Podeváté pořádáte anketu o nejabsurdnější bankovní poplatek. Hlasování je za polovinou, rýsují se už její hlavní favorité?
Jakkoli je to letos výjimečně nezvykle vyrovnané, tak už se docela rýsují. Na prvních dvou místech je poplatek za vedení úvěrového nebo hypotečního účtu, to je ten poplatek, kolem kterého se vedou ty soudní spory, a potom poplatek za výpis účtu zaslaný elektronickou cestu.
Stávalo se v předchozích ročnících, že by banky v reakci na „vítězství“ v anketě o nejabsurdnější poplatek sáhly k jeho zrušení?
Tak to zcela jednoznačně. Pravidelně ty nejvíc kritizované nejabsurdnější poplatky banky postupně ruší, snižují nebo se stávají součástí balíčků zdarma, takže reakce je viditelná. Ne vždy to banky doprovodí odůvodněním, že to je kvůli té anketě. Ale je jednoznačně vidět, že poplatek typu za příchozí platbu, výběr z bankomatu vlastní banky, za vedení běžného – nikoli balíčkového – účtu, za vklad na účet, za nadměrný vklad, za výběr, za zvyšování zůstatku přes bankomat, za předčasně splacený úvěr, jsou velmi často středobodem informování bank, že ten poplatek nemají. Tím neříkám, že jeho zrušení zdůvodňují tím, že je nejabsurdnější.
Jaký komentář či zdůvodnění hlasujících vás v probíhajícím ročníku nejvíce zaujalo?
Mně se líbí takové kontrasty. Jeden klient banky psal o poplatku za službu, kterou si nezvolil. Naúčtovali mu totiž poplatek, který ten klient identifikoval za nějaké zvolené služby. Když se pak zeptal za jaké, tak mu řekli, že ten poplatek je za to, že si žádnou nezvolil… Nebo poplatek za zrušení účtu, který zapříčiní nezrušení toho účtu. Čili existuje poplatek za zrušení příkazů nebo povolení inkas a při zrušení účtu se děje několikero kroků a nějaký z těch kroků může být zpoplatněn. Ten klient to chtěl zrušit, naběhl mu nějaký z těch poplatků, on se dostal do minusu, takže ten účet nemohl zrušit. Přišlo mu absurdní, že poplatek za zrušení účtu, i když se tak ty poplatky nemusí jmenovat, zapříčinil, že ke zrušení účtu nedošlo a celé se to posunulo o měsíc.
Psali jsme:
Devátý ročník ankety se uskutečňuje v době, kdy v končícím roce probíhala soudní jednání o jednom z nominovaných poplatků, tedy o poplatku za vedení účtu k hypotečnímu nebo spotřebitelskému úvěru. Nejste zklamán z toho, že po nadějném rozjezdu z pohledu klientů začaly u soudů vítězit banky?
Já jsem ale velmi příjemně překvapen pozitivní reakcí klientů. Nezaznamenal jsem jediný případ, že by si někdo z nich spor rozmyslel, ba naopak. Naopak se ptají, jestli se mohou ke společné žalobě přidat, přestože tam jsou takové výsledky. Myslím, že klienti intuitivně cítí určitou nespravedlnost v rozhodování soudů. Třeba když jeden soudce, který rozhodne ve prospěch klienta, pak dlouho nerozhoduje nic, zatímco soudkyně na Praze 4, když rozhodne ve prospěch bank, má těch rozsudků během krátké doby sedmdesát a seká to jako Baťa cvičky. Klienti cítí, že k nespravedlnosti došlo už v samotné proceduře při projednávání u soudu, nikoli meritorně o věci samotné, kdy soudy zejména na Praze 4 neuznávaly tu plnou moc, která byla naprosto v pořádku, kdy odmítaly vydat elektronický platební rozkaz, jenž byl naprosto v pořádku. V těchto případech jsme se odvolali k městskému soudu, ten nám dal za pravdu a vrací to zpátky k rozhodování.
Ptal jsem se proto, že v Německu byli klienti bank ve srovnatelném případě u soudu úspěšní, a i proto zavládl optimismus také u nás mezi těmi, kteří se chtěli pustit s bankami do křížku. V čem je tedy rozdíl?
U nás jako by bylo cílem to klientům při soudních sporech maximálně znepříjemnit. To je přesně proti duchu soudního systému v západní civilizaci, která poskytuje naopak větší prostor slabší straně, tedy spotřebitelům, kteří z logiky věci nemají za sebou armádu právníků. Tam jsou naopak spotřebitelské spory buď bez poplatků, nebo jsou zvýhodněné, nebo funguje institut hromadných žalob, který to zjednodušuje a zlevňuje. U nás se ukazuje, že to jde opačným směrem, že alespoň někteří soudci nejsou obecně nakloněni tomuto druhu sporu, kdy se spotřebitelé poprvé po roce 1989 v takovémto množství odhodlali ozvat. I proto je pak velice příjemné číst tu podporu i v době, kdy se prohrávají soudní spory, a to, že se další lidé chtějí přidat. Takže i banky, které to někdy berou až příliš dryjáčnicky, si tím podle mě samy sobě škodí na reputaci.
Od bankovních poplatků přejděme k intervenci ČNB na oslabení koruny. Guvernér Miroslav Singer si ji nedávno ve vyjádření pro Českou televizi pochvaloval, ale s tím, že dopady do reálné ekonomiky očekává až ve druhé polovině roku 2014. Dají se pak vůbec spočítat nebo alespoň odhadnout dopady samotné intervence, když během tak dlouhé doby bude na ekonomiku působit další spousta nejrůznějších vlivů?
V ČNB je určitě spousta analytiků, ekonomů, mají tam nějaké modelové systémy, z toho asi guvernér vychází. Ale i tak existuje spousta neznámých a připomněl bych jeden příklad, kdy se jasně ukázalo, že ani spousta modelů a sofistikovaných nápověd i pomazaných hlav vám nepomůže. Když se podíváme na finanční krizi 2008, tak bylo jenom pár lidí, kteří říkali, že tady je bublina. Stejně jako já teď upozorňuji, že tisknutí peněz do budoucna vyvolá velký problém. Ať už to bude inflace nebo to bude něco jiného, protože tisknout peníze, v zásadě jako když tisknete noviny, tak není ta správná cesta. A protože se to teď stalo takovou módou, v Americe se tomu říká kvantitativní uvolňování peněz, a tímhle způsobem se do ekonomiky pouští 85 miliard měsíčně, v Evropě to začalo také. Říkalo se tomu, že se musí spustit rotačky na tisk eur, a teď nově i ČNB vytváří koruny, ať už elektronicky nebo fyzicky, že je tiskne.
Tak i teď je zase pár lidí, co to předvídá, a za čtyři roky, až ten problém přijde, tak pak teprve v nějakém momentu ti ekonomové, kteří jdou s mainstreamem, řeknou, že se to přehnalo a jako byla bublina úvěrová, tak může být bublina měnová. Modely sice něco řeknou nebo spočítají, ale pak je důležitá interpretace výsledků. Analytici to někdy interpretují tak, aby to vyhovovalo jejich vidění světa. A ten, kdo to vidí trochu jinak, je branný jako nějaký ekonomický extremista. Takhle přesně byli označováni lidé, kteří říkali před rokem 2007, že je v Americe a ve světě úvěrová bublina a nikdo je moc neposlouchal. A také měli všichni ty své modely.
Souhlasíte tedy s tím, že vydávat třeba za tři čtvrtě roku některé ekonomické skutečnosti za pozitivní důsledek intervence ČNB bude hodně odvážné a zpochybnitelné?
Je tam spousta neznámých, které mohou ekonomiku ovlivnit. S oblibou připomínám příklad testu, kde vzali opici, která měla kupovat akcie na Wall Street tak, že jen náhodně či pocitově ukazovala prstem na obrazovku a oni podle toho za ni akcie „nakupovali“. Toho testování se zúčastnilo v daném období více analytiků a ta opice skončila na třetím místě. A to neměla za sebou žádné modely, jenom něco ťukala. Tím chci jenom říct, že jedna věc u těch modelů a složitých výpočtů je jejich interpretace a druhá věc je celá řada neznámých, které se ani nemusí týkat přímo ekonomiky, měny, kurzu, fungování bank. Ale to může být cokoli jiného, od nespokojenosti lidí, jejich změn chování, revoluce, jako byla v arabských zemích, místní válka, spousta věcí, které pak tu ekonomiku ovlivňují. To nikdo neví. A v tom testu byla spousta chytrolínů a přesto skončili až za tou opicí. Mají za sebou modely, výpočty, školy a i přesto se ukázalo, že to nestačí, že někdy nahodilé tipy mají stejný efekt.
Není to s vyjádřením guvernéra ČNB tak trochu jako s jinými dlouhodobými ekonomickými prognózami?
Mně přijde úsměvné, když třeba ekonom řekne, že příští rok v červnu čeká, že bude kurz koruny 27,50 a v roce 2015 na začátku 27,20. To mi přijde hrozně komické. To je to samé, jako když někdo hodnotí vývoj akcií a prohlásí, že v příštím roce bude akcie ČEZ na úrovni 600 korun. Za dva měsíce se objeví nějaký problém, jako byl v Rumunsku, Bulharsku nebo v Albánii, akcie spadnou o pět procent a mně přijde od těch analytiků, protože odebírám tyhle informace, přecenění akcie a tam je roční výhled třeba už jen 550. Ale k čemu mi je taková informace, když už bych měl tu akcii, pokud bych se tím řídil, koupenou?
A oni mi jen suše pošlou nové přecenění, protože získali nové informace. Ale já bych to potřeboval vědět předtím. Když se nějaké pozitivní, nebo negativní informace dostanou ven a zveřejní se, a ta akcie se v důsledku té informace začne vyvíjet nahoru, nebo dolů, tak pak už mi je přecenění ze strany těch inteligentních analytiků k ničemu. To už si pak můžu dovodit sám. To je stejné jako tvrdit, že bude ekonomický růst. Ale už vám nikdo neřekne, zda nastal proto, že se předvídal už před tou změnou, protože se ekonomika beztak pomalu zvedala, nebo naopak si připnou zásluhy, že to bylo díky tomu jejich opatření.
Vy jste patřil ke kritikům toho, co v penzijní reformě předvedla Nečasova vláda, tedy konkrétně jejího druhého pilíře. Jak by si podle vás měla vznikající koalice v důchodové oblasti počínat?
Měla by se poučit z toho, jakým způsobem se penzijní reforma nedařila předchozí vládě. Je tam jednak politická a jednak ekonomická úroveň. V té politické, protože to ovlivní budoucnost několika generací, to nemůže být bez dohody s opozicí, respektive napříč politickým spektrem. Nemůže to být přehlasováno sto jedním nebo dvěma hlasy ještě za pomoci odsouzeného poslance, který si pak šel sednout do vězení, ve dvě hodiny ráno. A tím mám na mysli jak penzijní reformu, tak církevní restituce. To je sice legální záležitost, ale podle mě je to nelegitimní. My jsme si zvykli jenom formalisticky dodržovat, co nám je předepsáno a ostatní nás nezajímá. Nějaká morálka, etika, vize, to tady v politice vůbec neexistuje. To by mělo být první poučení, že by mělo jít o obecně přijatelnou věc, kdy nebude hrozit, že to příští vláda zase shodí.
A co by mělo nahradit druhý pilíř, jímž Nečasův kabinet lidi příliš neoslovil?
Jedna z cest, co se nabízí, je modifikovat stávající produkty, které fungují na principu státního příspěvku a motivaci lidí ukládat si peníze na určité účely, ať už stavební, nebo na penze. Udělat z nich ještě atraktivnější produkty, aby si tam lidé ukládali ještě víc peněz a umožní jim to tak, aby si dávali peníze bokem, jak naše babičky do šuplíku, které se jim ale budou zhodnocovat. To je jedna cesta. Ta druhá cesta je zřídit jakýsi státní fond, který by fungoval na fondovém principu, kde by se prostředky zhodnocovaly a náklady by se nečerpaly na získávání klientů. To jsou obrovské náklady. A mít tam záruku nezáporné nuly. Ti, co běží na tom původním třetím pilíři, to takhle mají. Je to hodně konzervativní, protože roční výnosy jsou pak jedno, dvě procenta, ale máte nějakou jistotu, a tu mít potřebujete, když máte někde uložené peníze dvacet, třicet let.
Psali jsme:
Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.
autor: Jiří Hroník
