Tak se blíží volby do Evropského parlamentu a mluví se o tom, které euroskeptické frakce se spojí s jinými a kolik paseky nadělají. Salvini a Le Penová s Orbánem mají rádi Putina, naopak Poláci ho nemůžou ani cítit... Mají ty volby vůbec šanci „pootočit kolem dějin“? Nebo si to „ti správní“ v Bruselu vždycky nějak uplácají? A co říci na český příspěvek, tedy na Tomia Okamuru a jeho politické snažení?
Budu se opakovat, když řeknu, že Evropský parlament je parlamentem jen jako; oproti skutečným parlamentům nemá skoro žádné pravomoci, a tak mi pořád uniká, proč se toho pořád tolik naspekuluje o tom, kolik euroskeptiků v něm usedne. I kdyby třebas volby drtivě vyhráli, tak na chodu samotných vrcholných orgánů EU, které rozhodují o všem, nic moc nezmění. Pokud by změnili, tak je nikdo volit nenechá, smím-li parafrázovat slavný postřeh americké anarchistky Emmy Goldmanové. Zkrátka, ve hře je spíš jen symbolika. A jako takové bychom vše asi měli brát.
A co víc, ti „euroskeptici“ mají problémy sami se sebou a obávám se, že přesně nevědí, co chtějí. Vy je dělíte podle „přátelství s Putinem“ a „nepřátelství s Putinem“, ale když teď o víkendu zkoušel italský „Putinův přítel“ Salvini vytvořit jakousi předvolební koalici, dorazili za ním do Milána „jen“ Praví Finové, Alternativa pro Německo a Dánská lidová strana, zatímco „přátelé Putina“ Le Penová s Orbánem se ani nenamáhali a zůstali mimo s „nepřáteli Putina“ typu polského Kaczynského… Čili jen v tom Putinovi pes zakopaný asi nebude a těch dělicích čar bude mnohem víc. Ale jak říkám, ve finále to bude podle mého beztak jedno – nejspíš bude Evropské komisi povinně tleskat jen méně europoslanců a více euroskeptiků bude pobírat štědré bruselské mzdy, ale to bude asi tak všechno.
A přiznám se, že pana Okamuru a jeho stranu prakticky nesleduju, takže ani netuším, co říci na jejich „český příspěvek“. Mimochodem, podle všeho v Miláně taky nebyli. Nejeli? Nepozvali je? Nevím…
Tak v Izraeli vyhrál Netanjahu. Raduje se výjimečně Amerika i Rusko. Mají teď Palestinci šanci na to, že s nimi někdo bude hovořit, nebo to spíš celé směřuje k dalšímu násilí? A když už je po volbách, míní Netanjahu trochu ubrat, pokud jde o Írán?
Ano, ve Washingtonu i v Moskvě nejspíš panuje s Netanjahuovým vítězstvím spokojenost, protože obě strany už „svého“ Bibiho znají a vědí, jak s ním jednat, což ovšem platí i v opačném gardu. Takže všichni jsou nadšení, že se nemusejí „učit“ někoho nového, zatímco Netanjahu je rád, že se obhájením premiérského postu možná vyhne vězení kvůli minimálně třem obviněním z korupce. Ale to jen tak spekuluju, nepředbíhejme.
Fotogalerie: - "Žluťáci" na Trocadéru
Palestinci žádnou šanci a na nic nemají, ve volbách vůbec nebyli tématem snad pro žádnou z hlavních stran. V poslední době se do médií dostávají další a další podrobnosti Trumpova „plánu století“, v jehož rámci okupovaný Západní břeh Jordánu teoreticky převezme Jordánsko, jemuž pro změnu za odměnu Saúdové přepustí kus své pouště, protože jim je stejně nanic. Až na ty Saúdy a jejich poušť je to v podstatě plán, o němž se na Blízkém východě spekuluje už hezkých pár let – Západní břeh se svým obyvatelstvem Jordánsku, pásmo Gazy Egyptu, Saúdové platí náklady a Izrael se „očišťuje“ od Palestinců a blíží se ke svému cíli čistě židovského státu… Uvidíme, v jaké variantě to nakonec dopadne, ale Netanjahu v předvolební kampani začal už slibovat anexi Západního břehu… Je jasné, že Palestinci s takovým vývojem souhlasit nebudou, takže se do té či oné míry budou bouřit, ale bez tanků a letadel, natož jaderných zbraní, a navíc ještě s vlastní „vládou“ v Ramalláhu, která vytváří nárazníkový mezistupeň mezi nimi a Izraelem, budou oni sami největšími oběťmi násilí. Nic jiného se podle mého, bohužel, už nestane. Mimochodem, někteří izraelští analytici mají za to, že právě slibem anexe okupovaného Západního břehu si chce Netanjahu „zasloužit“ imunitu před vězením za korupci…
A s tím Íránem, na který se ptáte, je to vcelku prosté. Pro Netanjahua je „íránská hrozba“ celoživotním srdečním tématem. Už někdy v roce 1993 poprvé hrozil, že Írán „do tří let“ získá jaderné zbraně, a od té doby tyto své „tříletky“ jen opakuje, aniž by hleděl na svou důstojnost, důvěryhodnost, realitu nebo například na názory izraelských tajných služeb, které už dávno slova svého premiéra odmítají… Takže si nemyslím, že „trochu ubere“, naopak, pojede v naučených kolejích dál. Mnohem důležitější je spíš fakt, že Netanjahu sice Íránu hrozí vším možným, ale po dosavadních čtyřech mandátech v čele vlády se nezdá, že by se sám odhodlal poslat Izrael do války, a tak neustále vybízí Ameriku, aby si šla proti Íránu zaválčit ve jménu Izraele (a demokracie a lidských práv a bla bla bla). Dokud budou USA k takovým výzvám hluché, bude klid. Sice jen relativní klid, ale daleko od války.
Ukrajina si zvolí prezidentem buď komika, nebo tragikomika, šíří po internetu někdo, kdo nemá moc rád prezidenta Porošenka. K čemu celému to zatím směřuje? A co ještě kandidáti nestihli slíbit?
Tuším, že to byl americký Daily Beast, který má ukrajinské prezidentské volby za „surrealistickou“ záležitost. A když teď Porošenko zničehonic začal před druhým kolem slibovat, že po letech konečně rozjede antikorupční soud, podpoří zákon o impeachmentu prezidenta, nebude do funkcí dosazovat své příbuzné a kamarádíčky a k tomu se po letech antiruské hysterie a jazykových zákonů dušuje, že on vlastně je a vždy byl ruskojazyčný… A fascinující je taky Porošenkovic „temná hrozba“, že „nová nekompetentní moc“ může zrušit protiruské sankce… Čili chce se zalíbit ruskojazyčným z východu i nacionalistům ze západu současně. Frajer. Ano, to je surrealistický nářez. Co k tomu dodat? Bezpáteřní a zkorumpovaný padouch. Ale byli to naši, tedy západní politici, kteří si ho do čela Kyjeva prosadili. Nejspíš bychom se měli prostým Ukrajincům hluboce uklonit a omluvit.
Zuzana Čaputová přijela do Čech a setkala se s Halíkem, Schwarzenbergem či s Michaelem Žantovským. Co očekáváte od této ženy jako od prezidentky? Jinak, Michael Žantovský řekl, že „Václav Havel si vždy přál jako svého nástupce ženu“, takže se mu to tak trochu splnilo. Je vhodné vyhlašovat, co si přál Václav Havel?
Až teď s vaší otázkou si uvědomuji, že mě nikdy ani nenapadlo, že bych měla od paní Čaputové něco očekávat, a i když už si to nyní i uvědomuju, tak od ní osobně dál neočekávám vůbec nic. Bude to prezidentka sousedního, tudíž nikoli mého státu, který je navíc o polovinu menší, než ten náš stát, a tak bude chodem světa hýbat ještě o polovinu méně než my. A to my světem nehýbeme vůbec…
Fotogalerie: - Vrchní velitel spojeneckých sil v Evropě
A nezlobte se, úplně stejně nic nečekám ani od pana Žantovského, takže je mi jedno, jestli z nedostatku vlastních myšlenek neustále oživuje Václava Havla, nebo ne. Nicméně, není bez zajímavosti, že v zásadě ti samí lidé, kteří kdysi oslavovali Majdan a s ním i Porošenka, teď o Kyjevu už delší dobu vesměs cudně mlčí a našli si k oslavování paní Čaputovou…
V Libyi se to neustále mydlí. Je šance, že generál Haftár sjednotí celou zemi pod svým vedením? Vyřešil by se tím problém migrace do Evropy? A kam se poděl syn Muammara Kaddáfího?
Nejsem si jistá, že se to v Libyi „mydlí“. Obecně máte samozřejmě pravdu, protože od svržení Kaddáfího režimu se Libye rozpadla na spoustu územíček ovládaných lokálními milicemi, které si to často „rozdávají“ mezi sebou, takže na území kdysi zvaném Libye žádný klid nepanuje, ale pokud máte na mysli boje u Tripolisu, tak nevím. Bojuje se tam už šest dní, obě strany nasadily dokonce i letectvo, a dohromady je hlášeno necelých padesát obětí. Možná už jsem hodně velký cynik, ale tohle bych žádným „mydlením“ nenazvala.
Pořád není jasné, proč se armáda maršála Haftára vydala dobývat Tripolis, když ještě pár dní předtím sám Haftár tvrdil, že se zúčastní jakési „národněusmiřovací“ konference OSN, z níž by podle jeho vlastních slov mohla „do měsíce“ vzejít jednotná libyjská vláda. V mezidobí se ale cosi stalo, o čem zatím všichni mlčí. Bude zajímavé, až se to vyjasní. A legrační je, že se všichni Haftárovi „sponzoři“, Ruskem a Francií počínaje přes Egypt a Emiráty až po Ameriku (nezapomínejme, že Haftár je letitým pracovníkem CIA) tváří zaskočeně, vyzývají ke klidu, ale Haftár prý přitom pravidelně telefonuje do Moskvy i Paříže (a nejspíš i do ostatních metropolí) o vývoji situace… Je v pozici, že ho už nikdo nenechá na holičkách, a všichni budou „volky nevolky“, jeho postup podporovat. Možná ne nijak hlasitě, ale budou. Už do něj investovali příliš na to, aby ho nechali být a ztratili jeho „služby“.
Ano, čistě teoreticky Haftárova armáda může Libyi sjednotit, ať už silou, nebo penězi – nynější postup na Tripolis vedla Haftárova armáda přes jih Libye, kde obsazovala ropná pole prakticky bez boje, neboť si přátelství místních kmenů a klanů kupovala za emirátské petrodolary. A spekuluje se o tom, že přinejmenším polovina sil koncentrovaných v Tripolisu by možná byla za určitý obolus ochotná jít „do toho“ s Haftárem, pokud by jim slíbil dostatečné prebendy a peníze. Spousta lidí v Libyi už má po těch osmi letech všeobjímajícího chaosu prostě dost. I proto možná zmíněné boje o Tripolis opravdu nejsou nijak prudké.
A ano, pokud by Haftárova armáda ovládla Libyi a proměnila se v mocenskou páteř nějakého budoucího „státu“, tak by samozřejmě mohla být i zárukou toho, že do Evropy přes Libyi přestanou proudit migrační vlny. Poté, co by Evropa zaplatila pro změnu sama příslušný obolus, připadá mi to naprosto reálné. Byla by to ale hodně velká ironie osudu, nemluvě o obrovském trapasu pro Západ. To Kaddáfí kdysi jako první navrhoval Evropě handl – pokud se nepletu, pět miliard eur ročně výměnou za zastavení migrace – ale Západ jej raději svrhl a vpustil do Evropy stovky tisíc migrantů ze subsaharské Afriky. A teď bychom, o osm let později, tutéž dohodu uzavřeli s Kaddáfího nástupcem? Fakt trapné, až ponižující. Ale lepší politiky v Evropě prostě nemáme.
Pokud se ptáte na Kaddáfího syna, asi máte na mysli Sáifa Isláma, kterého kdysi zajaly mocné milice ze západolibyjského Zintánu a následně ho prozíravě odmítly vydat k soudu do Haagu. Přinejmenším poslední tři čtyři roky prý Sáif Islam už ani není v Zintánu zajatcem, ale spíš „čestným hostem“, s ním se dají hrát politické hry, a mnoho analýz právě jeho pasuje do role osobnosti, která by byla s to sjednotit Libyi politicky. Haftár coby „silná ruka“, mladý Kaddáfí coby tvář nového režimu… To jsou konce, že?
Rusové čelí obvinění, že rozvrtávají Afriku: Dodávají zbraně diktátorům, odvážejí si suroviny a zavazují si africké země, že budou v OSN hlasovat dle ruského gusta. Jde o chování, které by vybočovalo v rámci toho, jak velmoci nakládají s Afrikou?
Teď citujete americké „stížnosti“ z posledních dní, které cudně přecházejí skutečnost, že americké koncerny podporované Pentagonem totéž provádějí v Africe už po dekády, nebo že se v Africe prosazují také Číňané. Podobně jednoduché „dvojí metry“ vůbec nemá smysl komentovat.
Migranti, kteří v nedobrých podmínkách žijí v Řecku, se najednou vrhli na hranice s Makedonií a chtěli na sever. Policie je dost drsně zastavila. Co s tím? Svědčí to o změně přístupu Evropy k migrantům?
Mě na celé záležitosti, o níž mluvíte, nejvíc zaujalo, že migranti se dali do pohybu k hranici na základě „zaručených informací“ na sociálních sítích, že hranice bude otevřená. Nejdůležitější je proto otázka, kdo a proč chtěl, aby ke konfliktům došlo. Mnozí migranti jsou opravdu zoufalí a uvěří sebevětší hovadině, a kdosi toho využívá. To je hodně nebezpečná záležitost, která oživuje všechny ty teze o „migraci coby zbrani“. Doufám, že pachatelé těch dezinformací budou odhaleni. Alespoň abychom věděli…
Co bychom v příštích dnech měli sledovat?
Každý si jistě najde to své, svět nabízí širokou škálu událostí… Třeba ta fraška s dalším odkladem Brexitu mění Británii v další surrealistickou záležitost současnosti…
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
Ukrajina (válka na Ukrajině)
Zprávy z bojiště jsou v reálném čase těžko ověřitelné, ať již pocházejí z jakékoliv strany konfliktu. Obě válčící strany z pochopitelných důvodů mohou vypouštět zcela, nebo částečně nepravdivé (zavádějící) informace.
Redakční obsah PL pojednávající o tomto konfliktu naleznete na této stránce.
autor: Jaroslav Polanský
