normální“ kandidát, nebo třeba Donald Trump či Bernie Sanders?

To, kdo zastává post amerického prezidenta, bezpochyby má dopad na mezinárodní politiku, jak ostatně vidíme markantně na příkladu Baracka Obamy. Neočekávám ale v amerických prezidentských volbách nějaký nečekaný a prudký zvrat. Pokud sledujete americkou politickou scénu alespoň prostřednictvím tamějších médií, víte, že Donald Trump je jako kandidát zcela bez šance. Podle mě doplatí na to, že neví nic o zahraniční a bezpečnostní politice, a to, jak se ukazuje, je v současnosti opět velmi důležité. Jeho prázdná hesla a floskule nestačí, Donald Trump postrádá potřebné vzdělání, erudici, nemá navíc ani podporu republikánské strany.

Bernie Sanders sice má poměrně nadšenou voličskou základnu, ale většina průzkumů ukazuje, že pokud by se měli Američané rozhodovat, kdo bude lídrem národa v situaci, kdy bude země v ohrožení, jasně by volili Hillary Clintonovou. Sanders také nemá podporu Hispanoameričanů, navíc je na Ameriku příliš levicový, podle mě tedy nemá šanci ani v demokratických primárkách.

Jaká je vaše prognóza budoucího vývoje Evropy v roce 2016? Poradíme si s migrační krizí, nebo se nakonec staneme obětí džihádu a evropská civilizace nastoupí cestu k postupnému zániku a spácháme sebevraždu, jak varují někteří analytici?

Pokud bych si měl vybrat mezi těmito dvěma černobílými alternativami, jednoznačně říkám A: poradíme si s migrační vlnou; ale nebude to v roce 2016, bude to problém, s nímž se Evropa bude muset potýkat v podstatě už napořád. Důvodem je fakt, že za silnou globální migrací nestojí a nebudou stát jen lokální válečné konflikty, které lze vyřešit v horizontu let, ale také zhoršující se ekologie, nedostatek vody a potravin. A to je trend, který můžeme začít momentálně měnit, ale jehož změna bude trvat desetiletí. Investice do elektrifikace chudých regionů, do obnovitelných zdrojů a podobně budou pro budoucí „klidný život Evropanů“ nutností. Proto jsem se zájmem a s nadějí sledoval jednání klimatického summitu v Paříži.

Kdo se stal z vašeho pohledu nejvýraznější figurou české politické scény a proč? Do jaké míry splnili očekávání, anebo naopak zklamali prezident Miloš Zeman, Andrej Babiš, Bohuslav Sobotka, Miroslav Kalousek?

O Miloši Zemanovi říkám už od jeho kampaně pořad to samé – mrzí mě, že rozděluje. Úkolem prezidenta je spojovat! Působení Andreje Babiše ve vysoké politice už po relativně krátké době ukázalo, kde jsou limity jeho samého i hnutí ANO: příliš rychle se dostali příliš vysoko, vývoj na radnicích velkých měst, kde před pár měsíci s velkou slávou zvítězili, nebo kauza Kleslová jsou toho jasným dokladem. Nicméně očekávám, že voličský potenciál hnutí ANO ještě nějaký čas vydrží. Osobně bych řekl: bohužel, protože na politické rychlokvašky pohlížím s nedůvěrou.

S Bohuslavem Sobotkou se sice ve většině podstatných otázek ideově rozcházím, ale musím říci, že v pozici premiéra si, s ohledem na nelehkou situaci s Andrejem Babišem po boku, vede vcelku dobře. Pro Miroslava Kalouska bude příští rok obrovskou výzvou a příležitostí, jak ukázat, zda dokáže převzít štafetu po Karlu Schwarzenbergovi. Osobně tomu věřím, z našich současných politiků je to největší profesionál a v současnosti bezpochyby jedna z nejvýraznějších osobností. A kdybych měl s trochou nadsázky odpovědět na to, kdo se stal nejvýraznější figurou české politické scény, pak titul skokana roku si bezpochyby svou curyšskou etudou vysloužil pan Ransdorf…

Kdo na politické scéně příští rok posílí, kdo propadne? Ať už díky krajským volbám nebo případným otřesům ve vládní koalici či vývoji ve světě? Babiš, ČSSD, komunisté a radikální levice, protievropská a protiimigrační pravice (která?), proevropská pravice, někdo jiný…?

To bych také rád věděl. Mohl bych tu vyjádřit svá vroucí přání, ale prognózu ode mě nechtějte. V krajských volbách bych čekal vzestup regionálně ukotvených stran a hnutí, dařit se zřejmě bude ještě i hnutí ANO, pokud před volbami nevyplave nějaká další aféra typu Kleslová, která ukazuje, že ANO v řadě ohledů káže vodu, ale pije víno.

Někteří politici a publicisté nás straší, že nám, Čechům, hrozí ztráta svobody. Prstem ukazují zejména na Andreje Babiše a Miloše Zemana. Přiblíží se příští rok cosi takového?

Ze strany prezidenta nám, myslím, nárůst nesvobody nehrozí, negativní vliv prezidenta na společnost vidím v něčem jiném, ale to bych se opakoval. Pokud jde o Andreje Babiše, v jeho případě dávám za pravdu těm, kdo poukazují na nebezpečí propojení významných médií, byznysu a politiky. Jedním z příkladů je systém EET, který – v případě, že ministrem financí je velkopodnikatel – může být zneužit k získávání citlivých informací o podnikatelích, a toto podezření zatím nikdo přesvědčivě nevyvrátil.

Další riziko omezení svobod pramení z posilování bezpečnostních opatření, například v souvislosti s terorismem. To je problém, který řeší každá společnost, najít rozumnou míru mezi pravomocemi bezpečnostních složek a občanskými svobodami není snadné. Různé průzkumy ale ukazují, že občané ČR by v zájmu většího bezpečí byli ochotni obětovat poměrně značný díl občanských svobod.

Čas od času padne termín „válka“. Ať už světová nebo lokální. Slýchali jsme, že Rusko může napadnout Pobaltí. Amerika Rusko. Čína Ameriku. Amerika Čínu. Írán Izrael. Izrael Írán… Přiblíží se na základě dějů příštího roku něco z toho? Nebo lze očekávat uklidnění v Sýrii či na Ukrajině?

Zřejmě jsem nějak mimo hlavní proud, protože spekulace o útoku Ameriky na Rusko či Čínu mě zcela minuly… Pokud jde o realističtější konflikty, uklidnění na Blízkém východě rok 2016 jistě nepřinese, ani na Ukrajině bych nečekal stabilizaci nějak zvlášť brzy, byť v ni pevně doufám. V otázce Sýrie bude hrát roli ochota různých světových sil o dohodu, mám na mysli především Západ, Rusko a významné arabské hráče.