Blbá nálada, Babiš a řeči, že za všechno můžou komunisti. Ideje roku 1989 neuspěly, překvapuje manželka hrdiny listopadu

10.10.2014 7:24

25 LET OD LISTOPADU ´89. Chybí tady osobnosti jako byl můj manžel, říká o současné politice manželka disidenta a polistopadového ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera – předsedkyně občanského sdružení Rada pro mezinárodní vztahy a členka výboru sdružení Vraťte nám stát Jiřina Dienstbierová.

Blbá nálada, Babiš a řeči, že za všechno můžou komunisti. Ideje roku 1989 neuspěly, překvapuje manželka hrdiny listopadu
Foto: Hans Štembera
Popisek: Volební urna

„Nejhorší na tom je, že člověk má pocit, že přichází druhá normalizace, že atmosféra ve společnosti je nepříjemná, lidé se bojí i v práci mluvit otevřeně,“ prohlásila v rozhovoru pro ParlamentníListy.cz, že je tady pořád „blbá nálada“. Ale nenechá se otrávit a kandiduje v komunálních volbách do zastupitelstva Prahy 7.

Jak se podle vás změnila česká společnost od listopadu ´89?

Samozřejmě, že ta změna, která nastala po 17. listopadu 1989, byla strašně důležitá a že ji člověk přivítal hrozně rád. Rok 1989 byl krásný, emoční rok, člověk cítil každou minutu, jak okolo něj běží dějiny, bylo to prostě nádherné. Já jsem pracovala v Občanském fóru, takže jsem byla u těch změn ve Špalíčku v Praze. Lidi byli nadšení, vyzařovala z nich pozitivní energie, všichni měli radost, že se konečně něco stane, že se společnost někam posune. Myslím, že po pětadvaceti letech nastalo takové mírné vystřízlivění a kocovina, protože je to obrovské zklamání, ani ne tak ekonomicky, ale v tom, že demokracie nefunguje, jak by fungovat měla. Je tady problém s justicí, je tady problém s médii, ukazuje se, že najednou takové základní demokratické hodnoty, které by měly být základem každého demokratického státu, tady nějak nefungují. Prezident Václav Havel před časem prohlásil, že je tady blbá nálada, a já myslím, že tady ta blbá nálada pořád je.

Lidé, kteří byli společně v disentu a v Občanském fóru, se na počátku 90. let rozešli do různých politických stran a hnutí, odleva doprava. Jak to ovlivnilo jejich vzájemné vztahy, když byli mnohdy politickými protivníky?

Můj muž vždycky říkal, že v disentu se vytvořilo takové společenství, že i když se ti lidé dostali po revoluci na různá místa v politickém spektru, vždycky se k sobě chovali slušně. Sice měli různé názory, ale nikdy si neházeli klacky pod nohy, i když v debatě stáli jednoznačně proti sobě, tak lidsky se k sobě vždycky chovali hezky. A to si myslím, že je také důležité. Ale dnes se slušné jednání z politiky vytratilo.

Listopad 1989 hodně ovlivnil i váš osobní život. Můžete čtenářům prozradit jak?

Já jsem se se svým budoucím manželem – Jiřím Dienstbierem – seznámila ve Špalíčku, kde jsem pracovala v Občanském fóru.

Takže s listopadem ´89 máte spojeno víc krásných vzpomínek…

To chvíli trvalo, než se mezi námi vytvořil bližší vztah, to nebylo hned v listopadu.

Ale nebýt sametové revoluce, možná byste se nesblížili.

To ne. To v žádném případě. I když člověk vlastně nikdy neví. On byl úžasný člověk, takové sluníčko. Pořád na něj vzpomínám.

Na počátku 90. let se těšil Václav Havel, Václav Klaus i váš manžel - Jiří Dienstbier - velkému obdivu žen. Tehdy se říkalo, že se ženy dělí na „havlovky“, „klausovky“ a „dienstbierovky“. Těšilo vás to, nebo jste trochu žárlila?

Já jsem to neprožívala. My jsme tehdy spolupracovali, brala jsem ho jako osobnost, byl to skutečně skvělý člověk, úžasně se s ním spolupracovalo, já jsem nějaké takové dělení neřešila. A nežárlila jsem vůbec, proč, když naopak on uháněl mě.

A jak Jiří Dienstbier vnímal listopadové události?

Samozřejmě byl rád, že ta změna přišla. Ale největší zklamání po revoluci pro něj bylo, že si myslel, že lidé opravdu chtějí svobodu, ale pak se ukázalo, že na tu svobodu nejsou připraveni, že mají rádi silné vůdce, protože se prosadil Václav Klaus, pak Jiří Paroubek, teď Andrej Babiš. Lidi jdou za nimi, neváží si svobody, volnosti, neváží si toho, že se mohou sami rozhodnout a nenechat za sebe rozhodovat jiné. Je to sice těžší, složitější, ale pocit svobody je k nezaplacení. Můj muž říkal, že jsme teprve v jeslích, případně v mateřské školce, že bude trvat ještě hodně dlouho, než se tady v Čechách naučíme vnímat demokracii, jak se má. Nejhorší na tom je, že člověk má dnes pocit, že přichází druhá normalizace, že atmosféra ve společnosti je nepříjemná, lidé se bojí i v práci mluvit otevřeně, je cítit, že lidé nejsou sebevědomí, aby si uměli prosadit, co chtějí. Mají obavu, aby nenarazili.

Jsou to nějaké pozůstatky totality v nás?

Já bych se pořád neohlížela na bývalý režim a komunisty. Už je to pětadvacet let, pořád se odvolávat na totalitu je zbabělé. To je současná situace, my jsme si to zavinili. Samozřejmě že dnešní situace vyrůstala z něčeho, co bylo tenkrát. Ale nejhorší je, jak to funguje dnes, kdo je u moci, jak fungují státní instituce, jak fungují soudy, jak se nevyšetřuje korupce. Podívejte se na Opencard, dodnes není ta kauza vyřešená. Když šli politici do parlamentních voleb, mnozí podepsali, že budou podporovat návrhy Rekonstrukce státu, a podívejte se, jak to dnes všichni házejí přes palubu, najednou je to nezajímá.

Ani noví poslanci z hnutí ANO, kteří nejvíc slibovali, jaký vítr udělají v Poslanecké sněmovně, se k tomu teď už nijak nadšeně nehlásí. A skončili jen u toho, že se nesmí nalévat v poslaneckých restauracích alkohol. To je dost málo, ne?

Všichni se snaží svést vinu na minulost. Problém je v současnosti, v tom, že současná politická garnitura selhává.

Mnozí vidí příčinu problémů v tom, že se nový režim nevyrovnal dostatečně s minulostí, a často se zamýšlejí nad tím, proč třeba nedošlo k zákazu komunistické strany. Vy a především váš manžel byl blízký přítel a spolupracovník Václava Havla, takže možná víte, proč se noví vůdci zachovali ke komunistům tak velkoryse, podle kritiků tím udělali velkou chybu, která má dodnes důsledky. Proběhla na toto téma tehdy nějaká diskuze?

Já bych řekla, že komunisté neměli po roce 1990 až takový politický vliv, i když byli v Parlamentu. Oni obstáli ve volbách, vždycky mají nějakou podporu patnácti procent, což je nejhorší. Ale myslím, že je to problém současného stavu politiky. Kdyby tady byla opravdu politika, která získá voliče, tahle strana by byla absolutně vymazaná. Myslím, že lidé v roce 1989, kteří rozhodovali, si to takhle představovali: My sem přineseme něco nového, lidé půjdou za námi a komunistická strana přestane existovat. Ale ideje z roku 1989 neuspěly a pak se to takhle transformovalo. Musíme také připomenout, kolik pravicových politiků bylo v komunistické straně, po revoluci se sice najednou od KSČ distancovali, ale minulost si nesli s sebou. Viděli jsme to na porevolučním pražském magistrátu, vždycky tam ODS spolupracovala s komunistickou stranou, když potřebovala jejich hlasy. V politice je hodně pokrytectví, strašení komunisty se hodně využívá ve volebních kampaních, protože neukazujete na svoje chyby, ale na někoho jiného. Já neobhajuji komunistickou stranu, jen mi přijde, že schovávat se za ni pětadvacet let je trochu málo.

Jak vnímáte, že někteří lidé vzpomínají s nostalgií na totalitní režim?

To je selhání současné politické garnitury, takhle to nemělo dopadnout. Je to nesmysl, že lidi zapomněli na to, jak to vypadalo, v jaké společnosti žili, jak to bylo, jak se všichni strašně báli, nemohli cestovat, natož pracovat nebo studovat v zahraničí, jak byla celá společnost pokřivená. Dnes je situace úplně jiná a rozhodně je lepší. Ale není to takové, jaké by to mohlo být a jaké by to být mělo.

Říkala jste, že politici zklamali. Kdo si myslíte, že měl negativní vliv na polistopadový vývoj?

Myslím, že velký zlom nastal, když přišla k moci ODS, když její tehdejší předseda prohlásil, že musíme utéct před právníky, a když se privatizovalo bez toho, aniž by tady existoval dohled nad tím, kam a za jakých podmínek jde státní majetek. A později měla negativní vliv také opoziční smlouva, která nastartovala totální rozklad společnosti. Vytvořily se tam vztahy mezi velkou politikou a velkým byznysem, a to strašně poškodilo demokracii v tomto státě. O tom, jak to probíhalo, vypovídá internetová stránka mapovani.cz, kde je skvěle zpracováno to, jak to tady fungovalo, jak se vyvíjel velký byznys díky politické garnituře. Stojí to za to.

Také na to politické strany doplatily, voliči se od tradičních politických stran odvrátili a podporují nově vzniklá hnutí. Jak vnímáte rostoucí vliv hnutí ANO v čele s miliardářem Andrejem Babišem?

Jestliže jdete do voleb s gulášem a koblihami, že to prostě uděláte, aniž byste znali nějaký recept a měli nějaký program, aniž byste měli kvalitní lidi na kandidátkách, kteří jsou zárukou toho, že jsou schopni ty věci udělat, tak tohle není určitě cesta, kudy bychom měli jít.

Jaké osobnosti vám dneska chybí v politice? Samozřejmě především váš manžel Jiří Dienstbier, ale kdo další?

Myslím, že první vláda po roce 1989 byla opravdu sestavena z kvalitních lidí, kteří byli profesionálové ve svém oboru, kteří byli osobnostmi a kteří toho udělali během prvních dvou let hodně. Pak nastal ten populismus, ale tito lidé se odmítali chovat populisticky a dělat negativní kampaně. Samozřejmě mi na politické scéně chybí někdo jako byl můj muž – Jiří Dienstbier. Když jsme vyjeli do světa, viděla jsem, jak si ho tam váží jako osobnosti, která má něco za sebou a rozumí problematice, které se věnuje. A kromě něj mi na politické scéně chybějí další lidi jeho kalibru, třeba Otakar Motejl, to byla také osobnost. Nebo Václav Havel. Problém je, že nikdo podobný se nevyprofiloval z té mladší generace, jsou to takové rychlokvašky, které zaujmou, jsou kampaněmi vytáhnutí nahoru, stanou se celebritami, to je slovo, které už nesnáším. Jsou to vlastně jen prázdné bublinky, dokud je někdo v politických stranách potřebuje, jsou nahoře, ale pak se ukáže, že za tím nic není a jejich popularita rychle vyšumí. Takže skutečné osobnosti tady chybějí.

Ale vzhledem k tomu, že kandidujete na radnici v Praze 7, asi jste na politiku úplně nezanevřela?

Když na ulicích rozdáváme nějaké letáky a noviny, setkáváme se s občany, kteří říkají, my už na to kašleme. Ale já jim říkám: To je přesně to, co po vás politici chtějí, abyste se na to vykašlali a nezajímalo vás to, naopak, všichni musíte jít k volbám, rozhodněte se a někoho si vyberte. Já se nenechám otrávit situací, která tady je, naopak dávám veškerou energii na to, aby se to tady změnilo a někam posunulo. A spolupracuji na tom s bezvadnými lidmi. Já to nevzdávám. Myslím, že Češi si zaslouží, aby tady byli bezvadní lidi i na politické scéně. A čím víc lidí se o to bude snažit, tím spíš se toho dosáhne.

Jiřina Dienstbierová

Předsedkyně občanského sdružení Rada pro mezinárodní vztahy, členka výboru sdružení Vraťte nám stát, členka představenstva občanského sdružení Cesta. Manželka zesnulého Jiřího Dienstbiera, bývalého novináře, jednoho z hlavních představitelů disentu, prvního polistopadového ministra zahraničních věcí Československa a místopředsedy federální vlády za Občanské fórum.

Jste politik? Zveřejněte bez redakčních úprav vše, co chcete. Zaregistrujte se ZDE.
Jste čtenář a chcete komunikovat se svými zastupiteli? Zaregistrujte se ZDE.

autor: Libuše Frantová

Bety.cz - magazín nejen pro mámy - horoskopy, recepty, diskuse, soutěže

Bety.cz TESTOVÁNÍ - Testujte s námi nové produkty či služby a o své názory a doporučení se podělte s ostatními čtenářkami Bety.cz.

Prostřeno.cz - recepty on-line - vaření, recepty, gastronomie

reklama
Tento článek je již staršího data a diskuse k němu byla uzavřena. Děkujeme za pochopení.

Další články z rubriky

Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

16:27 Islám je nenávistná doktrína k ovládnutí světa. Hrozí vyhlazení Evropanů, řekl poslanec od Babiše a představil zásadní projekt „národní fronty“, který chystá proti imigraci

ROZHOVOR „Je to další otřesný důkaz selhání politiky multikulturalismu a celého toho šílenství s při…