Vystoupení ministra kultury Daniela Hermana jako vůbec prvního člena české vlády na sudetoněmeckém sjezdu vyvolalo mezi válečnými veterány, ale i mezi některými českými politiky, značný rozruch. Jaký smysl může podle vás jeho cesta mít, ať už pro kteroukoli ze stran? A nejsou nacistické zločiny poněkud relativizovány tím, když se hned vzápětí mluví o poválečném odsunu německy mluvícího obyvatelstva, jak učinil ve své řeči i ministr Herman?
Osobně se domnívám, že v tomto případě jde o mnoho povyku pro nic. Jak vláda, tak ministr Herman, který ji zastupoval, mají v krvi diplomatické jednání a před pronesením každého proslovu, zvláště na této úrovni, se váží každá věta, slovo i písmeno, které politik pronese. Domnívám se, že zde více hrají roli emoce, často uměle vytvořené a cílené, než logická úvaha. Vztahy mezi oběma zeměmi jsou již natolik právně a politicky zajištěné, že to již nelze jedním proslovem změnit.
Kritiku si ale vysloužil i předseda Senátu Milan Štěch, když při tryzně v Terezíně uvedl, že zločiny během odsunu byly dílem konkrétních jednotlivců, zato nacistické zločiny během okupace byly součástí oficiální a promyšlené politické kampaně německého státu. Židovská obec v Praze a Federace židovských obcí v ČR označily projev za nacionalistický a protiněmecký. Jak hodnotíte vyjádření předsedy Senátu a následnou reakci?
I v případě pana předsedy Štěcha vidím problém stejně jako v případě pana ministra Hermana. Jejich kritici se chytají slovíček, formulací a uniká jim podstata samotného projevu. Na druhé straně jde o to, že se pomalu vytrácí to, co se kritizovalo v dobách komunismu. Svoboda k projevu myšlenek a názorů. Vzpomínám si, že jsem měl v době normalizace při promoci v Karolinu hovořit za všechny studenty. Měl jsem na vybranou. Buď přečtu předem k tomu fakultním ideologem vypracovanou děkovačku, nebo si napíšu svoji a dám ji ideologovi ke schválení. Zvolil jsem třetí cestu. Jednu jsem dal ke schválení a jinou přednesl. Blížíme se k době, kdy nejen politici, ale každý občan si bude muset svoje názory nechávat schválit v Bruselu nebo Berlíně?
Jaký způsob uvažování o období druhé světové války, především z pohledu česko-německých vztahů, je vám nejbližší?
Naše vlast byla tehdy nacisty napadena, decimována a hrozilo jí jen to nejhorší. A na konci války zde byly opět emoce, jak jsem se o nich už zmínil. Proto došlo k nespravedlivému násilí na lidech, kteří neměli s nacistickou ideologií nic společného, ba jejich smýšlení bylo antifašistické. Pokud se dnes vztahy mezi oběma zeměmi konsolidují a obě strany přiznají své pochybení a omluví se vzájemně, je naděje, že se budou vyvíjet k dobrému.
Psali jsme:
Zatímco slova pánů Hermana a Štěcha reflektují postoj k minulosti, předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička ve svém projevu při tryzně v Terezíně hovořil o tom, že se do Evropy valí dobře řízená a pečlivě naplánovaná umělá imigrantská tsunami. Je namístě ho kritizovat za hrubé xenofobní stereotypy, jak se mu toho také dostalo, nebo to brát jako varování před možným ohrožením naší svobody?
Chybu Jaroslava Vodičky vidím jinde. Stejně, jako ministr Herman a předseda Štěch, i on zapomněl dát svůj proslov předem ke schválení patřičnému ideologovi.
V souvislosti s migrační krizí se mnohem více než v minulosti začíná u nás zmiňovat vlastenectví. Může jít o hluboký pocit sounáležitosti s vlastní zemí, nebo o jakousi zástupnou formu hledání identity? Má podle vás vlastenectví a výchova k němu ještě vůbec nějaký význam při procesu, jehož jsme v rámci Evropy svědky?
Má to smysl. Skutečně ztrácíme identitu. Duchovní i kulturní. Protože i tři hodnoty jsou v životě člověka důležité. Vlast, jazyk, tradice. Od prvního slova pochází vlastenectví. Možná je to mladým lidem dnes už jedno, ale já se ve světě raději budu představovat jako Čech, než jako „sjednocený Evropan“.
Zpráva Ministerstva vnitra o boji proti extremismu hovoří o tom, že zatímco v roce 1995 byly spokojeny se svým životem a perspektivami byť s výhradami tři čtvrtiny mladých, dnes je to jen polovina. A kvůli frustraci ze společnosti dnes podporuje neonacistická nebo anarchistická uskupení přes jedenáct tisíc mladých. Co podle vás především způsobuje frustraci a radikalizaci části mladé generace?
Člověk má v sobě jakýsi radar, který zachytí signály o možném nebezpečí daleko dříve, než signály, které hlásí blížící se pohodu. Oněch negativních signálů je stále více než těch pozitivních. Starý člověk již pomalu rezignuje a utěšuje se slovy „já se toho naštěstí už nedožiju“. Mladý člověk si tohle říci nemůže, on se toho dožije, a proto zbystří a hledá východisko. Protože jedinec nezvládne nic, hledá skupinu, kde se bude cítit bezpečněji.
Občas zaznívají hlasy, že nynější mladí budou první generací, která se bude mít hůře než jejich rodiče, že i z toho důvodu jde o jakousi vykořeněnou generaci. Existují podle vás nějaké vážné důvody k tomu, aby mladá generace propadala obavám z budoucnosti?
Tak tohle je otázka pro proroka, nikoli pro psychiatra. V první řadě jde o to, jestli je to pravda, zda nějaký falešný prorok nemaluje zase čerta na zeď. Ona je vůbec otázka, čemu se říká „hůře“. Pokud z dnešní situace, kdy máme v obchodě padesát druhů jogurtů a denně deset druhů čerstvého chleba a ono hůře se projeví tím, že druhů jogurtů bude jen pět a druhy chleba budou pouze čtyři, nevidím v tom žádné hůře. Ale to je otázka pohledu.
Prof. PaedDr. ThDr. MUDr. et MUDr. Jaroslav Maxmilián Kašparů, Ph.D., dr.h.c., je řeckokatolický kněz, psychiatr, pedagog, premonstrátský oblát a esperantista. Je autorem duchovní literatury, externím spolupracovníkem Českého rozhlasu, kde pravidelně vystupuje v pořadu Jak to vidí. Loni v květnu byl zvolen členem Rady České televize, v listopadu mu bylo uděleno čestné členství v Koruně České – monarchistické straně Čech, Moravy a Slezska. Od 4. dubna 2012 je zapsán do České knihy rekordů jako držitel největšího počtu vysokoškolských titulů.
Psali jsme:
autor: Jiří Hroník
