Po útoku na Charlie Hebdo jste u nás napsal: ,,Tvrdím, že migrační tsunami nelze odolat. Proto je třeba dělat všechno proto, aby se utlumila potenciální migrace zlepšením životních podmínek ve zdrojových zemích. I kdyby to znamenalo snížení jisté životní úrovně v cílových zemích (tedy v Evropě). Protože nezastavíme-li ono migrační tsunami, bude to znamenat destabilizaci Evropy a snížení životní úrovně bude nekontrolovatelné a nepoměrně větší.“ Nyní se Evropa děsí toho, že se stovky imigrantů NAJEDNOU topí v kocábkách ve Středozemním moři. Co ke svým lednovým slovům můžete dodat dnes?
Zde je asi vidět největší slabost demokracie, byť by byla provozována relativně slušně. Jedna partaj přijde s určitou koncepcí, jak se postavit k otázce migrace. Po volbách přijde jiná partaj s odlišnou nebo zcela jinou koncepcí. A někdy i s novými lidmi. A začíná se od začátku. Čest výjimkám.
Autoritářský stát má oproti tomu objektivní výhodu, že jednou nastoupenou linii ohledně migrace prostě drží. A tady platí, že téměř jakákoliv linie je lepší než žádná (anebo několik, fázově se střídajících).
Zoufale málo politiků si je vědomo absence shody širokého politického spektra na definici zemských zájmů (slovo „zemský“ je mnohem lepší, než „státní“ či „národní“, má i patinu a zemitost, jak jinak). Tento výměr základních zemských zájmů by měl být velmi střídmý a neměl by být předmětem politické soutěže. Ano, je to prvek regulované soutěže, přesně v duchu hesla prvorepublikových finančníků: „Soutěž je jako lék – v malých dávkách léčí, ve velkých škodí.“
Tím chci k Vaší otázce říci – na strategická rozhodnutí nikdy není pozdě, ona se ale projeví až za dlouho. Proč by to ti politici (s jepičím životem) dělali, kdyby ovoce sklízeli jiní? Nadto, někteří, i kdyby chtěli, tohoto uvažování nejsou schopni. Je proto nutno neustále politiky tlačit k tomu, aby běžné otázky nechali na úřednících a sami zvedli hlavu a zodpovědně promýšleli budoucnost. Proto jsem zmínil ony základní zemské zájmy, mezi něž by měla nepochybně patřit reálná, udržitelná, obhajitelná a pokud možno efektivní strategie řešení problémů způsobených migrací.
Jak přesně si představujete tu pomoc ve zdrojových zemích? Čeští představitelé argumentují pomocí v uprchlických táborech v Sýrii apod. Jak to myslíte vy?
Vycházím z toho, že je nejprve třeba učinit strategickou rozvahu. Náš blahobyt je dán i tím, že těžíme z určitých rozdílů mezi kontinenty, řečeno velmi obecně. Ve starší literatuře se tomu říkalo vykořisťování, a něco na tom je. Nyní se ti lidé z chudších oblastí zvedají a jdou si pro podíl na tom bohatství. Když se jeho části nevzdáme a nebudeme se podílet na tom, aby se ve zdrojových zemích migrace dalo lépe žít, přijdou si pro ten podíl až do Evropy. To bude pro Evropu nejen dražší, ale bude to mít i mnohé jiné důsledky. Samozřejmě, neuvědomí-li si to Evropa, neobstojí, to je jednoduché a přirozené.
Pomoc do zdrojových zemí migrace by však musela být v podobě dodaných investičních celků, žádné peníze, žádné zboží. Zbraně ani omylem. A zajistit odběr produkce. A extrémní důraz na to, jak tam zajistit lidem vodu. Dost drahé – ale ve výsledku levnější než náklady, které nás čekají, půjdeme-li po stávající cestě.
Ať si tu vykládáme, co chceme, proud migrace se k nám prozatím povalí dál. Co dělat s loděmi s uprchlíky? Vracet zpět, nebo něco ještě horšího? Zavádět imigrační kvóty?
Dosud jsem měl na mysli migraci převážně ekonomickou. Hydrologové předpovídají v brzké době sucha ve střední Asii, na Ukrajině a v jižní Evropě. Pak již bude ta migrační vlna neodvratitelná. To znamená kromě té retenční strategie zadržující obyvatelstvo ve zdrojových zemích tím, že se tam zlepší podmínky života, je nutno odpovědně vypracovat strategii absorpční, protože migrace je nevyhnutelná a přirozená, ve velkých počtech však může být fatální.
Zoufale tu postrádáme střední článek zabraňující migraci, to jest průchozí země a přírodní překážky. Co říci v situaci, kdy šílení západní politici roztřískají Libyi, která velmi účinně zpomalovala či dokonce zadržovala migraci? Vždyť životní úroveň tam byla – v porovnání s riziky nelegální migrace do Evropy – pro mnoho běženců optimálním řešením... A na to navazují zločinné převaděčské gangy, které kořistí z touhy migrantů nepředstavitelným způsobem. Převaděči existují všude, ale dovolil bych si tvrdit, že Kaddáfí to měl docela pod kontrolou.
Asi opravdu nemá cenu nadávat na to boží dopuštění či problém ignorovat anebo nechat na starost druhým. Jestli se Evropa k tomuto problému nepostaví čelem, pak některé státy sice odolají déle, ale nakonec budou všichni dohromady ve velikém průšvihu.
Imigrační kvóty vypadají hrozně, ale rezignovat na jakoukoliv regulaci a nechat věcem volný průběh je cesta do pekel. Přijdou dokonce i regionální a lokální kvóty, dokonce i co do městských čtvrtí. Kvůli rozptýlení migrantů, jinak tu vzniknou ghetta a města a regiony, kde se přirozeně migranti budou stahovat, a za chvíli tu vznikne nějaký nekontrolovatelný fundamentalistický útvar. Policie se tam bude bát a gangy budou odtamtud podnikat loupeživé výpravy. Proto je lepší se podívat realitě do očí, zatnout zuby a jít do toho. Každý dům si musí zpacifikovat a zcivilizovat svého migranta. Je to drsná a nepříjemná řeč, to vím, ale zkuste si představit, když tomu tak nebude! Represe z nich udělají pouze motivované protivníky, kteří nemají co ztratit. Proto je potřeba k nim přistupovat tak, aby měli co ztratit.
Co dělat s těmi příslušníky neasimilovaných muslimských komunit, které žijí v Evropě již nyní? Z hlediska bezpečnostního zvládnutí z nich vyrůstajících hrozeb terorismu, z hlediska sociálního, z hlediska nastavení podmínek soužití majority a minority? Z hlediska tolerování, či činění ústupků vůči jejich náboženství...
Gilbert Keith Chesterton měl velmi realistické bonmoty, například tento:
„Znáte, Wimpole, slavný osud impéria?“ „Znám jej jako řečnický obrat,“ odpověděl básník. „Má čtyři dějství,“ pravil Dalroy. „Vítězství nad barbary. Zaměstnání barbarů. Spojenectví s barbary. Vítězství barbarů. Toť slavný osud impéria.“
Přijmeme-li toto jako výhled, pak může být už jen lépe. Co je k tomu nutno? Obecná atmosféra nesmí být založena na dvojím metru a na nenávisti. A sebedůvěra, ta se ovšem nedá naučit, ta buďto je, nebo není.
Co se například náboženských symbolů a viditelnosti obličeje týče, mezní by měl být tradiční způsob odívání jeptišek. Hlava zahalená, obličej identifikovatelný. I pro muslimky. Ostatně i pro demonstranty. Nebo stravování – nic navíc, nikoho nenutit. Je-li náboženským zvykem nějakého jídla se vzdát (vepřové), nikomu to nemůže vadit.
Neurážet. Nesnáším ty „svobodomyslné“, kteří někoho urazí a pak se běží schovat, „stát ať mě chrání“. Nikoliv. Ať si ty své protimuslimské vtípky vyzkouší nejprve v muslimském podniku. Podobně ale i s katolíky, s židy, s kýmkoliv! Chovat se důstojně, jako chlap! Když mám pocit, že nějaký vtip je dobrý – tak ho podrobím zkoušce na příslušném místě. Svoboda bez rizika a odpovědnosti je totiž jen trapnou parodií.
Všechna slušná náboženství a kultury mají obdobu toho, co je známo jako Hillelovo zlaté pravidlo, totiž nedělat druhým to, co by se nelíbilo mně. Všechno ostatní je odvozeno.
Znovu a znovu opakuji – jeden metr na všechny. Přísnost na sebe. V krizových situacích neobstojí společnost atomizovaná, nesolidární, prožraná korupcí, chamtivá, shánějící se jen po výhodách, změkčilá, zhýčkaná, sobecká, neodpovědná a neochotná riskovat – a neschopná si přestat o tom všem lhát.
Pokud přehlédnete některá evropská politická hnutí, která frekventují problém – z jejich pohledu – obrany evropských kulturních hodnot a evropského sociálního systému – zastavením migrace či zpřísněním přístupu k muslimským komunitám? Hovoříme zejména o Marine Le Penové, tu, prosím, rozeberte zevrubně. Dále je zde Geert Wilders, jsou zde Praví Finové, je zde Nigel Farage... A pak jsou zde již entity označované za neonacistické, jako německá NPD, řecký Zlatý Úsvit apod.
Rychlými slovy onálepkovat a odmítnout nějaký jev je k ničemu. Když se nebudete zabývat tím, jak se Hitler dostal k moci, nedozvíte se nic. Když si zakážete analyzovat ekonomické pozadí Hitlerova vzestupu, dostanete se do čiré ideologie. Proto je potřeba důkladně se věnovat tomu společnému, co mají ta vámi vyjmenovaná hnutí společného.
Marine Le Penová je dobrá analytička. Má pravdu, když tvrdí, že za ty tisíce mrtvých migrantů nesou odpovědnost zejména západní lídři, kteří nejen nezabránili, ale sami se podíleli na destabilizaci či rozbití zemí, z nichž pocházejí běženci. Její kritika nikoliv evropské spolupráce, ale její současné podoby, EU, je opět na místě. Ať již s ní věcně souhlasíme, či nikoli. (Někteří evropští lídři ostře kritizují Izrael, a nelíbí se jim, když někteří Izraelci vztahovačně považují jakoukoliv kritiku Izraele za antisemitismus. Najednou je však přistihneme s gatěmi dole, když stejně vztahovačně reagují na kritiku EU.)
Co by Le Penová navrhovala udělat? Prý „obnovit naše tradice a uvědomit si své vlastenectví“. Přihlásila se ke křesťanským kořenům Evropy a uvedla, že není náhoda, že příznivci EU nechtěli mít v Evropské ústavě zmínku o Bohu.
No, bych byl zase hrozně zvědavý na to, jak by se v reálném životě poznalo, jestli má Evropa v ústavě zmínku o Bohu, nebo ne. Již delší dobu navrhuji, aby Evropskou ústavou bylo pouze Desatero: stručné, jasné, staletími ověřené. Vyznavače abrahámovských náboženství (židy, křesťany, muslimy) spojuje to, že nemají problém s jeho zněním (ale s jeho dodržováním).
A zde jsme u základní slabiny rychlořečníků. Nejsou zvyklí odpovídat na otázky, protože by s velkou pravděpodobností odhalili prázdnotu či alespoň chaos. Tak jak by si představovala praxi Le Penová?
Migranty prý je třeba poslat tam, odkud přišli. Bylo by zajímavé, jak by se s tím popasovala, kdyby byla v exekutivě. Jak by identifikovala původ každého běžence, jak by přesvědčila příslušnou vládu, že jde o jejich občana, aby ho přijali zpět.
Le Penová řekla, že v její straně neberou ohled na to, jaká je rasa či původ jejích členů a voličů. Například prý hájili alžírské muslimy, kteří zůstali loajální Francii. Ovšem stavět mešity ve Francii jim povolit nechtějí. (Snad není žádná paralela v tom, že Le Penová žije se svým druhem, který prý také není žádný árijec, ale vzít si ho, to ne.)
A co se hospodářství týče, Le Penová je prý pro volné podnikání a hospodářský patriotismus a inteligentní cla. To už trochu připomíná, jak pejsek s kočičkou vařili dort. Na to však není lepšího léku, než praxe. Francouzští komunisté měli koncem sedmdesátých let preference přes 20 %, vstoupili do Jospinovy vlády a pak už o nich nebylo slyšet.
Hlasatelé evropského mainstreamu tvrdí, že evropské mainstreamové strany (středo-pravé i středo-levé) musí vyřešit problém migrace, jinak neubrání své pozice před subjekty, o kterých jsme hovořili. Podaří se to evropským lidovcům, socialistům a liberálům?
Mám tomu mainstreamu rozumět jako stranám spíše bezbarvým, politicky korektně alibistickým? Pak od nich nic nechtějte. Ony neřeší problém migrace, ony řeší jediný skutečný problém v celém jejich duchovním horizontu, a tím je bránění jejich pozic.
Asi i tyto strany jsou na světě potřeba, možná ale jenom proto, aby daly svým nudným pozadím vyniknout stranám programově ambiciózním, politicky nekorektním (ano, leckdy je budou krasoduchové lecčíms nálepkovat), a kreativním, s jejichž členy je radost i nesouhlasit! Samozřejmě, že přitom vzpomenu na ty bujaré Chestertonovy postavy (jak na něj jednou začnete myslet, hned tak se ho hned tak nezbavíte).
Méně umělecky, na intelektuálním a životním poučení jsou založeny taktéž potřebné politické subjekty typu strany mírného pokroku v mezích zákona. Už ten název přináší úsměv na tvář, což vůbec není špatné, to je hned několik procent na preferencích. Ale je to především nesmírně důležitý typ strany, která zúročuje to, co ti jurodiví chestertonovci zorali a zkypřili a na co všechno přišli.
Zúročuje to ovšem trpělivě, konzervativně – a promýšlí důsledky na mnoho tahů, kam jen dohlédne. Nikam nespěchá, protože revoluce zdvihá kal od dna. Vzorem je legislativa nejstarší demokracie na Isle of Man, kde se lidé se svými zákonodárci sejdou jednou za rok na několik hodin na louce.
K Vaší otázce – problém migrace se nepodaří uspokojivě vyřešit nikomu. Inteligentní strany mohou minimalizovat škody, aniž by obyvatelstvu mydlily schody různě depresivními průpověďmi, čímž by jim podvazovaly životodárnou žílu. Mainstreamové strany jsou prakticky k ničemu. Přežijí pouze, přestanou-li se „štítit“ těch různých, trochu až extrémně povykujících stran, a začnou-li se starat, proč se o ně lidé zajímají, čím je oslovují. Zjistí, že na vině nejsou ty „podivné politické subjekty“ (jak jsme slýchali třeba při vzestupu Úsvitu, ANO a budou jistě mnohé další), ale ony samy, mainstreamové strany, které už nikoho nezajímají.
Když hovoříme o té migraci, tedy pohybu osob po našem území... Do schengenského prostoru pronikli Putinovi motorkáři, Noční vlci. Předpovídal jste, že čeští představitelé se na této otázce zcela znemožní. Stalo se tak?
Vlastně bych mohl na případu Nočních vlků ilustrovat, proč ty mainstreamové strany nikoho nezajímají. Jsou schopny pouze tupých reakcí. Ve srovnání s nimi pak motorkáři vypadají jako civilizovaní, tolerantní, inteligentní, odpovědní a vůbec zajímaví lidé, a to aniž by je vybuzování tohoto dojmu nějak valně interesovalo. Jinou otázkou ovšem je, že vědí, co je čest a hrdost, a mají historickou paměť a nejsou to žádné názorové korouhvičky. Je neuvěřitelné, jak ony tupé reakce vlád nechtěně zrealizovaly heslo „motorkáři všech zemí, spojte se!“. Mít motocykl, přidal bych se k nim. Možná si zkusím půjčit harleye od generála Ondřeje Páleníka (prý dostal od „rodiny“ krásného k padesátinám), protože jestli bude v kauze Nagygate odsouzen, nebude tu motorku zřejmě chvíli potřebovat.
Současným „novozápadním“ režimům ve střední Evropě se podařila výrazně „starovýchodní“ věc. Hysterická reakce komunistické strany na nepřizpůsobivé vlasatce v sedmdesátých letech zmáčkla společnost tak, že se ocitli na jedné hromadě bývalí politici a proslulí umělci s dělnickou mládeží kolem rockové skupiny. To bylo dříve nemyslitelné a nebýt panické a dogmatické reakce pár tupců na ústředním výboru partaje, asi by k tomu nikdy nedošlo.
Podobně nyní. Rockoví fandové, drsní motorkáři a různí týpkové z galerky objíždějí Evropu a vzdávají čest rudoarmějcům! Famózní! Kdyby je chtěl učitel ve škole toto naučit, popřeli by nejspíš i existenci holokaustu a potajmu by si malovali haknkrajcy. Nepodezírám natvrdlé politiky, že tento paradoxní účinek chtěli vyvolat úmyslně. Blahořečím vzpurné Evropě, plné „smějících se bestií“, milující dobrý humor! Tady uklouzli politici jak po banánové slupce, jeviště řve smíchy a bude mnohokrát pouštět scénky a vyprávět příběhy, jak motorkáři pronikli přes hranice a kdo všechno jim pomáhal a tleskal.
Důkazem totální natvrdlosti jsou novodobí politici, kteří ve snaze pouštět hrůzu kráčejí ve šlépějích oněch bolševických byrokratů, kteří nepochopili, že takovouto hru mohou jen prohrát. Sami podkládají akci motorkářů téměř podvratné ideologické záměry. Přesně jako v procesu s Plastiky v sedmdesátých letech, kdy se noviny předháněly ve formulacích, že „svou produkcí ve skutečnosti propagovali“ kdesi a cosi. A nyní jak přes kopírák.
Například europoslanec právník Pavel Svoboda v článku „Ruským motorkářům by měl být průjezd zakázán“ radí zasáhnout proti motorkářům silou zákona „z důvodu propagace názorů směřujících k potlačení demokracie, lidských práv a svobod“, protože „každá legrace má své meze“. Chytl zřejmě totalitní virus, když nastoluje presumpci viny. Čtěte sami:
„Budou se dovolávat svobody projevu a svobody vyjadřování. Oni? To je paradox: budou s pomocí naší svobody projevu podporovat režim, který svobodu projevu hubí a její představitele střílí na ulici (naposledy Boris Němcov). V právu platí maxima, že se ho nemůže dovolávat ten, kdo je porušuje.“
Neuvěřitelné. Vražda Borise Němcova nebyla dosud objasněna. „Právník“ Pavel Svoboda nejenom, že má jasno, ale ještě ke všemu dovozuje, že se nesmí dovolávat práva, kdo má s tím režimem něco společného.
Pavel Svoboda představuje horší variantu „totality“, než která tu byla za normalizace. Tehdy režim opozici vyčítal leccos, a s dodržováním i té socialistické zákonnosti byl velmi na štíru, ale že by své oponenty prohlásil za zbavené právní ochrany, to snad ani jim nepřišlo na mysl.
Sám europoslanec právník Pavel Svoboda svým článkem dokazuje, že není schopen ani reflexe, ani sebereflexe. Platí totiž, že politická práva a svobody jsou garantovány všem, včetně těch, kdo otevřeně hlásají jejich škodlivost či neexistenci. Ten, kdo tvrdí, že svoboda slova je nesmysl, může svobodně mluvit. Ti, kdo horují proti právu shromažďovacímu, mají právo se shromažďovat. Proto může i Pavel Svoboda hlásat své bludy.
Oslavy konce 2. světové války byly probrány už ze všech stran, nebudeme se k nim vracet. Ale v České televizi mnohé zaujal rozhovor Stalinova vnuka Alexandra Burdonského. Jak jste si ho ,,užil“ vy?
Musím Českou televizi pochválit, že odvysílala na ČT24 rozhovor s režisérem Burdonským, člověkem vzdělaným a celoživotně se potýkajícím s rodovou zátěží. Sledovat jeho vyjádření i argumenty bylo nesmírně poučné!
Moderátor Miroslav Karas mu například položil otázku: „Jednou jste o něm (Stalinovi) řekl, že byl tyranem. Myslíte si to i dnes?“
Burdonskij odpověděl: „To nevylučuje schopnosti člověka. Nevylučuje to rozum, vůli, určití lidé se z něj snaží udělat takového pitomečka, který seděl na glóbusu a roztáčel válku. Takhle to ale nebylo. ... Stalin, to je ještě taková hádanka, kterou nikdo nikdy neuhodne. ... Takový typ postav se objevuje u Shakespeara. Shakespeare nemá jednoznačné hrdiny, je v nich namícháno vše, genialita, šílenství a vše, co chcete. Stalin v sobě všechno tohle měl. ... Zdá se mi, že uběhlo přes 60 let, už je čas se vzpamatovat a jít dál a nesvalovat na něj všechnu vinu. Je to jako zákon padajícího listí. Existuje něco, čím není vinen? Podle mě byl vinen vším. Včetně toho, že já jsem plešatý, i tím je vinen. Jsem pro spravedlnost. Řekněte, tohle bylo dobře, tohle udělal, ale tohle a tohle ne. Shakespeare v Othellovi říká: až budete psát o těch hrůzách, nezobrazujte mě jinak, než jaký jsem. Nesnažte se přidat černé odstíny, ani zesvětlovat barvy. Tak to vidím já. Dědův portrét malovat nebudu.“
Echo24.cz nejenže pochopilo smysl sdělení Burdonského správně, ale ještě vsunulo pro ty méně bystré vysvětlivku:
„A odmítl, aby se na někdejšího sovětského krutovládce házela vina za všechno špatné. ‚Podle mě byl vinen vším,‘ prohlásil ironicky. ‚Včetně toho, že já jsem plešatý, i tím je vinen.‘ Stalin by podle jeho vnuka měl být hodnocen ‚spravedlivě‘. ‚Jsem pro spravedlnost. Řekněte: tohle bylo dobře, tohle udělal. Ale tohle a tohle ne.‘“
Avšak Česká televize to celé nakonec úplně zvorala, a je pouze otázkou, zda neúmyslně. Burdonského odpověď z původního interview totiž použila druhého dne v „Událostech“ na ČT1 a ve stejné podobě ještě v „Horizontu“ na ČT24, přičemž se ale moderátorova otázka změnila v návětí „Kvůli dědovi, kterého považuje za tyrana, si změnil příjmení.“ Odpověď Burdonského byla sestřižena takto: „Řekněte mi, za co nenesl vinu? Podle mě nesl vinu za všechno.“ Konec střihu!
Docela bych uvítal, kdyby se Rada pro rozhlasové a televizní vysílání začala zabývat tím, zda takováto hrubá manipulace je chybou, nebo novým stylem České televize.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Martin Huml
