Byli jsme svědky masových násilných protestů proti summitu G20 v Hamburku. Byly to legitimní protesty? Mnozí se pozastavovali nad tím, že mládež sice chce rozbíjet kapitalismus, přitom je oblečená v drahých bundách vyrobených kapitalistickými podniky a své výtržnosti si fotí na mobil, opět vyrobený kapitalistickými podniky. Co říci na úvahu, že policie není připravena na gerilovou válku v ulicích? A co by se stalo, pokud by se takto začaly organizovat například nespokojené skupiny migrantů nebo národnostních menšin? Do jaké míry hrozí takový bezpečnostní problém?

Bezpečnost podobných mezinárodních akcí má vždy minimálně dvě roviny – vnější, viditelnou a prezentovatelnou v médiích, a vnitřní, skrytou, ale neméně bouřlivou a často podstatně zuřivější a krvavější. O té však v médiích obvykle není ani zmínka. Dnes už je jisté, že i přes masovost protestů nebyla bezpečnost samotného jednání G20 ohrožena. Ani ruský prezident Putin (přestože letěl do Hamburku záhadnou „oklikou“), ani prezident USA Trump účast na summitu nezrušili. Tajné služby účastnických zemí prostě odvedly vysoce profesionální práci a bylo prakticky jisté, že jakákoliv mimořádná událost je vyloučena.

Hromadné protesty a pochody ulicemi Hamburku byly pouhými kulisami bez sebemenšího vlivu na průběh a výsledky jednání G20. Potyčky s policií, rabování obchodů, barikády a hořící vozidla byly sice mediálně vděčné, ale přece jen pouhé epizodky, na nichž se podílela necelá tisícovka z přibližně 100 tisíců protestujících. A právě proto tvrdím, že i přes soustředění téměř 20 tisíc policistů z celé SRN, uzavřené hranice a další opatření německá policie nedokázala zajistit bezpečnost města a jeho obyvatel, svou roli nezvládla a totálně propadla.

Hamburský starosta Olaf Scholz řekl, že „něčemu takovému by se nedalo zabránit nikde“. Má bezesporu pravdu. Policejní jednotky žádné ze zemí EU dnes nejsou na podobné operace početně, vybavením ani výcvikem připraveny. Bavorský ministr vnitra prohlásil, že „o moc více než těch 20 tisíc policistů, kteří byli do Hamburku svezeni z celé Spolkové republiky, k dispozici nebylo“. To znamená, že při souběhu podobných nepokojů v několika velkých německých (nebo českých) městech by byla policie naprosto bezmocná a musela by na svou roli ochránce pořádku rezignovat stejně, jako jsme toho byli svědky při stále častějších a masovějších demonstracích síly muslimských minorit ve Francii, v Itálii či v Holandsku.

Nepřipravenost policistů zasahovat proti brutálně se chovajícím skupinám naznačují také slova zástupce hamburské policie. Řekl, že jeho mužům „šlo o život, a tudíž nemohli zasáhnout“. V některých případech dostala policie situaci pod kontrolu jen díky zásahu speciálních jednotek. Alarmující byla do očí bijící neschopnost policejních jednotek postavit proti brutálnímu násilí extremistů vlastní „policejní brutalitu“ a neochota policistů postupovat proti násilníkům tvrdě a nekompromisně. Bohužel hlavně proto, že za tvrdý postup by sklidili kritiku mediálních moralizátorů a (přinejmenším) disciplinární postih od nadřízených.