Připomínáme si v těchto dnech 28. výročí listopadu 1989. Letos snad poprvé dochází přitom k reflexi, jak se tehdejší ideály podařilo naplnit. Jak se podle vás podařilo naplnit to, co tehdy lidé chtěli?

Lidé se bezpochyby chtěli zbavit sešněrovaného života, potíží s cestami do zahraničí, nekompetentností těch, kteří působili z moci KSČ ve vedoucích funkcích. Nezajímala je ideologie, kterou byli soustavně napájeni. Pokud vyjeli do zahraničí, dívali se s úžasem na výkladní skříně se zbožím, které se u nás koupit nedalo, bez ohledu na ideologické floskule. Způsobovalo jim návaly ošklivosti, když viděli, jak se líbají a objímají staří, dospělí muži. U nás se kupovali džínsy na bony a člověk musel vystát pořádnou frontu. Mladí lidé poslouchali Rádio Luxemburg a nikdy se nezamilovali do častušek.

A to všechno korunovala těžká rána 21. srpna 1968, kdy slovo „přátelství“ mezi národy výrazně změnilo význam. Ta rána se dodnes nezacelila. Možná se to jednou stane stejně, jako se v mladších generacích zacelila rána vyhnání Čechů (i mých rodičů) z českého pohraničí, 200 000 mrtvých, kteří byli popraveni nebo skončili v nacistických lágrech. Existuje v ústavě zaručená svoboda slova a nikdo nestíhá tzv. verbálky. Mnoho křivd minulosti se alespoň částečně napravilo, byť mnohé jsou bohužel nenapravitelné.