Jak moc závažné je, podle vás, ruské ovlivňování amerických prezidentských voleb v kontextu nového prezidenta Bidena ?
Možnému ruskému ovlivňování amerických prezidentských voleb nevěřím už proto, že by to byla urážka především amerických voličů. Natolik znám Američany a jejich smysl pro zdravý rozum a jejich vřelý vztah k vlastní zemi, a proto si nemyslím, že by se tak snadno dali ovlivňovat zvenčí a ještě tak nespolehlivými prostředky. A ten, kdo podobným pověstem přikládá důležitost, jen prokazuje, že hrubě podceňuje americké voliče a činí z nich snadno ovladatelný nástroj dokonce proti vlastní zemi. Nekritizuje tím ani tak toho, kdo by se o to pokusil, jako Američany samotné: že nevěří v jejich demokratický systém, nevěří jejich občanům, nedůvěřuje Americe samotné.
Na druhé straně, pokud se objeví jen stín podezření na zasahování cizí mocnosti do vnitřních záležitostí, musí na to prezident reagovat, což Biden učinil například ve svém prvním telefonátu s Vladimírem Putinem.
Co se dá říci o Bidenově zahraniční politice v uplynulých dvou měsících?
Svou zahraniční politiku charakterizoval Joe Biden ve svém projevu 2. února na půdě ministerstva zahraničí USA. Začal jej větou: „Diplomacie je zpět.“ Podtrhl to tím, že vyjádřil podporu jak ministru zahraničí Antonymu Blinkenovi, tak všem pracovníkům: „Velmi vás potřebujeme a já vám důvěřuji,“ řekl na jejich adresu.
Pokud jsem to správně pochopil, USA se budou snažit řešit existující či nově vzniklé spory především diplomatickou cestou, jednáním, a nikoliv silovými prostředky. Čínu sice označil za hlavního soupeře USA, ale dodal, že jsou rovněž připraveny s ní spolupracovat tam, kde to bude v zájmu americké politiky. Avšak kritizovat v těch sférách, kde podle jeho názoru Čína porušuje lidská práva a intelektuální vlastnictví. Neopomněl se zmínit o svém telefonátu s Vladimírem Putinem, ale neuvedl, kdo vlastně koho zavolal jako první. To zřejmě není podstatné.
Zaujala mě jeho věta, že skončily dny, kdy se USA Rusku podrobovaly, aniž by ji dále rozvedl. Pokud se to týkalo ruského naléhání, aby se dále pokračovalo v omezování a postupné likvidaci jaderných zbraní, byla by to škoda. Už také proto, že Ronald Reagan na setkání s Gorbačovem v Reykjavíku v roce 1986 s ním souhlasil ohledně návrhu zlikvidovat do deseti let jaderné zbraně, podmínil to však sovětským souhlasem, aby USA dál rozvíjely program SDI, což Gorbačov odmítl.
Zažil jsem ty čtyři neplánované hodiny jejich jednání pouze za přítomnosti tlumočníků, o které prodloužili své čtvrté setkání na islandské půdě. Byly to nekonečné hodiny nejen pro nás, novináře, ale i pro stovky poradců obou prezidentů, kteří rovněž netušili, co se z toho vyklube. Řada mých kolegů volala do svých redakcí, ať zdrží vydání novin či připraví časy pro zvláštní televizní a rozhlasové relace, dospěje-li se k průlomovému rozhodnutí. Leč nestalo se, ale tento návrh také nebyl zcela smeten se stolu a čeká, kdo na něj naváže.
Bohužel se tedy nezdá, že by to mohl být Joe Biden. Ten se ve svém projevu na ministerstvu zahraničí samozřejmě dotkl i řady jiných otázek. Z telefonátu s Putinem ještě dodal, že mu vytkl údajnou ruskou platbu bojovníkům Tálibánu za zabíjení Američanů, a mluvili rovněž o Ukrajině.
Psali jsme:
Pokud se týče jiných zahraničněpolitických problémů, zkritizoval vojenský převrat a jeho důsledky v Barmě, ochotu USA přispět k ukončení války v Jemenu. Slíbil, že nebude podporovat vojenské operace Saúdské Arábie, byť je americkým spojencem, ale USA budou i nadále zajišťovat její území a svrchovanost. Uvedl rovněž, že exekutivním příkazem obnoví program přijímání uprchlíků a zvýší jejich roční kvótu na 125.000, Trump počítal s přijetím pouze 15.000 lidí.
Dost se očekávalo jeho stanovisko k Evropě a ke spojencům v NATO. Slíbil, že pozastaví stahování amerických vojáků z Německa, které začal Trump, aby donutil Němce plnit svůj závazek věnovat armádě dvě procenta ze svého HDP. Ale podrobnější výklad k tomuto tématu zřejmě podá při své nejbližší návštěvě Bruselu.
Je, podle vás, ruská vakcina Sputnik V skutečně hybridní zbraní?
Nejsem odborník a nechci se vyjadřovat k tomu, co neznám; stačí, že o tom mluví kdekdo a to nejen v hospodě při pivu, ale také na televizních obrazovkách, což se mi zdá na pováženou. Netrpím rusofobií, ale když nás Sověti okupovali v srpnu 1968, vydával jsem ve zbraslavské tiskárně ilegální Mladou frontu alespoň ve formě letáků a podle účtu, který poté tiskárna poslala redakci, jich bylo celkem 80.000 – rozvážela je auta radotínských závodů po jižních a západních Čechách. Jenže to byla jiná doba a jiné Rusko.
Slyšel jsem poznámku jedné ženy, že slovo „sputnik“, jak je ruská vakcína pojmenována, jí evokuje vzpomínku na ty sovětské kosmonauty, kteří zahynuli při kosmickém letu. Nu, nebyli to jen sovětští... a lidé hynuli i při jiných výzkumech – třeba kolik obětí leží na cestě k nejvyššímu vrcholku světa. Rusko poznávám od roku 1956, a vím, kolik jich tam protestovalo proti srpnové invazi, nejen ona sedmička na Rudém náměstí, a to i s vědomím možných důsledků. A vůbec, Rusko má 144,5 milionu obyvatel, a ti přece nedělají ruskou politiku, naopak nesou její důsledky, ať už dobré či horší. A ruská věda má ve světě vynikající pověsť a k tomu potřebné zázemí – byl jsem třeba v Akademgorodku u Novosibirska v době, kdy po celé Sibiři jeho vědečtí pracovníci vyhledávali studijní talenty, aby jim na místní univerzitě dali šanci v osmnácti absolvovat vysokou školu a ve třiadvaceti se stát kandidáty či doktory věd.
Psali jsme:
Rusko v reakci na silná Bidenova slova odvolalo velvyslance na konzultace. Co to znamená?
Povolání velvyslance ke konzultacím je diplomatický krok, který ukazuje na zhoršené vztahy mezi zeměmi. Jednotlivé státy tím dávají najevo silný nesouhlas s počínáním druhé strany. Neznamená to ještě jeho odvolání, to se používá v krajním případě diplomatického nátlaku (maně jsem si vzpomněl, že dokonce válka se definuje jako diplomatická akce vedená jinými prostředky). Mimochodem, Česká republika prakticky ve stejné době povolala svého velvyslance v Minsku na týdenní konzultace do Prahy jako protest k zásahu běloruské policie proti demonstrujícím občanům.
Fotogalerie: - Zeman v USA
Pojďme k problematice vztahů USA a Ruska v minulosti včetně studené války...
Podle historických dokumentů se první Rusové objevili na americkém kontinentu v první polovině 17. století. První smlouvu mezi oběma zeměmi podepsali v Londýně v roce 1698 car Petr I.Veliký a zakladatel Pensylvánie William Penn. Od té doby Rusové podnikali různé, zejména obchodní expedice na americké území, až tam kupec Grigorij Šelichov založil v roce 1784 první ruskou osadu. Postupně vytvořil velkou obchodní společnost. Jeho zásluhou se ruská kolonizace amerického pobřeží nadále rozšiřovala, až se dostala ke kalifornskému zálivu Bodega, kde od roku 1812 vznikla osada Fort Ross, největší základna ruských kolonizátorů. Ještě předtím, v roce 1799, vydal car dekret o vzniku Rusko-americké společnosti, která hájila ruské zájmy na americkém kontinentě. Jejím sídlem se stalo městečko Novoarchangelsk, dnes se nazývá Sitka, a prvním správcem Ruské Ameriky byl Alexandr Baranov. Významnou osobností ruské kolonizace Ameriky byl mořeplavec a polární výzkumník Ferdinand Wrangel, který se stal ředitelem této společnosti.
Jenže Rusko vedlo též krymskou válku, carskému dvoru se nedostávalo financi a tak carovi rádci v roce 1866 panovníkovi doporučili, aby prodal Američanům Aljašku. Oficiální smlouva byla podepsána 18. října 1867 a Rusko získalo za 1.519.000 km čtverečních 7,2 milionů dolarů. Až o 30 let později si Rusové uvědomili, jakou chybu učinili – když se na území Yukonu objevila naleziště zlata a vypukla zlatá horečka. Na začátku minulého století tam byla objevena rozsáhlá naleziště ropy a zemního plynu, jejichž hodnota se odhaduje na 200 miliard dolarů. Proto se dnes řada ruských historiků domnívá, že se tím stala největší geopolitická chyba v ruské historii. Ale i po 150 letech se tam nacházejí ruské stopy – v názvech osad, v jejich architektuře a v tom, že dodnes je tam silná pravoslavná komunita.
Ale konflikty mezi Ruskem a Spojenými státy se projevovlay i jinde – v tichooceánské oblasti, ohledně Číny, až se dospělo k plné roztržce. Diplomatické vztahy byly obnoveny během 1. světové války, ale jen na krátkou dobu, protože na 15.000 amerických vojáků bojovalo na Dálném východě proti bolševikům, kteří se mezitím ujali v Rusku moci. V době krize v roce 1929 mnozí američtí podnikatelé a odborníci viděli svou jedinou šanci v tehdejším Sovětském svazu, jemuž ke své industrializaci až zoufale chyběli jak odborníci, tak továrny a jejich potřebné vybavení. V Detroitu Sověti zřídili náborové středisko a získali tak stovky kvalifikovaných pracovníků a takové podnikatele jako Ford, za nímž se táhli další. Až po nich nastoupili diplomaté a na podzim 1933 Franklin Delano Roosevelt oficiálně uznal SSSR.
Vzájemná spolupráce se značně prohloubila během 2. světové války, zvláště poté, kdy do ní vstoupily i USA. Na základě zákona o půjčce a pronájmu SSSR a jeho spojenci získali 28.000 letadel, 10.000 tanků, přes 350.000 nákladních automobilů, statisíce přenosných telefonů, 170.000 tun hliníku, 240.000 tun mědi, 2,7 milionu tun oceli, 4 miliony tun potravin a 18 milionů párů vojenských bot. Celková hodnota činila kolem 11 miliard dolarů, v roce 1951 USA snížily tuto částku na 800 milionů dolarů, sovětská strana byla ochotna zaplatit 300 milionů. Teprve v roce 1972 došlo k dohodě a SSSR se zavázal zaplatit do roku 2001 722 milionů. První splátu zaplatil SSSR ještě v onom roce ve výši 48 milionů, další splátky byly však zastaveny – i v důsledku tzv. Vanikova dodatku k Obchodnímu zákonu. K obnovení dialogu došlo až v roce 1990, kdy se obě strany domluvily, že dluh ve výši 674 milionů dolarů bude uhrazen do roku 2030. Ruská federace, která převzala závazky po SSSR, zatím uhradila kolem sedmi procent.
Ale vzájemná propojenost se objevila ve zcela nečekaném případu: Maďarsko v červenci 2020 oznámilo, že se v laboratoři maďarských vědců podařilo spojit spermie veslonosa amerického a jikry jesetera ruského, z čehož se narodil hybrid obou druhů.
Psali jsme:
Hovořil jste především o obchodě a o finančním vyrovnávání. Ale co poválečné politické vztahy? Víme, že po schůzkách v Teheránu, Jaltě, Postupimi a ještě v roce 1955 v Ženevě nejen ustaly schůzky na nejvyšší úrovni, ale obě mocnosti se mohly až do roku 1985, do první schůzky Reagana s Gorbačovem, několikrát dostat do válečného střetu a tím přivodit další světovou válku?
Zjistil jsem – a napsal jsem to také v několika svých knihách, že do roku 1985 bylo celkem více než 1000 případů, kdy nás od takové váilky dělilo jen několik minut – buď v důsledku technického selhání v systémech protiraketové obrany nebo při psychickém selhání osob, jež je bezprostředně řídily.
Nejvážnější krizí byla tzv. kubánská krize v říjnu 1962, kdy americká výzvědná letadla U-2 objevila na Kubě sovětské raketové základny a prezidentští poradci radili Johnu Kennedymu, aby je nařídil bombardovat. Ostatně, krátce před Kennedyho zvolením se kubánští emigranti v USA pokusili Kubu vojensky napadnout a Američané jim v tom na poslední chvíli zabránili.
V období kubánské krize byl nejkritičtějšeím okamžikem ten, když v době americké námořní blokády Kuby se sovětská ponorka dostala pod americkou flotilu, jež blokádu zajišťovala, a záleželo jen na třech mužích na ponorce, zda posádce dají, nebo nedají příkaz vypálit proti americkým lodím torpédo s jadernou hlavicí. Byli to kapitán, jeho zástupce a politický pracovník, z nichž každý měl právo veta. Využil ho onen politický pracovník a torpédo nevyletělo.
Na základě rozvahy státníků obou zemí bylo nakonec mj. dohodnuto, že Sověti své rakety stáhnou, Američané totéž učiní se svými raketami v Íránu a v Itálii a mezi oběma metropolemi se zřídí horká linka – původně byla dálnopisná, čtyřnásobně jištěná a po celých 24 hodin prověřovaná každých patnáct minut.
Co bezprostředně předcházelo ženevské schůzce Reagana s Gorbačovem? Jak na ni reagovali obyvatelé obou zemí?
Byla to řada akcí, ale nejprve bych se chtěl zmínit o jednom dopise, který přetiskly snad všechny noviny světa, ale poté se na něj úplně zapomnělo. Bylo to psaní tehdy desetileté americké školačky Samanthy Smithové, který napsala na podzim 1982 z vlastního popudu tehdejšímu komunistickému vůdci SSSR Juriji Andropovovi. Na první dopis odpověď nedostala, tak napsala nový a dočkala se nejen odpovědi, ale rovněž pozvání, aby s rodiči přijela na čtrnáct dní do Sovětského svazu.
Jak k tomu vůbec došlo? V roce 1982 se opět zostřila mezinárodní situace. Sověti rozmístili v zemích svých satelitů rakety středního doletu SS-20, Američané v západní Evropě rakety s plochopu dráhou letu a balistické středního doletu Pershing 2. V té době nastoupil v Kremlu nový vůdce Jurij Andropov, o němž se vzhledem k jeho minulosti vyslovovaly velké pochyby, zda bude možné s ním vůbec jednat. Americký týdenik Time přinesl v listopadu na titulní straně jeho fotografii s textem v tomto duchu. Když ten časopis malá Samantha uviděla doma na stole, zeptala se své matky s pravou dětskou naivitou: „Když se ho všichni tak bojí, proč mu někdo prostě nenapíše a nezeptá se ho, jestli válku opravdu chce, nebo ne?“ Matka jí odpověděla, aby ji spíš odbyla: „A proč to neuděláš ty?“ Jenže Samantha to vzala vážně a skutečně dopis prostřednictvím sovětského velvyslanectví do Moskvy poslala.
Když na něj nedostala odpověď, napsala znovu. A Andropov jí odpověděl – svůj dopis začal větou:Tvoje otázka patří k těm nejdůležitějším, jaké si může myslící člověk klást. A také ji i s rodiči na čtrnáct dní pozval do SSSR. Všichni tam skutečně odjeli, navštívili Moskvu, Leningrad, Artěk s dětským pionýrským táborem, byli nadšeni. Stejně jako novináři, kteří je provázeli – Samantha se stala světovou hvězdou.
Tak zdánlivě pouhý dětský impuls – a jak rozvířil světové veřejné mínění. Ještě větší úspěch mělo, když dva přední komentátoři obou zemí americký Phil Donahue, jehož každodenní show přebíralo na 200 amerických televizních společností, a Rus Vladimír Pozněr, významný sovětský televizní a rozhlasový publicista, který až do svých 17 let v USA žil, se rozhodli vytvořit mezi USA a SSSR telemosty. Měly skromný začátek, když se letovisko San Bernardino u Los Angeles, kde se konal hudební festival, spojilo s moskevským televizním studiem. Zprvu to nebyl dialog, jen výměna hudebních programů. Ale poté už následovaly programy zaměřené na jednotlivá témata, jako filmy, medicína a podobně... A nakonec přímá diskuse občanů, zastavených reportéry s mikrofonem v ruce na amerických a sovětských ulicích, kteří se vzájemně mohli ptát, na co chtěli, bez jakékoliv cenzury. A za dozoru druhé strany, aby to skutečně byli náhodní chodci, nikoliv za chodce se vydávající politici či novináři. Úspěch těchto pořadů byl nečekaný – sledovanost dosáhla na obou stranách 180 milionů!
Připomínám to, protože mi to v současnosti chybí, byť technické prostředky pro to jsou podstatně dokonalejší. Bylo by to důležité zejména pro mladou generaci, aby se mohly osobně blíže poznat – podstatně lépe a více, než to třeba umožňuje jen chatování na internetu.
Psali jsme:
Přidejte si PL do svých oblíbených zdrojů na Google Zprávy. Děkujeme.
autor: Václav Fiala
