Senátor Jiří Čunek z KDU-ČSL nazval pochod homosexuálů Prague Pride „pochodem smrti pro tuto civilizaci“, když stát bude tyto skupiny podporovat a uznávat jako rodiny. Podle něj bychom homosexuálům do soukromí neměli mluvit a je třeba je tolerovat, ale je to styl života, který nemá stát podporovat. Stát má podporovat rodiny, které tím, že mají děti, vytvářejí budoucnost národa… Co si myslíte o jeho slovech? Také je zajímavé, že z oficiálního vedení strany se mu nedostalo podpory v této věci...

Nejenže se bratru senátorovi nedostalo podpory, ale pěkně to v médiích od bratra předsedy schytal. Víte, když proti těm Čunkovým celkem nevinným výrokům vystartoval „takykonzervativní“ pan Kalousek z konkurenční TOP 09, bylo to nefér (a argumentačně zcela prázdné), ale mělo to svou logiku v rámci předvolebního boje, je pro mě však záhadou, proč začal svého stranického kolegu veřejně pranýřovat šéf KDU-ČSL. Navíc necelý týden po té tragikomedii o hoších, kteří spolu kamarádí a zase nekamarádí, tedy po rozchodu se Starosty, kdy se lidovci musejí opět spoléhat především na stálý kádr svých voličů z řad věřících, u nichž jim určitý konzervatismus nemůže uškodit, spíše naopak. Podívejme se navíc pořádně na to, co tak hrozného vlastně senátor Čunek řekl. Že by stát neměl podporovat homosexuální styl života, ale rodiny s dětmi. Opravdu si bratr Bělobrádek myslí opak?

Jak vy jako konzervativní katolík vlastně hodnotíte KDU-ČSL? Hájí konzervativní a křesťanské hodnoty? Co politici typu Gabala či Hermana?

Dovolím si trochu historie. Lidová strana funguje dlouho. Její zakladatel, monsignor Šrámek, byl muž tak státotvorný, až byl kompromisnický, jeho hlavní vnitrostranický oponent, páter Stašek, měl sklon k radikalismu. Obojí se ukázalo potřebné v časech druhé světové války. Páter Stašek prokázal svou opravdovost a statečnost v nacistickém koncentráku, odkud se vrátil jednooký a s podlomeným zdravím, takže brzy po návratu zemřel, a monsignor Šrámek působil jako premiér naší exilové londýnské vlády. Oba tak zachraňovali kredit českých katolíků pro poválečnou dobu, v níž by bolševici rádi poukazováním na Tisovo Slovensko rozdmýchávali protikatolickou hysterii.

No, ale byla tu také osoba pátera Plojhara, nešťastného, alkoholem zotročeného muže, který aktivně posloužil uvedení Lidové strany do služeb totalitní komunistické moci, což pak trvalo s mírnými otřesy čtyřicet dlouhých let. Já myslím, že i dnes jsou v té straně jak lidé upřímní, tak kompromisníci i zrádci. To, co tu stranu ale v celém polistopadovém období poškozuje a blokuje jakýkoli její zdravý rozvoj, to je ocelová obruč povinné „proevropskosti“ (a s tím spojený multikulturalismus), do které se nechala uzavřít. Této ideové modly se lidovci bohužel drží plnou silou své těžko prostupné stranické struktury a hájí ji, jako by šlo o nějaké jedenácté Boží přikázání, bez ohledu na do očí bijící neslučitelnost hodnot současné EU s křesťanstvím.