,,Kunda, hovno, zkurvili". Taková slova použil v přímém rozhlasovém přenosu prezident Miloš Zeman. Co vy na to?Anketa
Jak vzpomínáte na dobu, která předcházela 17. listopadu 1989?
Přestože osmdesátá léta byla obdobou absolutní normalizační šedi a nedění, tak na tu dobu, musím říci, nevzpomínám až tak špatně. Vzpomínám na ni jako na dobu dobrodružného mládí, kdy jsem měl to štěstí, že jsem se celá ta léta pohyboval v Praze ve společenství velmi svobodomyslných lidí, pro které svoboda byla důležitější než nějaký strach z následků svobodného projevu. Byla to doba, kdy jsme s přáteli měli možnost organizovat koncerty undergroundových kapel. Samozřejmě v soukromí, na veřejnosti to bylo prakticky nemožné. Byla to doba, kdy jsme psali pro samizdat, tiskli samizdatové publikace, navazovali kontakty s Poláky v Solidaritě, byla to doba, kdy jsme - přestože mi vzali pas a já jsem nemohl cestovat – hledali spolupráci s Litevci, Maďary, východními Němci.
Vadí vám, že Zeman na konferenci pořádané Putinovým oligarchou rusky vyzval ke zrušení sankcí proti Rusku?Anketa
Čekal jste v té době, že režim padne?
Samozřejmě v roce 1988, 1989 bylo cítit, že se společnost začala přece jen víc probouzet, že zejména mladí lidi přestali mít strach. Já jsem to poznal prozaicky: Když někdo v osmdesátých letech u mé ženy, u které jsem tehdy bydlel na nábřeží v Praze, mimochodem kousek od Václava Havla, v sedm hodin ráno zvonil, byli to až do konce roku 1987 výhradně estébáci, kteří mne přišli zatknout, zadržet nebo odvést k výslechu. A najednou ten ranní znovek přinášel různá překvapení. Přišli studenti cestou ze školy zeptat se, jestli by si nemohli přečíst samizdat Revolver Revue, nebo jestli by nemohli podepsat nějakou petici. Cítili jsme, že se společnost probouzí, zkoušeli jsem na to nějak reagovat, od léta 1988 jsme svolávali různé demonstrace a celkem mile nás překvapilo, že přišlo pár tisíc lidí, přestože věděli, že dostanou naloženo obušky, vodními děly, že hrozí i kriminál. Ale když jsem opouštěl brány pankrácké věznice 10. listopadu 1989, kde jsem seděl několik měsíců za palachiádu a organizaci petice Několik vět, ten den padala berlínská zeď a zbýval týden do 17. listopadu.
Tam mě tehdy samozřejmě ani ve snu nenapadlo, že za týden se změní prakticky všechno. V létě toho roku jsme mluvili s polskými kamarády ze Solidarity, kteří se mezitím stali poslanci, na podzim to v Praze vřelo na německé ambasádě, kde přelézali přes zeď uprchlíci a ty trabanty nechávali po Praze, to jsem sice osobně neviděl, protože už jsem byl na Pankráci, ale i tam se přes televizi a různou komunikaci podařilo tyto informace dostat, aspoň základní, ale nevěřil jsem, že by ty změny přišly tak radikálně a tak rychle. Své manželce jsem říkal, že je ve vzduchu revoluce, když jsme šli 17. listopadu v průvodu z Albertova přes Vyšehrad na Národní třídu, tak tam najednou atmosféra byla jiná. Nejenže už ti lidé neměli strach, ale bylo tam cítit pozitivní odhodlání, že už se nenechají těmi obušky zahnat nebo porazit. Ale stále ještě zbývalo mnoho rozhodnutí na to, aby se ten svobodný prostor skutečně otevřel tak, jak se otevřel.
Psali jsme:
Který z následujících státníků minulosti je vám nejbližší?Anketa
Kam zmizelo to pozitivní odhodlání a nadšení veřejnosti? Někteří lidé dokonce s nostalgií vzpomínají na dobu totality. Překvapuje vás to?
Částečně je to asi normální, přirozená lidská vlastnost, lidi mají tendenci pamatovat si to dobré a zapomínat to špatné. Čili do jisté míry je to asi pochopitelné. Ale – a to bych chtěl podtrhnout – takový ten negativismus, odmítání posledních pětadvaceti let, mi přijde skutečně jako podivná záležitost. S tím zásadně nesouhlasím. Těch pětadvacet let, i když byly samozřejmě trochu poznamenané pětiletou hospodářskou krizí, která spadla na celý Západ, jsou to minimálně dvě dekády určitého zlatého věku české svobody a demokracie. Je to éra, kdy se Čechům vedlo tak jako nikdy v historii a do dneška tomu tak je. Nikdy se Češi neměli tak dobře. Někdy mi připadá, jakoby převládla mentalita pubertálních nebo postpubertlálních fracků, kteří dostali téměř všechno, na co si mohli vzpomenout, o čem se jim před třiceti lety ani nesnilo. Samozřejmě ti, kteří aktivně spolupracovali na budování moderní demokratické a svobodné společnosti v naší zemi vědí své a tomu negativismu nepropadají. Ale ten zbytek ano, možná také dílem proto, že dvě dekády budování demokracie a svobody v naší zemi bylo provázeno mimořádně příznivými geopolitickými okolnostmi v okolním světě.
To byla doba, kdy Amerika byla silná, Rusko bylo slabé, kdy Evropa byla optimistická, nezahlcená těmi svými problémy jako dnes, takže potom to byl do jisté míry pro českou společnost trochu sjezd jako šusem po modré sjezdovce. A jakoby převážila dnes taková frackovská mentalita, tak jsme to všechno dostali a vůbec si toho nevážíme. Je to varující, protože dneska jsou geopolitické podmínky úplně jiné. Amerika se víc stáhla do sebe v důsledku krize, Evropa má problémy sama se sebou, Rusko se chová asertivně a často velmi agresivně, tudíž pro nás přichází období určité nejistoty, kdy se chyby nebudou tak jednoduše promíjet a pardonovat jako v minulosti. A že se občas dějí chyby, je samozřejmě lidské. Takže absolutně nepřijímám takovou tezi, že těch pětadvacet let bylo všechno špatně a teď je to třeba napravovat. Je komické, že v čele těch, kdo tuhle tezi proklamují, je někdo, kdo se za těch pětadvacet let stal druhým nejbohatším člověkem v této zemi a má dnes ve svých rukou prakticky veškerou moc.
Myslíte si, když říkáte o Rusku, že se chová často velmi agresivně, že máme důvod se bát o to nejcennější, co jsme díky listopadu 1989 získali, a to o svobodu a demokracii?
Dnešní situace je taková, že se obávají Lotyši, Litevci, Estonci, Rumuni, Poláci, tedy ti, kteří jsou tak říkajíc další možní na ráně. O Ukrajincích ani nemluvím, protože ti předmětem útoku jsou. Samozřejmě Česko zejména po rozdělení Československa se vyhřívá v takovém prostoru, který navozuje pocit bezpečí, že nám se nemůže nic stát, že mezi Ruskem a námi jsou ještě dvě země, nejen Ukrajina, ale i Slovensko. Překvapuje mne tenhle pocit bohorovnosti. Ano, Češi v minulosti, historicky, měli tendenci vzhlížet k Rusku jako k nějaké protiváze třeba proti Německu, tyto tendence tu byly v 19. století, ale upozorňuji, že ti nejchytřejší mužové tehdejší české politiky jako František Palacký nebo Karel Havlíček Borovský před iluzemi o spojení s Ruskem varovali. Já jsem si myslel, že naprostá většina Čechů je z těchto iluzí už vyléčena poté, co tu nejprve Stalin v osmačtyřicátém dosadil své pohůnky a pak to potvrdil Brežněv, když sem za dvacet let poté poslal tanky. A jsem překvapen, že ve společnosti stále ještě existují vlivné hlasy, které si dělají nějaké iluze o tom, že spojení s Moskvou, s Ruskem nám může přinést něco v zásadě dobrého. Já tyto iluze v žádném případě nemám. Samozřejmě Rusko postoupí tam, kam mu to Západ dovolí, to je jednoduché. Myslím si, že v tomto ohledu bychom měli velmi citlivě vnímat obavy Poláků a dalších, protože pokud k nim budeme hluší, může se stát, že budeme jednou na řadě my.
Psali jsme:
Který politik se nejvíc zasloužil o dobré věci v České republice?Anketa
Byl jste v devadesátých letech velvyslancem ve Spojených státech, dokonce jste podle WikiLeaks „největším spojencem Spojených států“, ostatně euroatlantická orientace byla naší zahraniční politikou v uplynulých letech. Nemrzí vás, že se dnes zahraniční politika Česka mění a přiklání se spíš směrem k Východu – Rusku a Číně? Tyto tendence nemá jen současný prezident Miloš Zeman, ale i exprezident Václav Klaus, oba kritizují Evropskou unii kvůli jejímu postoji k Rusku.
Já sám jsem také kritický k mnoha politikám Evropské unie, ale zároveň jsem přesvědčen, že západní orientace nemá rozumnou alternativu, naše bezpečnostní politika, členství v NATO, nemá rozumnou alternativu. Ale samozřejmě pozoruji některé snahy různých pánů Druláků na Ministerstvu zahraničních věcí překlopit základní pilíře naší zahraniční politiky s velkým znepokojením. Ať tu posledních dvacet pět let vládl kdokoli, ať jsme to byli my, nebo levice, tak všichni přiznávali, že tři základní pilíře – atlantická orientace, evropská orientace a orientace na sousedskou politiku zejména s Poláky a Němci – v zásadě nemají alternativu. Lišilo se to v akcentech, občas někdo jako Jan Kavan zahrál nějaký falešný tón, když chtěl řešit situaci na Balkáně spojením s Řeckem, nebo se ptal, jestli se z NATO dá také vystoupit, ale to byly jenom jednotlivé falešné tóny v orchestru, který hrál tu symfonii dobře. Dneska možná také díky tomu geopolitickému znejistění je silnější tendence hledat alternativy. Já samozřejmě chápu, že byznys chce rozvíjet vztahy s Čínou, s Ruskem, to dělají Němci, Britové a další. Ale má to mít nějakou důstojnost. A ne parametry druhorepublikového lezení do zadku některým dvorům, ať už v Kremlu nebo Pekingu. To je politika, která nám nepřinese vážnost ani těchto dvou metropolí. Pokud si chceme uchovat nějakou vážnost, pokud dokonce chceme, aby pánové v Rusku nebo Číně po nás také něco chtěli, přece toho nedosáhneme tím, že se jim budeme tímto způsobem klanět i tam, kde to ani nepožadují. To je politika, která vzbuzuje na Západě pohoršení a na Východě nám přinese stejně jenom přehlížení.
Jak jste vnímal z tohoto pohledu výroky prezidenta Miloše Zemana na konferenci na Rhodosu, kde přirovnal konflikt na Ukrajině k chřipce a kritizoval protiruské sankce ze strany Evropské unie, nebo když při státní návštěvě Číny řekl, že Česko uznává celistvost Číny včetně Tibetu a Tchaj-wanu? A dokonce prohlásil, že se do Číny přijel učit stabilizovat zemi a zvyšovat růst ekonomiky.
Je to nedůstojné podkuřování, které po nás nikdo nechce. Je to ohýbání hřbetu dopředu. Je to mentalita té druhé republiky. Mne překvapuje, že Miloš Zeman jako celkem silná osobnost má k této slouhovské politice sklony. Já si ho pamatuji z minulosti jako člověka, který měl nějaké sebevědomí. Politicky byl sice jinde než já, ale byl to sebevědomý muž, který nikomu nepodlézal. Dneska ho vidíme s tendencí podlézat těm, kteří vypadají silnější, aniž by to od něj očekávali. Já umím pochopit tezi, že nikoho nechceme poučovat, ale absolutně nechápu tezi, že se tam on sám osobně jede učit. Čemu? Totalitním praktikám? Máme se bát, až se ponaučí, co nás tady doma čeká?
Která hlava státu nejvíce poškodila naši zemi?Anketa
Jak si jeho jednání vysvětlujete? Má na něj takový vliv jeho okolí nebo dlouholetá konzumace tvrdého alkoholu?
Já samozřejmě nevím, nejsem psycholog ani psychoterapeut. Ale každopádně si myslím, že tady je vliv podléhání silným individualitám. A není žádných pochyb, že Vladimir Putin je velmi silnou osobností, a bohužel dneska v Evropě ani v Americe nemá potřebného sparingpartnera, který by ho uměl odkázat do správných mezí. Někdy už to tak bývá, že silné osobnosti mají sklony podléhat ještě silnějším osobnostem. Druhý důvod je tady určitě vliv velkého byznysu, o tom není pochyb. Ostatně ten návrat z Číny na palubě letadla PPF mluví za všechno. Je tu vliv Škodovky. Já tomu do určité míry rozumím. Mladoboleslavské Škodovce nepochybně pomohl v době krize a pádu poptávky na Západě odbyt v Rusku a Číně. O tom není žádných pochyb. Je tedy namístě, že tito lidé prezidenta doprovázejí, ale politik by si měl ponechat určitou suverenitu a ne každým pohybem úst, očí nebo prstů dávat najevo, že jede ve službách někoho jiného než toho státního suveréna.
A pak je tu možná ještě třetí důvod, o němž nevím, jestli hraje roli u Miloše Zemana, ale možná hraje roli u části české pravice, a to je bohužel posun v Evropské unii do takového bezbřehého levicového liberalismu, kdy práva různých menšin jsou vyzdvihována na piedestal jako to nejdůležitější, o co jde, a kdy se očekává, že to všichni, i na Východě, pozítří převezmou. To samozřejmě vyvolává určitou protireakci. Je evidentní, že lidé jako Putin se snaží stavět do role ochránců určitých tradičních hodnot, využívá této situace, která na Západě nastala. Já mám také problém s některými evropskými ultralevicovými a ultraliberálními politikami, myslím si, že je třeba chránit tradiční hodnoty, na kterých středostavovská společnost stojí, třeba rodiny apod. Nicméně nikdy by mne nenapadlo hledat tady oporu v Kremlu nebo dokonce v Číně. Tento zápas musíme svést my sami na Západě a ne hledat Putinovu berličku. V tom se část té pravice zásadně mýlí, a jestli na tohle slyší i Miloš Zeman, nevím, on samozřejmě je spíš sociální demokrat, ale zase takového staršího střihu, a možná i jemu některé tyto tendence lezou na nervy. A tomu já mohu fakt rozumět. Ale nerozumím tomu hledat berličku pro tenhle zápas v Kremlu nebo Pekingu.
Psali jsme:
V rámci tuzemské politiky se Zeman projevuje jako silný, sebevědomý, až autoritativní politik, který si nenechá mluvit do některých věcí, viz například vyznamenávání u příležitosti státního svátku na Pražském hradě. Co říkáte na výběr některých osobností, které podpořily jeho prezidentskou kandidaturu?
Asi každý prezident, to není jen v Praze, to je koneckonců i ve Washingtonu, ocení své „kamarády“, to jsem pozoroval i v Americe. Kromě těch, co se zaslouží o stát, je tu tendence poděkovat i svým věrným. Ten rozdíl je v jedné věci. Když Havel oceňoval své věrné, a já mám výhodu, protože mi nikdy nic nedal, tak to říci mohu, byli to lidé, kteří za republiku a svobodu krváceli. Šli si za ten princip i sednout do kriminálu. A to je myslím rozdíl proti tomu, když dneska ocenění dostává Robert Sedláček nebo Filip Renč. Nic proti nim, ale myslím, že je velký rozdíl, kdybychom do řady vedle nich postavili lidi jako Dana Němcová nebo Marta Kubišová. To byli lidi, kteří dokázali v životě hodně obětovat, svůj osobní život, šli do kriminálu, když nebylo možné jinak. Zatímco těmto Zemanovým věrným šlo v prvé řadě o sebe sama a jejich kariéru. A v tom vidím ten zásadní rozdíl a nedivím se, když je ten výběr kritizován. Samozřejmě, Miloš Zeman to dělá šikovně, schová to za plejádu nezpochybnitelných, i když i tam bych očekával větší míru pečlivosti. Je smutné, když hrdina z Lidic – páter Šembera – je degradován, protože před dvaceti lety dostal vyznamenání vyšší hodnoty než dneska na Hradě. Je také úsměvné vyznamenání britského politika, i když sdílím s Milošem Zemanem obdiv k Winstonu Churchillovi, ale přece jen už uplynulo hodně vody ve světových řekách od jeho úmrtí. Tady z toho příliš čiší, že své hříšky schovává za jeho velikost. Dává si ho před sebe jako fíkový list, aby mu prošlo to, o co mu skutečně jde.
Psali jsme:
Co si myslíte o tom, že prezident Miloš Zeman nepozval z osobních důvodů rektory dvou významných univerzit, což mu vyneslo obvinění, že si plete státní svátek se soukromou párty?
Je to samozřejmě jeho právo si pozvat, koho chce, a nepozvat toho, koho nechce. Je to jeho pozvánka, on je tam podepsán, ale samozřejmě to nejsou narozeniny Miloše Zemana, jsou to narozeniny českého státu, protože český stát se přihlásil k tomu československému republikánství. Pak se velikost státníků měří ne podle toho, jestli si někam pozve své kámoše, ale i zdá má odvahu pozvat ty, s kterými nesouhlasí. Myslím, že to říká všechno.
Mění se i česká společnost. V minulosti lidé volili tradiční strany, dnes dávají přednost novým, často málo čitelným a nepředvídatelným hnutím. Od Věcí veřejných, přes Úsvit až po ANO Andreje Babiše. Je to podle vás nějaký trvalejší trend nebo jen momentální reakce na skandály politiků parlamentních stran, které se tady střídaly u moci?
Já doufám, že to není setrvalý trend, ale že je to jen výraz nějakého protestního hlasování za hříchy, kteří mnozí z nás, kteří vládli, napáchali, a že se lidé vrátí k podpoře standardní demokratické politiky. Pokud by tomu tak nebylo, máme skutečně vážný problém. Pokud český národ chce svěřit moc do rukou těchto populistických hnutí, často vedených ekonomickými zájmy některých jednotlivců, tak nás ochraňuj pánbůh. Zejména v době, kdy to geopolitické prostředí není zdaleka tak příznivé, jako bylo před dvaceti nebo patnácti lety. Čili je-li to trest za nějaké hříchy, dobrá, koneckonců budiž to tedy impuls pro to, aby se pravicová politika třeba víc vrátila k hájení konzervativních principů a hodnot a méně k obhajobě různých podnikatelských plánů, dá se tomu rozumět. I když i tak s tím nesouhlasím. Myslím, že je třeba volit tradiční strany a třeba si tam vybírat mezi lidmi, a to systém umožňuje, než hledat spásu v nějakých slibotechnách, kde nakonec rozhoduje jeden člověk, ať už se jmenuje Vít Bárta nebo Andrej Babiš. Koncentrace moci do jedněch rukou je to nejnebezpečnější, co nás může potkat. Takže věřme, že je to jen epizoda v dějinách české demokracie, pokud by to byl rozklad toho tradičního systému, je třeba bubnovat na poplach a dělat všechno pro to, aby se zase česká pravice vzpamatovala. Myslím, že lidovci už svou krizi mají za sebou, myslím, že ODS se odpíchla v těchto komunálních volbách ode dna, všechna čest našim úspěšným komunálním politikům, kteří nesundali to modré tričko a nevyměnili ho za něco jiného, osvědčili obrovskou statečnost a vysokou míru loajality. A koneckonců mnozí z nich byli odměněni. Myslím, že vedení ODS by mělo všechny starosty z větších měst, kteří získali třeba dvakrát tolik, co jsme měli celostátně, pozvat a nechat si od nich poradit, jak to dělat. Oni samozřejmě riskovali, ale lidi, kteří znali jejich práci, jim ty hlasy odevzdali. Ať je to v Praze Jana Černochová, Martin Baxa v Plzni, Jarda Kubera v Teplicích, Láďa Chlupáč v Litoměřicích, kde se dokonce ODS podařilo udržet vedení města, a můžeme jmenovat další a další. Mladá Boleslav, Třeboň, Jablonec, Kroměříž. Ve všech koutech republiky máme komunální politiky, kteří udrželi pozice. Máme teď dva roky čas na tvrdou práci do příštích krajských voleb. Myslím si, že by nás v krajských volbách měli vést ti, kteří osvědčili jak odvahu, ale kteří také prokázali, že jsou schopni oslovit naše tradiční voliče. Takže vůbec nelámu hůl, myslím, že jsme se ode dna odpíchli a můžeme stavět základy nové pravice. Samozřejmě to vyžaduje trochu si přečíst společenskou situaci, protože s těmi jednoduchými body, s kterými jsme začínali před pětadvaceti lety, si dneska už nevystačíme. Jako každý podnikatel musíme trochu reagovat na poptávku na trhu.
Psali jsme:
A jak vidíte budoucnost TOP 09? Také už nad ní lámete hůl jako třeba Miloš Zeman, kde to ovšem pramení spíš z jeho přání?
TOPka není v jednoduché situaci. To, myslím, podzimní komunální i senátní volby ukázaly, koneckonců ve třech po sobě jdoucích volbách strana manažerského typu nebyla schopna získat téměř žádný senátní mandát, což je pozoruhodné. My to máme těžší jako strana, kde každý kandidát musí projít nějakými primárkami, oni si mohou vybírat osobnosti lusknutím prstu. Přitom třeba překvapivě v Praze naši kandidáti, každý úplně jiný, zápasník proti komunismu Pavel Žáček, šéf záchranky Schwarz a zakládající člen Tomáš Kladívko, se dostali do druhého kola. Sice ani jeden v té babišovské vlně neuspěl, ale TOPka ve svém nejtradičnějším místě, kde měla v minulosti největší podporu, nedostala svého kandidáta do druhého kola. Nepřeji TOPce nic špatného, myslím si, že máme spolupracovat na celostátní úrovni, protože opoziční hlas není v dnešním Parlamentu příliš silný, takže kdybychom spolu válčili, jen bychom oslabili důležitou opoziční funkci, čili je to náš přirozený partner, ale myslím si, že se nad ní vznáší otazník, jestli nebude následovat ODA nebo Unii svobody.
Psali jsme:
Vzhledem k tomu, že jste byl blízký spolupracovník i přítel Václava Havla, dokázal byste si tipnout, jak by se díval na dnešní politickou situaci? Václav Klaus a jeho kontroverzní amnestie, která zastavila trestní stíhání největších podvodníků a zlodějů, proruská orientace Miloše Zemana, slušovický Čuba v Senátu, Andrej Babiš, nejdůvěryhodnější a nejpopulárnější politik dneška.
Netroufám si mluvit za Václava Havla. Ale jsem si prakticky jistý, že proruskou orientaci by Václav Havel určitě kritizoval, a pokud by udělal amnestii, byl by asi pečlivější při její přípravě. Jsem člověk, který si Václava Havla velmi váží, měl jsem ho moc rád. Měl jsem štěstí, že jsem s ním v těch přelomových dobách mohl spolupracovat, i když později jsme nebyli úplně ve všem ve shodě. Pokud jde o Václava Klause, myslím si, že jako premiér vykonal pro republiku také mnoho dobrého. Podle mne bylo štěstím pro českou společnost, že v začátcích transformace od komunismu ke svobodnému kapitalismu měla oba dva. I když byl každý z jiného těsta, prvních sedm let od roku 1989 dokázali oba své ego minimálně potlačit ve prospěch celé země. A to, co se tehdy podařilo, je velkou zásluhou obou. A hledejme inspiraci spíš v tom, kde oni byli oba na vrcholu, plni sil, plni nějakých ideálů než v té pozdější fázi, kdy jejich vztah měl daleko k selance. A máme-li být silní a úspěšní, potřebujeme hledat pozitivní motivace spíš než negativní příklady.
Vy jste se od mládí pohyboval v politice a diplomacii, nejdříve jste pracoval v disentu, později jste byl velvyslancem v USA, vicepremiérem, ministrem zahraničí i ministrem obrany. Co děláte teď, kdy už jste mimo politiku?
Už pro stát nepracuji, učím na dvou vysokých školách, na jedné veřejnoprávní, druhé soukromé, mám své studenty, učím je, zkouším je. NA CEVRO mám také menší centrum transatlantických vztahů, takže se věnujeme některým zahraničním a bezpečnostním otázkám, pořádáme různé konference a budeme vydávat i publikace. Kromě toho jsem si oprášil živnosťák a pracuji i v soukromé sféře. A ve volných chvílích, které mám, protože po mně není nějaká velká poptávka, se věnuji přírodě, pozorování ptáků, zejména u nás na Českolipsku. Pozoruji svatební tance jeřábů popelavých, lovecké umění orlů mořských a orlovců říčních. Jsem z toho úplně nadšen. Mimochodem i na tom vidíme, co zvířat se za posledních pětadvacet let vrátilo do přírody. To, co dnes vidím, by v osmdesátých letech vůbec nebylo možné vidět. Takže žiju s ptáky a možná mezi ptáky hledám nějakou inspiraci, aby se v budoucnosti zase modrý pták zvedl z popela k pořádnému letu do oblak.
Psali jsme:
autor: Libuše Frantová
