Německo minulý týden prodloužilo celostátní karanténu do 31. ledna a přikročilo k dalšímu zpřísnění koronavirových omezení. Ukončení karantény podmiňuje stlačením počtu infekcí pod padesát nových případů na 100 tisíc obyvatel. Jestliže ale bude pokračovat současné tempo poklesu případů nákazy, pak by trvalo asi patnáct týdnů, než se číslo nových infekcí ustálí pod touto hranicí, tedy do druhé poloviny dubna. Čeho všeho se máme obávat, pokud nynější opatření v EU přetrvají i do druhého čtvrtletí?

Já se především bojím toho, že lidé se stávají apatičtí a zovcovatí.

Ukažte mi jakoukoliv studii, jakoukoliv zemi, na níž mi dokážete, že čím přísnější karanténa, tím méně mrtvých. Ostatně jak by mohli vládní nařízení dodržovat běžní lidé, když jejich ministr zdravotnictví, který je vyhlašuje, neumí nosit respirátor, jak ukazují jeho fotky, na nichž se mu houpe pod nosem? Nařízení tu tedy sice máme, ale ačkoliv likvidují naši ekonomiku a pomalu, ale jistě nás vrhají do chudoby, epidemiologický efekt je nula, nebo téměř nula. A jenom protahují stav získání kolektivní imunity.

Když věc položíme do této roviny – totiž že represe vůči obyvatelstvu jsou k ničemu – je s podivem, s jakou ochotou je lidé snášejí a akceptují. A to je právě to, co mě děsí. Lidé jsou čím dál víc ochočení, rezignují, zvykají si na nesvobodu a přijímají ji za svou. To je daleko horší nebezpečí než – byť obrovské – ekonomické ztráty.