Věnujete se firemní sociologii, ale strávil jste také dost času v médiích. Na Facebooku jste aktuálně sdílel status: „Obsah médií má velmi málo společného s realitou.“ Předpokládám, že jste reflektoval zpravodajství, které je ovlivněno tím, kdo ho tvoří, pro koho.. Na co jste chtěl upozornit?
Není ovlivněno jen tím, co jste zmiňovala, ale mnoha dalšími věcmi. Například, pokud vezmete kružítko, zapíchnete ho do středu Karlova mostu a obkreslíte kruh o poloměru 8 kilometrů, máte s jistotou asi 70 procent agendotvorných médií v České republice. Současně máte k dispozici jen naprostý zlomek obyvatel a názorů těchto obyvatel. Tím, že jsou média de facto na jednom místě, logicky to znamená, že se novináři znají. Protože spolu komunikují, vzájemně se ovlivňují a hovořit mohou jen o tom, co je užitečné pro všechny z nich, tedy o tom, o čem se očekává, že se bude mluvit. Výsledkem je, že všichni hovoří pořád o stejných věcech.
Z čeho vzniká to očekávání, o čem se bude mluvit?
To je popravdě velice obtížné říct. Sociologové se tomuto problému věnovali už někdy v 70. letech minulého století. Odpovím argumentem kruhu. Je to prostě o tom, že my očekáváme, že ostatní od nás očekávají, že něco očekáváme, a to je stabilní agenda.
Dám příklad. Český premiér něco udělá. A budu konkrétní, například se poškrábe za uchem. Očekává se, že informace je důležitá, protože se poškrábal český premiér. Současně se připomene, že se poškrábal škrabátkem vyrobeným v koncernu Agrofert a pochopitelně se řekne i to, že skutečnost, že se škrábal za uchem, má důvod v evropských dotacích nepochybně získaných nelegálně. V okamžiku, kdybyste řekla cokoli jiného, nebo něco, co by se tomu nepodobalo, něco, co by nedej bože mohlo zaznít ve prospěch této osoby, a to nejsem žádný její fanoušek a už vůbec ne volič Andreje Babiše, ale kdybyste cokoli řekla ve prospěch této osobnosti, nebo cokoli, co by nebylo bráno a priori jako výtka, tak vy sama coby novinář u vašich kolegů propadáte do určitého podezření, že určité osobě fandíte nebo jste její skrytý podporovatel. Což ovšem znamená, že z vás kouká prezident Zeman, za kterým se usmívá Putin. V takovém případě riskujete ostrakizaci nebo vyloučení ze sekty nám podobných, těch, kteří sdílíme podobné hodnoty, což je jedna z nejhorších věcí, která se vám může stát.
Očekávání je založeno na tom, že existuje nějaká obecná shoda, ať je informace jakákoli. Jenže, i když se v Praze nachází těch 70 procent médií na poloměru osmi kilometrů, současně tam žije jen malé procento obyvatel a tak samozřejmě dochází k tomu, že jakmile jsou informace konfrontovány s obyvateli, nenarážejí na reflexi a lidi se podle nich nechovají. Stručně řečeno, téměř každé volby dopadnou jinak, než je projektuje Česká televize, a téměř každý brexit dopadne jinak, než jak je prezentován veřejnoprávními médii, ale to už je pochopitelně trochu bonmot.
Fotogalerie: - ČT fašistům nedáme
Jaké procento lidí ještě bere to, co řeknou v televizi jako – s nadsázkou řečeno – univerzální pravdu? Jsou ještě takoví, kteří si myslí: řekli to v televizi, tak je to pravda?
Kdybychom se na tento problém podívali z pohledu teorie masové komunikace, existovala tři nebo čtyři různá období, kdy se věřilo, že média působí různým způsobem. V dnešní době žijeme v době tzv. komplementární teorie, která je založena na tom, že média nemají schopnost přímo definovat názory svých posluchačů, ačkoli by samozřejmě novináři byli hrozně rádi, aby to tak bylo. Ale výborně umějí nastolovat agendu. Říkají, o čem se hovoří, ale neříkají, jak se o tom hovoří. Nemají možnost přímo tvarovat názor, ale o čem se mluví. Samozřejmě, jsou lidé, kteří říkají: oni mají pravdu, tak to je.
Pak je specifická skupina, která se identifikuje s nějakým médiem, které považuje za: my. Například voliči komunistické strany mají své noviny, které reprezentují jejich názor. Tohle je jeden segment, který je poměrně malý a pokrývá sympatizanty jednoho subjektu.
Daleko více funguje komplement, že média definují témata a to, o čem se hovoří, ale názor je vyjednáván napříč mezi lidmi. To je věc, která se postupem času mění. Dá se říct, že čím větší snaha je nanutit nějakou pravdu, tím větší je rezistence proti ní. Tím méně svůj názor prosadíte, čím více ho tzv. tlačíte.
Když už jsem tady uváděl českého premiéra, udělám to i po druhé. Určitě si pamatujete na aféru nebo kvazi aféru s jeho nešťastným synem, který byl někde natočen. Velmi silně bylo vše mediálně prezentováno tak, že jde o selhání dotyčného, že by věc měla vést k pádu vlády potažmo k předčasným volbám. Přitom to nemělo žádný reálný základ. Když se začalo pátrat po podpoře hlasu lidu, ukázalo se, že byla minimální. Nechci to hodnotit. Důležité je, že snaha po změně byla tlačena tak agresivně, že to vedlo k přetížení publika, které zareagovalo přesně opačně, než by si nejspíš původci přáli. Vy jim to můžete vysvětlovat kolikrát chcete, oni sami dobře vědí, že to tak funguje, stejně se ale budou chovat pořád stejně dál.
Psali jsme:
Že informace jsou podávány určitým způsobem, o tom se vedou neustálé spory. U soukromých médií lidé mohou předpokládat tendenčnost, ale veřejnost nic zásadně řešit nebude, protože je to prostě majetek někoho konkrétního. Takže se vedou spory hlavně o veřejnoprávní média, která by teoreticky měla přinášet objektivní a vyvážené zpravodajství. Je tato úvaha správná? Jak je to?
U veřejnoprávního média se očekává vyváženost a konstruovaná objektivita, která se nachází díky vyváženosti, protože objektivně komunikovat nelze. Problém je, že veřejnoprávní média absorbují lidi velmi podobných názorů, což fakticky brání tomu, aby objektivní zpravodajství produkovala. To je zdrojem hádek a sporů, které jsou vlastně zbytečné.
V současné době se o ČT debatuje i v souvislosti se schvalováním výročních zpráv, které poslanci odkládají. Kdyby se stalo, že Sněmovna dvakrát neschválí zprávu o činnosti a hospodaření televize, může být odvolána Rada ČT a také generální ředitel Petr Dvořák. Člen Rady České televize Zdeněk Šarapatka tvrdí, že se schyluje k útoku na Českou televizi…
(smích)
Já vám přečtu citaci: „Otevírá se tak cesta k úplnému ovládnutí reálně jediného svobodného a veřejnoprávního média v zemi majitelem politického hnutí, Hradem, bolševiky a ruskou propagandou. Zuřivě tu vystupují zejména komunisté a nácci,“ napsal Šarapatka na svém facebookovém profilu. Jde o reálnou obavu? A stojí konflikt v ČT skutečně takto?
Domnívám se, že to není konflikt. Samozřejmě každý politik by byl hrozně rád, pokud by měl na veřejnoprávní médium vliv do té míry, že by mohl určovat jeho agendu a vyznění. Veřejnoprávní médium, konkrétně televize, manipuluje divákem na úrovni vyznění; ne tím, jak je informace komunikována, ale jak dopadá na příjemce sdělení. Každý politik chce toto médium ovlivnit. Nikdy to nebude říkat přímo, ale bude se zaštiťovat jeho svobodou. Žádný politik nemá v uvozovkách koule na to, aby řekl, že chce televizi ovlivňovat, ale všichni to chtějí. Nezbývá říkat nic jiného, než že jedná v zájmu objektivity, svobody a vyváženosti.
Otázkou je, nakolik médium objektivní a vyvážené je, a já se domnívám, že ne. Mimochodem, nedomnívám se, že je to proto, že by bylo někým řízeno nebo muselo podléhat nějakému názoru. Daleko spíš je názorová homogenita způsobena tím, jací lidé obsah tvoří, než tím, že by v čele stál někdo, kdo by diktoval směr. Názor je tvořen konsensem názorově velice podobných lidí, kteří tvoří redakce.
Premiér Andrej Babiš vyzval své poslance k tomu, aby výroční zprávu ČT schválili. Nicméně, Babiš může zajistit, aby jeho lidé obsadili místa těch členů Rady ČT, kterým vyprší mandát. Je takováto obava namístě?
To je otázka, nakolik Rada ČT může reálně ovlivňovat obsah ČT. Česká televize uvnitř, formálně i po praktické stránce je hodně demokratická. Pokud všichni hovoří stejně, je to dáno jejich vnitřní shodou, než tím, že to mají garantováno. Nevím, jestli premiér chce nebo nechce dosazovat nějaké lidi. I kdyby je tam dosadil, ve finále zjistí, že jejich schopnost něco ovlivňovat není vysoká, respektive, že možnost ovlivňovat agendu je složitější, než si na první pohled myslí.
Reportérka ČT Nora Fridrichová se nechala zvěčnit, jak drží odznáček na podporu EU. V obecné rovině, je v pořádku, aby zaměstnanec veřejnoprávního média agitoval v něčí prospěch?
Fridrichová s odznáčkem na podporu EU je docela měkká. Jiný člověk ovšem z Českého rozhlasu byl ve squatu, který policie tak trapně vyklízela a pomáhal mu nazývat se Klinika a zdárně se dostávat do médií. Tento člověk tvrdil, že by chtěl demokratizovat majetek, což svého času vyznělo velice vtipně. Tento člověk pracuje pro veřejnoprávní rozhlas. Paní Fridrichová byla v tomto velice slabá.
Lidé ve veřejnoprávních médiích mají někdy tendenci se dostávat do pozice sportovního komentátora, který se nechá unést zápasem natolik, že vyběhne na hřiště a začne kopat do míče. Místo toho, aby byli ti, kdo popisují, se stávají těmi, kteří chtějí být součástí událostí a aktivně se do toho zapojovat. Na jedné straně je těžké jim to vyčítat, na druhé straně je dost nepříjemné, když to dělá člověk v instituci, která má být vyvážená a objektivní. Ať to klidně dělá, ale pak je otázka, zda by měl být členem této instituce, nebo ne.
Na facebooku jste také zveřejnil podcast o tom, kolik času člověk získá, když nesleduje televizi vůbec. Jak jste na tom vy? Kolik času strávíte u televize, a díváte se například na v současné době velmi populární seriál Most!?
Osobně televizi sleduju pouze jako podkres, z profesních důvodů, a i když to ode mě bude znít sebemrskačsky, tak pouze na ČT24 nebo na zprávy. To je jediné, co mě z toho zajímá. Seriál Most! jsem neviděl, a proto nejsem kompetentní k tomu cokoli říct.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Daniela Černá
